Manželství pro všechny: Je možné zavést svazky pro stejnopohlavní páry skrze Ústavní soud?
Poslanecké sněmovna loni odmítla zavést manželství pro všechny a místo toho schválila institut partnerství pro stejnopohlavní páry, který kromě společných adopcí zaručuje stejná práva jako manželům. Přesto někteří LGBTQ+ lidé toto označují za diskriminační. I jinde v Evropě ale řešili podobnou situaci. Třeba ve Slovinsku dal Ústavní soud za pravdu kritikům partnerství a v roce 2022 nařídil zákonodárcům, aby zavedli manželství pro všechny. Šla by podobná cesta skrze soudy i v Česku?
Slovinsko jako první země postkomunistické Evropy schválila manželství pro všechny před třemi roky. Ve stejnou dobu bylo také stejnopohlavním párům umožněno adoptovat děti. Loni také umožnilo lesbickým párům a svobodným ženám bez partnera podstoupit umělé oplodnění. Z hlediska LGBTQ+ práv je proto Slovinsko jedno z nejprogresivnějších zemí někdejšího komunistického bloku Evropy.
Jedním z lidí, které tyto změny pozitivně ovlivnily, je i Maša Jerićević Šušteršič, právnička organizace Legebitra, která se právě právy LGBTQ+ lidí zabývá. Jerićević Šušteršič vstoupila se svou dlouholetou přítelkyní do registrovaného partnerství v roce 2018.
„Měly jsme v podstatě klasickou svatbu s ceremoniálem i oddávajícím z úřadu. Když bylo v roce 2022 zavedeno manželství pro všechny, dostaly jsme na výběr: buď na matrice podepíšeme souhlas s tím, že se svazek přemění na manželský, protože institut partnerství zanikl, nebo se v podstatě rozvedeme. Rozhodly jsme se, že si zopakujeme ceremonii, byly jsme tam jen my dvě, náš syn a můj bratr. Dokonce nás přišel oddat ten samý úředník,“ vysvětlila Jerićević Šušteršič.
Ženy chtěly založit rodinu, ale to v té době nebylo Slovinskem lesbickým párům umožněno. Pár se proto rozhodl umělé oplodnění podstoupit v Rakousku blízko slovinských hranic. Žena Jerićević Šušteršič pak syna rodila v Lublani.
„Nesetkaly jsme se diskriminací, že nemůžeme vychovávat jako lesbický pár děti. Poprvé má žena rodila při covidové pandemii, kdy bylo více restrikcí, takže jsme se občas setkaly s tím, že lidé na vrátnici či ochranka v nemocnici nedokázali chvíli pochopit, že jsme obě dvě matky. Já a má žena ale známe svá práva, takže jsme nenarazily na žádný problém, který by nebylo možné vyřešit,“ přiblížila Jerićević Šušteršič.
Ta podotýká, že s novelou, která umožňuje lesbickým párům i ženám bez partnera podstoupit umělé oplodnění na Slovinsku, by celý proces byl jednodušší. Především proto, že se ženou zaplatily 10 tisíc eur za jedno kolo IVF. „Po rozhodnutí soudu je umělé oplodnění hrazeno ze zdravotního pojištění, které všichni platíme,“ vysvětlila Jerićević Šušteršič.
I když se vše může zdát jako ideální stát, kde se vláda snaží vyjít vstříc i minoritám, cesta k těmto změnám nebyla jednoduchá. Registrované partnerství bylo ve Slovinsku zavedeno v roce 2005 pravicovou vládou v čele se Slovinskou demokratickou stranou, nicméně nezaručovalo téměř žádná práva. Proto zrovnoprávnění a zaručování dalších práv nastávalo postupně skrze usnesení slovinského Ústavního soudu. Ten dodnes řešil protiústavnost zákonů týkajících se LGBTQ+ lidí například v otázkách dědictví po zemřelém partnerovi či registrace mimo vybrané matriky, přičemž nařídil vládě upravit zákony tak, aby zaručovala LGBTQ+ lidem větší práva.
Změna systému
Tato rozhodnutí musela ale přijít skrze takzvanou strategickou litigaci. Tím se rozumí vedení sporu s cílem dosáhnout systémových změn, ovlivnit veřejnou politiku a prosadit práva ve prospěch širší skupiny lidí. Případy jsou vystaveny na jednotlivcích, kteří jsou účastníky těchto soudních jednání. Za několika podobnými spory napravujícími diskriminaci, včetně té o adopci dětí stejnopohlavními páry, stojí advokátka Mateja Resnik Strozak.
„Společná adopce byla velká věc pro LGBTQ+ lidi. Spousta z nich mi volala do kanceláře a brečela mi do telefonu, mnoho duhových rodin mi psalo, jak jsou šťastné. Když na to vzpomínám, chce se mi brečet. Bylo to tak velké vítězství, v tu chvíli jsem si myslela, že to nikdy nemůžu překonat, byl to vrchol mé kariéry,“ popsala Resnik Strozak.
Advokátka upozorňuje, že důležitým faktorem je mít správný pár, na kterém je strategická litigace vystavěna. Důležité podle ní je, aby uměli o problematice mluvit a uvědomovali si, že cílem není pouze vyřešení jejich individuálního případu, ale změny celého systému. Zároveň by nikdy nešla do sporu, ve kterém by účastníci ve skutečnosti vůbec pár netvořili a jen chtěli systémovou změnu. Účastníci se také musí připravit na to, že jakmile tento spor začne, odpůrci spustí kampaň založenou na strachu a bude na ně vyvíjen tlak.
„Je nutné si vybírat boje, my jsme bojovali proti specifickým větám v zákonech, které byly diskriminační. Mým cílem je změnit zákon tak, aby odpovídal realitě, je přece pochopitelné, že některé ženy či muži ve stejnopohlavních párech budou chtít mít děti. Pokud chtějí a jsou schopni mít děti, tak je normální, aby tyto děti byly i legálně chráněné,“ podotkla Resnik Strozak.
Právě slovinská situace a historie nových zákonů ve prospěch práv LGBTQ+ lidí se řešila na setkání neziskových a dalších organizací zaměřených na práva této menšiny v Lublani letos v dubnu. Za Českou republiku se jí zúčastnili zástupci ze Jsme fér a Centra pro konstitucionalismus pro lidská práva při Katedře ústavního práva Právnické fakulty.
„Na setkání v Lublani jsme se zástupci a zástupkyněmi lidsko-právních organizací ze Slovinska, Rakouska, Chorvatska a Česka sdíleli zkušenosti s právním postavením LGBT lidí i přijetím manželství pro všechny páry. Slovinsko i Rakousko již rovné manželství mají – a ukázalo se, že žádná z obav, které zaznívaly před jeho přijetím, se nenaplnila. Česká republika jde podobnou cestou jako naši sousedé, jen pomaleji,“ sdělil zástupce Jsme fér Filip Milde.
V České republice od začátku roku funguje takzvané partnerství pro stejnopohlavní páry. Nahradil institut registrovaného partnerství a kromě možnosti adopce dětí dává homosexuálním párům všechna práva, která má klasické manželství, tedy například společné jmění či nárok na vdovský důchod. Spousta LGBTQ+ lidí a neziskových organizací, včetně Jsme fér, ale věří, že mít dva různé instituty, které dávají v podstatě stejná práva, je diskriminační.
„Průzkum Znáte svá práva? z roku 2024 ukázal, že LGBT lidé v Česku ztratili důvěru v politickou reprezentaci, ale naopak spoléhají na Ústavní soud jako na instituci, která může v jejich nerovném postavení přinést vysněné zlepšení. Podobně jako se to stalo v mnoha zemích. Ať už tedy ke změně dojde skrze legislativní nebo soudní cestu, je nejvyšší čas, aby rovnost přestala být jen slibem a stala se skutečností,“ dodal Milde.
Otázka Ústavního soudu
Je možné v Česku dosáhnout změny institutu manželství skrze soudní cestu? Advokáti nevylučují, že se o to někdo v budoucnu pokusí a v právním řádu je možné, že se tak změny dosáhne. Ostatně minulý rok Ústavní soud zrušil podmínku kastrace pro úřední změnu pohlaví a přeměnu reprodukčních orgánů, která porušují základní lidská práva trans lidí.
„Ve zmíněném případu kastrace trans lidí jsme viděli, že nečinnost našich vlád, které několik let nereflektovaly jednoznačnou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, nakonec vedla k tomu, že o věci musel rozhodovat Ústavní soud. V případě stejnopohlavních manželství neexistuje precedens ze zahraničí. V západní Evropě, s kterou se rádi srovnáváme, ale stejnopohlavní manželství mají, alespoň pokud vím, všechny země kromě jedné jediné. To může být dostatečná motivace, aby se někdo o strategickou litigaci pokusil,“ podotkl právník Jakub Tomšej z Katedry pracovního práva a práva sociálního zabezpečení Právnické fakulty Univerzity Karlovy.
Otázkou ale zůstává, zda by Ústavní soud zhodnotil zavedení téměř totožných institutů pro dvě skupiny lidí jako diskriminační. Podle Tomšeje novela o novém partnerství zvýšila pravděpodobnost zásahu Ústavního soudu. V zahraničí, včetně Slovinska, byl totiž k narovnání práv použit argument, že se jedná o obsahově stejné instituty a rozlišování v názvu svévolně znevýhodňuje stejnopohlavní páry, aniž by pro to existoval věcný důvod.
Ústavní právník Jan Kysela si ale podobnou argumentací jistý není. Samotné rozdělení institutů podle něj protiústavní není, protože se Ústava k otázkám, jak svazky regulovat, explicitně nevyjadřuje. Podstatnější podle něj je regulace, kdo do svazků může vstoupit.
„Tady se opakovaně objevuje poukaz na diskriminaci, pokud je manželství vyhrazeno osobám různého pohlaví. Jenže zakázanou diskriminací není každé odlišování, ale pouze odlišování bez racionálního věcného důvodu. Pakliže tedy považujeme za odůvodněné, že na manželství jako instituci tradičně po tisíciletí hledíme jako na svazek muže a ženy, není odpírání přístupu k němu dvěma mužům či dvěma ženám diskriminační. Naopak bychom se už dnes shodli, že zablokování manželství muže a ženy různých ras či náboženství diskriminační je, a to proto, že jde o zakázané důvody odlišování mezi lidmi. Je to zkrátka věc v čase se měnící sociální shody, konvence, která vždy bude mít nějaký limit, vždy však může být zpochybňována. Proč třeba manželství pouze dvou osob, proč vůbec manželství jen mezi lidmi?“ podotkl Kysela.
Strategická litigace podle něj cestou není, jelikož podle něj ne vše má dopadnout, jak si zrovna přejeme. „Z toho se podává, že když něco nejde skrze parlament, neznamená to, že na řadě jsou soudy, protože přece máme právo na konkrétní výsledek. Mnohdy nemáme. Nemyslím si, že parlament je tu pro většinu, a když holt nejsem většina, dosáhnu svých cílů soudní cestou. Tím se oslabuje politika: o čem má být, když spoustu témat řeší trh, EU, soudy...? A také společenská soudržnost: proč byste se snažila z něčeho udělat volební téma a přesvědčit co nejvíce spoluobčanů, když to můžete zažalovat?“ dodal Kysela.
Zatím neexistují informace o tom, že by se některá z organizací věnující se LGBTQ+ právům chystala k narovnání práv soudní cestou. Pokud se tak ale stane, zatím nikdo nechce spekulovat, jak by senát Ústavního soudu mohl rozhodnout.
