V Kanadě se na doktorku nestuduje 6 let, nýbrž 8 až 9 let a potom ještě dva roky takzvané residency. To už jako pracujete za pár šupů pod dohledem doktorů. Moje dcera ukončila lékařskou fakultu na univerzitě ve Vancouveru, a musela jsem se tedy vydat na čtyřiadvacetihodinovou cestu na její další promoci.
Promočila se tedy již podruhé konečně na lékařku. Jak jsem již dříve psala, mám panickou hrůzu z létání a bez hrsti benzodiazepamů bych dopadla jako Rainman. První let byl bezva, vzala jsem si dva prášečky, usnula v letadle ještě před odletem a probudila se až na letišti v Heathrow, kde jsem prošla kolem obchodu YSL a uviděla cestovní kabelu. „Blanko, kup si mě,“ zašeptala kabela. Že by? No nemohla to být náhoda. Vlezla jsem do obchodu a kabelku jsem vyzkoušela. To jsem tedy neměla dělat. Na benzodiazepaminech si připadám přemrštěně krásná a bohatá. Kabela měla zip se zámkem a byla vyrobena ve sweatshopu v Itálii. Prošívaná kůže. Ach. „Blanko, kup si mě,“ nabádala mě kabela vytrvale. „A kolik by taková kabelka tedy stála?“ zeptala jsem se prodavačky. „Tři tisíce,“ řekla. „A kolik je to peněz?“ zeptala jsem se, neznaje hodnoty liber. Sto litrů korun. Hrůza. Jsem děsně chudá, ale zase jsem si říkala, že by se mi hodila k šatům, které už mám vybrané do rakve. „Kup si mě,“ pokračovala YSLka. „A jak tě zaplatím?“ „Jsi přece učitelka první třídy, máš peněz jako želez.“ Myslím, že kecala, ale nakonec jsem zaplatila a začala jsem se procházet po letišti, jestli si někdo všimne. Kabela byla tak veliká, že by se do ní vešlo asi jedenáctileté etiopské dítě, a při mém prohazování jsem srazila na zem několik lidí. Ti si samozřejmě krásné cestovní kabely všimli. Pak jsem si dala v letištní hodpodě pivo a to mě přesvědčilo, že jsem udělala správné rozhodnutí. Investici.
Let do Vancouveru jsem opět celý prospala, bohužel se mi zdálo, že letadlo jede po zemi a já se rozčilovala, že jsem přece platila za let. Pak jsem se probudila a přistávali jsme. Celníci mi chtěli kabelu proclít, ale vysvětlila jsem jim, že sice jsem Kanaďanka, ale v Kanadě nežiji, a že jsem se pouze dostavila na promoci dcery. „A ta taška není pro dceru?“ „V žádném případě,“ odpověděla jsem jako správná matka roku. „Holka dostane peníze.“ A tak jsem prošla. První noc jsem s prošívanou YSL spala a lichotila jí, jak je krásná. Po probuzení z benzodiazepamů jsem si uvědomila, že taška přestala šeptat a že pokud budu takhle pokračovat, důchod se odehraje pod mostem. Ale co, money schmoney, teď už jsem měla jiné starosti, neboť jsem se konečně shledala s dcerou, která stále vypadá na dvanáct. Strašně velká radost! A na benzodiazepamovou epizodu se rázem zapomnělo. Hurá! Moje dcera je lékařka! A já jsem zase blbec, který by neměl na práškách vůbec lézt do obchodů. Ještě že děcko není po mně.
