Základem pořádné túry je vědět, že túra se nepíše s kroužkovaným ů, ale s čárkovaným. Po zvládnutí tohoto pravopisného chytáku si někde polapte turistu. Jako já. Moje kamarádka IH je zkušená turistka, a dokonce si trasy tiskne z webových map. No a Vysočinu má rád každý, že?
V sobotu vyrážíme se svačinami, vodou a mapou s vyznačenou trasou. Kamarádka čepuje benzín za asi sto tisíc korun (nějak nám to tu podražilo) a zdatně předjíždí traktory a cyklisty. Parkujeme ve Sněžném, protože vždycky parkujeme ve Sněžném. IH si tam ještě skočí do galerie pokochat se obrazy slavného vysočinského mazala a vyrážíme po zelené. Po zelené! Jako za branného cvičení! „Proč jsou na té mapě takové ty oblouky?“ ptám se zvídavě a dostává se mi nejasné odpovědi: „Toho si nevšímej, to jsou vrstevnice.“ No vida, vrstevnice! Jenže místo stejně starých turistek, jak jsem si ty vrstevnice představovala, šlapeme do strmého kopce. Připojíme se na modrou a tam už je to naštěstí z kopce. IH s přehledem najde i další barvu, červenou, kterou sledujeme až do rozcestí, kde již není žádná. „Kde jsou značky?“ diví se IH. „Hon za pokladem?“navrhuji. Ano, vydáváme se na libovolnou stranu, která se mi líbí.
Po cestě IH trhá a jí borůvky. Já je trhám také, ale předávám je ke konzumaci kamarádce, protože trpím fóbií z otravy vraním okem čtyřlistým (Paris quadrifolia), a tak nikdy nejím žádné divoké plody. No co, IH je lékařka, a tak i kdyby se otrávila, jistě by věděla, co má dělat. Konečně se připojujeme na silnici asi pátého řádu lemovanou stromy. Na každém stromu je nyní padesát turistických značek. „Až budu v důchodu, budu malovat značky,“ brblá kamarádka a já nabízím, že půjdu s ní a budu malovat ty bílé s červeným puntíkem, které nevím, co znamenají, ale líbí se mi, že vypadají jako vlajka Japonska. Dále se konečně ztrácíme a jdeme po neznačkované cestě. Začínám panikařit, protože svačinu jsem již snědla a vodu vypila. O nějakém sběru lesních plodin nemůže být ani řeč z výše zmíněných důvodů. „Daňkovice!“ vykřikuje IH, když konečně spatří značku naplánované vesnice vzdálenou asi sto metrů. „Hurá, Daňkovice!“křičím také. Jak se přibližujeme k nápisu, uvědomíme si, že ani jedna z nás nemá brýle a na ceduli je napsáno Líšná.
Neodradí nás ani pár kilometrů do strmého kopce navíc, neboť v Daňkovicích je vyhlášená hospoda s originálním názvem. Něco jako Ve stodole nebo Na statku. Možná i Na rychtě. Limonády a jídlo do nás padají jako vojáci do krytu, protože nám po špatně značené cestě dost vyhládlo. Mezitím volá maminka s neodkladnými dotazy typu „Kde už jste? Kam vlastně jdete? Jaké je tam počasí? Kolik jste ušly kroků?“ a podobně. Sděluje nám, že překročení hranice pět tisíc kroků za den je již smrtelná hranice, takže jsme ten den zemřely již nejméně třikrát.
Túru úspěšně zakončíme nalezením auta a rychlou jízdou do Brna. IH následně obdrží pokutu na sedm set korun a flegmaticky pokrčí rameny: „No co, ty utrácíš za boty, já za pokuty.“ Turistika na Moravě je skvělý zážitek! V Emirátech žádnou modrou, červenou a zelenou v pouštích nemají!
