Nedávno jsem se zmiňovala o tom, že od začátku tohoto roku byly v některých arabských zemích změněny víkendové dny z pátku a soboty na sobotu a neděli. Takže to máme stejně jako v Česku. Vylepšením pracovních dní byl navíc ještě zkrácen pátek na polovinu. Pracujeme jen od osmi do dvanácti. Pěkné, že?
Samozřejmě v praxi to vypadá tak, že množství práce zmenšeno nebylo, ale narvalo se do těch čtyř pracovních dní. Ve škole si tedy od pondělí do čtvrtku ani neuprdnem a v půlpátek jsme už tak vyčerpaní, že se vlečeme jako mátohy. Proto jsem ve své třídě zavedla takový zlepšovák podle J. A. Komenského: Škola hrou. Protože za ty tři hodiny, které učím (hodinu žáci stráví s arabštinářkou a učitelkou zpěvu), se prostě nic stihnout nedá.
Můj půlpátek tedy vypadá následovně: V osm hodin se začnou trousit opozdilci do třídy a hned v lavici usnou. Nebudím je. Já bych také ráda spala, ale ředitelce by se to nelíbilo. Po dvaceti minutách spánku udělám prezenci. Polovina žáků se chytře nedostavila. Rodičům zřejmě také došlo, že na těch pár hodin se do školy děti vozit nevyplatí. Pak se probudí Ahmed a zeptá se, za kolik minut jdeme domů. „Za sto dvacet,“ zní standardní odpověď.
Následuje vyhlášení hvězdy týdne, kterou vybírám podle alfabetického pořadí, aby si rodiče nestěžovali, že jejich geniální potomek hvězdou nebyl. „Gratuluji, Abdulrahmane!“ hlásím a lepím na hocha nálepku s hvězdou. „Proč von, Miss?“otravuje Ibrahím, na kterého přijde řada až za několik týdnů. „No,“ rozkládám,“ byl celý týden potichu, nic ve třídě neukradl a na rozdíl od tebe, Ibrahíme, se při aktivitě s nůžkami neostříhal jako ty.“ Po hvězdné oslavě přichází na řadu půlhodina plastelíny. Věděli jste, že na YouTube existují videa s relaxační hudbou a plastelínovými hrami? Ne? Tak teď to víte.
Po plastelíně se dostavují specialistky, ale už to mají taky na háku, neboť vidím, že rozdávají omalovánky a nebuzerují děti, aby použily více než jednu barvu. Ahmed počmárá papír tužkou a usne. Probudím ho až ke svačině. V půlpátek má svačina trvat jen deset minut, ale je mi dětí líto, nechám je proto jíst a sledovat video Ben and Holly celých čtyřicet minut. Což měla být matematika, ale nikdo si toho nevšimne.
„Za kolik minut jdeme domů?“ptá se opět Ahmed a dostává stejnou odpověď. Za sto dvacet minut. No a když jsme se tak pěkně najedli, můžeme vyrazit na hřiště. Děti si odmítají sundat svetry, neboť se ochladilo na třicet osm stupňů Celsia. Brrr. Ve zdravém těle zdravý duch, a tak zůstáváme na hřišti až do konce školy. Učitelky franaticky rvou do kabel sešity, které ve zkráceném týdnu nestihly opravit. Půlpátek skončil. Ahmede, můžeš jít domů!
