Děti mají neustálou potřebu chodit na záchod, svačit, obědvat, zavazovat tkaničky, kousat spolužáky, ztrácet se, plakat, padat ze sedadel autobusu a ptát se: Už jsme tam? Už jsme tam? Už jsme tam? Kdy pojedeme zpátky? Do toho volají pološílení rodiče a ptají se na wellbeing svého potomka, který se momentálně pomočil a teď se válí po zemi a olizuje podlahu. Vedení školy se nadouvá jako holub na báni, že opět zorganizovalo naučný program pro děti. Samozřejmě není zorganizováno nic a po pěti hodinách na tripu se učitelky hroutí a pláčou hlasitěji než děti. Ne tak já!
Již dávno jsem se pasovala do funkce učitelky století. Myslím, že to bylo během covidu, když jsem vyhrála soutěž o učitelku měsíce února (kandidáty vybírali abecedně), a pak soutěž odumřela, takže jsem si titul nechala již doživotně. Ale neodbíhat od tripu. Jako učitelka století jsem vyhrála již brzy ráno, když jsem si po zralé úvaze vzala Lexaurin. V době, kdy se začaly scházet rozjívené děti, jsem již byla ve smířlivé náladě a začala děti fotografovat a oprašovat jim uniformy. Moje třída je prostě nejlepší! Žáci se v mém růžovém opojení krásně seřadili a nastoupili do autobusu. Asistentka je přepočítala a na rozdíl od ostatních devíti učitelek se nám během cesty ze třídy do autobusu nikdo neztratil ani nepoblinkal.
„Ahmeda, Khalida a Zajeda chci v jiném autobuse,“ poprosila jsem asistentku, která potenciální neplechy vzorně převedla do autobusu číslo 1. Řidič autobusu nemluvil anglicky, a tak jsem mu jenom ukázala palce nahoru, jakože ok a můžeme vyrazit. Žáci krásně usnuli na prvním kilometru a já jsem nafotila krásné snímky dětí, krajiny, asistentky i autobusáka. Na učitelské whatsappové skupině již frčely stížnosti. Pch. Kolona žlutých busů konečně zaparkovala před centrem Kidzania, což je takové středisko pro děti, kde se mají naučit, jak vydělávat peníze. Pch podruhé. V uzavřených prostorech tohoto poloblázince se nacházejí stánky napodobující obchody, nemocnice, poštu, reustauraci a podobně. Sem lezou děti a zřízenci je nutí předstírat nejrůznější práce, za které děti vydělávají „peníze“ převedené na „kreditku“. Sedmileté děti fejkovou kartu většinou do pěti minut ztratí a hořce pláčou. Učitelky tedy doprovázely rozjívené a neustále se ztrácející děti. Ne ale já. Moje děti jsou přece samostatné. „Běžte všichni na policii!“ poradila jsem jim a zaparkovala se u opravdového stánku s kávou a donuty. Po chvíli se některé děti vracely jako bumerang, že chtějí, abych chodila s nimi a že mají hlad. Zde jsem již měla připravenou krabici donutů. Pěkně jsem žáky krmila jako hejno kuřátek a posílala je do nemocnice.
Kolegyně Ramone sdílela na Whatsappu fotografie žáka Hamada, který protrhl trampolínu v cirkuse, a zdálo se, že si natrhl šlachu. Přitom cirkus se nacházel hned vedle nemocnice! Nemocnice disponovala i sanitkou, která nabourala žáka z 1C. Učitelky se začínaly postupně hroutit a vyhrožovaly odchodem ze školy, která je nepodporuje a nepomáhá. Pch. Moje děti se bavily skvěle a bez pedagogického dozoru se učily samostatnosti a obezřetnosti. Nikdo na ně nekřičel a nestresoval je. Já, Miss, jsem si užívala královsky, stále na lavičce u Crispy Creme pozoruje cvrkot (řev) Kidzanie. Nádhera! Po cestě zpátky se všechny autobusy ztratily, neboť můj autobusák tentokrát vedl kolonu, a jak se později ukázalo, včera přijel z Indie a v Abu Dhabi přetím nikdy nebyl. A tak jsme strávili nádherné dvě hodiny na okružní jízdě. Zatímco všechny ostatní učitelky nadávaly na Whatsappu, já i moji žáci jsme si znovu krásně zdřímli. Po skvělém školním výletě jsem se ještě s dětmi ve třídě podívala na pár epizod kresleného seriálu Ben and Holly a poslala vzorné žáky domů bez jakýchkoliv zranění. Nevím, proč jsou ostatní učitelky tak negativní, permanentně kvílí a stěžují si. No, vlastně si nejsem jistá, jak to všechno doopravdy bylo. Ale ráda bych zde poděkovala slovinské farmaceutické firmě KRKA, která by měla k účinkům Lexaurinu připsat: vhodné pro učitelky vystresované ze školních výletů. Děkuji.
