Když oscarová herečka, závěrečný host karlovarského festivalu, sebevědomě nakráčela na červený koberec, zašumělo to. V sandálkách na klínku a nehollywoodsky civilních šatech dávala ostentativně najevo, že maškarády s róbami od Diora nejsou nic pro ni. „To přece nemůže myslet vážně,“ zaznělo zklamaně v hloučku přihlížejících modelek, načež jedna teatrálně spráskla ruce: „Ona je bez podprsenky, holky! Vidíte to? Vždyť by to mohla být moje babička!“
Susan Sarandonová je každým coulem Američanka, respektive Newyorčanka. Před etiketou dává přednost pohodlí, miluje veřejné diskuse a nedělá jí problém mluvit o intimních věcech, ať sedí s novináři, nebo před tisícihlavým publikem. Atmosféra lázeňského filmového festivalu ji mimochodem nadchla tak, že si do programu z vlastní vůle přidala dvě besedy a za publikem se vydala i do letního kina. „Připomíná mi to tady happeningy v New Yorku, nádhera,“ pochvalovala si.
Vy asi své rodné město hodně milujete, že?
New York je osudová záležitost, lepší město nenajdete … pardon, Karlovy Vary. Ale co byste čekala, je to můj nejdelší vztah. Žijeme spolu už přes šedesát let.
Co je na něm tak báječného?
Všechno. Má v sobě neskutečnou energii, nabije vás. Pořád se v něm něco děje a vy toho můžete být součástí. Kdykoli mám splín, řeším to procházkou po West Side – pěkně v noci, podél řeky, až dolů k Battery Parku. Zvlášť v létě je to krásná cesta, lidi jsou venku, hraje muzika, jdete a je vám báječně. Problémy jsou fuč.
Tak to si musím zapamatovat.
Byla jste někdy v New Yorku?
Jednou.
To je málo, musíte přijet znovu. A až tam budete, stavte se u mě ve Spinu.
Kde?
To je můj pingpongový bar. Místo klasického sezení máme pingpongové stoly se sítí, dáte si drink a hrajete. Můžete vzít přátele, neplatí se za počet osob, ale za pronájem stolu, a navíc ne moc, nechtěla jsem žádné elitářské místo. Zákazníci jsou dokonalým vzorkem newyorské společnosti – černí, bílí, barevní, mladí, staří, heterosexuálové, gayové, prostě New York v malém. Ráda ten mumraj chodím pozorovat.
Proč ale zrovna ping-pong?
To by bylo na dlouhé vyprávění. Každopádně se mi líbí jeho přístupnost. Nepotřebujete na něj drahé vybavení ani dokonalou kondici, neklade si podmínky. Nejmladší hráč ve Spinu je sotva náctiletý, nejstarší už má za sebou osmdesátiny.
Vybavíte si ještě New York z doby svého dětství?
Vyrůstala jsem v Jackson Heights. Pamatuju si hlavně jízdy metrem s mámou, dodnes podzemkou ráda cestuju. A pak taky, jak jsem kreslila křídou na chodníky. Později jsme se přestěhovali do New Jersey, kde jsem chodila i do školy, táta tam dostal práci. Moje děti se taky narodily v New Yorku, spoustu času jsme pak trávili kolem Union Square – to je místo, kam chodí hrát mladí muzikanti, malíři tam vystavují obrazy, má to tam úžasnou atmosféru. Další „nabíjecí“ kout New Yorku.
Vraťme se ještě k vašemu dětství. Jak vás ovlivnilo, že jste studovala na církevní škole? Dokonce i univerzitu jste si vybrala katolickou.
Vybrala není přesný termín, spíš na mě ta škola vyšla – byla to nejekonomičtější varianta. Nezapomeňte, že pocházím z devíti dětí. Ale mám zkušenost i s veřejnou školou, která mě mimochodem podle mé matky osudově zkazila. Po ní jsem měla v hlavě pěkný zmatek.
Proč tedy katolická univerzita jako tečka?
Náhoda, jak jsem říkala. Ale jsem za ni vděčná, nebýt jí, nepotkala bych svého budoucího manžela Chrise Sarandona. Zrovna absolvoval, zatímco já byla sedmnáctiletá žába, navíc panna, patrně jediná široko daleko – vzhlížela jsem k němu jako ke svatému obrázku. Vyvrcholilo to tím, že jsme se vzali. A i když už spolu nejsme, vděčím mu za hodně – nikdo mě toho nenaučil tolik jako on. Chris byl můj ochránce a mentor.
Co na vaši brzkou svatbu říkali rodiče?
Neměli radost. Vlastně se mnou na čas přestali mluvit, obzvláště matka, tehdy těhotná s devátým dítětem, nesla moje rozhodnutí těžce. Já však nic neplánovala, prostě se to tak vyvrbilo. Stejně jako se vyvrbilo, že jsem dostala roli ve filmu – neusilovala jsem o ni, nabídli mi ji a já přijala, protože mi instinkt říkal, ať to udělám.
Máte na mysli ten slavný moment, kdy jste s manželem jela na konkurs jako doprovod, a zatímco on neuspěl, vás obsadili?
Přesně tak. Řekli mi, ať hraju, a já ani nevěděla, jak se to dělá, nikdy jsem herectví nestudovala. Přesto z toho vzešel film. Jmenoval se Joe a myslím, že to byl první nepornografický projekt dané společnosti.
To nezní zrovna důvěryhodně. Nebála jste se?
Ne, všichni na mě byli mimořádně milí. Ještě mám před očima první klapku: byla jsem v nějaké lékárně a měla předstírat, že jsem feťačka, jež tam začne vyšilovat. Hrozně mě to bavilo, lítala jsem po tom obchodě jako smyslů zbavená a říkala si, že být herečkou je děsná sranda. To mi mimochodem vydrželo ještě následujících deset let.
Jak jste snášela, že jste se musela svléct?
Kupodivu dobře. Jak jsem říkala, štáb byl velmi profesionální a dokázal mi vsugerovat pocit, že nejde o nic mimořádného. Navíc jsem byla přesvědčena, že ve výsledku nikdo nic neuvidí, měla jsem vlasy až do pasu.
Nálepky sexidolu jste se posléze už nezbavila. Překážela vám někdy?
Mně osobně ne, ale vztahy s rodiči mi to zkomplikovalo. Mám dokonce pocit, že žádný z mých filmů nikdy neviděli. Přece jen to pro ně nebylo lehké – dítě taky nechce detailně vědět, co dělají máma s tátou v ložnici, a oni to holt měli takhle s dcerou.
SUSAN SARANDONOVÁ. Rodilá Newyorčanka (4. 10. 1946) vyrůstala v katolické rodině, navzdory přísné výchově se však stala jednou nejprovokativnějších ikon Hollywoodu. Herectví nikdy nestudovala, zpočátku ji živil hlavně modeling a televize. Průlomem byl rok 1975 a snímky Velký Waldo Pepper a The Rocky Horror Picture Show. Na Oscara byla poprvé nominovaná o pět let později za roli Atlantic City, získala jej však až v roce 1995 za film Mrtvý muž přichází. Nezapomenutelné je i její účinování v titulek Čarodějky z Eastwicku, Thelma a Louise a Durhamští býci. Na podzim má premiéru novinka Cloud Atlas bratrů Wachovských, v němž Sarandonová hraje. Karlovarský festival ji udělil Křišťálový glóbus za celoživotní přínos kinematografii.
