Minulý týden zahajoval Štěpán Mareš, kreslíř a spoluautor Zeleného Raoula, svoji výstavu v Parlamentu. Sešla se tam početná smečka politiků celého stranického spektra, novináři, pár lidí ze showbyznysu i byznysu. Výstavu zahajoval Petr Čtvrtníček. Vzal si mikrofon, trochu si ho upravil podle své malé postavy, vyndal papír s projevem a spustil. „Vy buzeranti...!!“ pravil hlasem zesíleným aparaturou k davu politiků, který ho obklopoval. Půlka davu ztuhla, půlka se nuceně zasmála, i když nevěděla proč. Čtvrtníček se zarazil, kouknul ještě jednou do papíru. „Aha, tak promiňte, zítra zahajuju ples homosexuálů, to jsem si vyndal jiný projev....“ A politici se zase zasmáli.
Čeští zástupci lidu se nechají rádi zesměšnit Raoulem, Marešem i kýmkoli jiným. Udělají to ale jen za předpokladu, že se o nich bude psát, mluvit, budou vidět v médiích. Celá ta „velkorysost“ ministra Dostála, který se nápadu s výstavou v Parlamentu ujal, a předsedy Klause, který ji na půdě „své“ instituce schválil, není žádnou velkorysostí, ale docela obyčejným kalkulem v předvolební bitce. „Podívejte, jak jsme úžasní – někdo si z nás dělá srandu a nám to nevadí, my dokonce dokážeme ocenit, že má pan Mareš smysl pro humor.“ Tahle chtějí vypadat, přitom ve skrytu duše jim ale Marešovy malůvky hodně vadí. Protože si neberou servítky, dělají lidi hnusnější, než jsou, odhalují temné stránky, lži a pokrytectví, hloupost. A není proti nim žádné obrany. Ministr Březina to zkouší soudní cestou, jenže každý se mu za zády směje. Může stokrát vyhrát u stojednoho přelíčení, ale pro drtivou většinu lidí už bude vždycky jen ten trapný sexuální vejtaha. Březinova cesta je ten hloupější způsob, jak proti všem enšpíglům a šaškům bojovat. Tu chytřejší a mazanější volí Klaus, Dostál a spol., když velkoryse dají svému „šaškovi“ místo v Parlamentu. Ale nic to nemění na faktu, že šašci – nikoli králové – mají pravdu. Bohužel to nic nemění ani na faktu, že mocní mají moc a tu jim žádní karikaturisté nevezmou.
Jak jsem tak to divadélko českého politického světa viděl, bylo mi protivné. Naštěstí do sálu vplula i moderátorka Jana Bobošíková a ta zcela upoutala moji pozornost. V třeskutě krátké minisukni černé barvy, rudých lodičkách a rudém svetříku vypadala ukrutně krutě a ukrutně svůdně, takže klub přátel sado-maso by ji určitě zvolil svou čestnou předsedkyní. Jen ten červený svetřík byl přiléhavý natolik, že se jisté tělní partie mezi ňadry a boky rýsovaly a třásly víc, než by bylo záhodno. Škoda, že tam nebyla módní policie, měla by hody. A škoda, že tam nebyla taky mediální policie, protože když se nezávislá sedmičková moderátorka bavila s poslankyní za ODS p. Dostálovou (ta blonďatá, plnoštíhlá, co se angažovala proti stávkujícím v ČT), vypadalo to, že obě dámy k sobě padnou nejen z hlediska tělesných proporcí, ale taky z hlediska světonázoru.
