Milovala jsem Heydricha. Reflex získal ukázky ze vzpomínkové knihy manželky zastupujícího říšského protektora | Reflex.cz
reklama
nahoru

Milovala jsem Heydricha. Reflex získal ukázky ze vzpomínkové knihy manželky zastupujícího říšského protektora

25. dubna 2012 • 16:00
Milovala jsem Heydricha. Reflex získal ukázky ze vzpomínkové knihy manželky zastupujícího říšského protektora
Lina si vzala Reinharda Heydricha 26. prosince 1931 v německém městě Grossenbrode
• foto: 
Repro z knihy Liny Heydrichové: Můj život s Reinhardem

V Německu znovu vychází kniha Liny Heydrichové Můj život s Reinhardem. Zatímco němečtí čtenáři se s memoáry vdovy po zastupujícím říšském protektorovi mohli seznámit už v roce 1976, kdy její vzpomínky vyšly pod názvem Můj život s válečným zločincem, v českém překladu vyjdou vůbec poprvé. Na květen je přichystalo nakladatelství Toužimský a Moravec. Reflex přináší úryvky z knihy už nyní.

reklama

Vdova po nacistickém ­pohlavárovi Lina Heydrichová své dojmy z protektorátu lakuje na růžovo. Až do své smrti zůstala věrná svému nacistickému přesvědčení. Její memoáry nejsou věrohodným líčením událostí, natož literaturou faktu. V knize je ale možné najít zajímavé detaily ze života jejího manžela, nepostradatelné postavy třetí říše. Jelikož je zcela zřejmé, jak nebezpečný muž byl Reinhard Heydrich, nehrozí, že by psaní jeho ženy mohlo nějakým způsobem zjemnit nebo vylepšit jeho obraz.


Moje první dojmy z protektorátu

(…) Reinhard pohlížel na Česko­slovensko po roce 1919 jako na stát, který vzhledem ke své poloze musí být nutně závislý na některém sousedním státě. Jakožto stát vnitrozemský se Československo nemohlo podle jeho soudu samostatně rozvíjet (…)

 

Jeho cílem bylo lidi této země získat pro Hitlerovu Evropu. Lépe než všichni ostatní pochopil, že komunismus by v této zemi nepochybně nalezl živnou půdu. Domníval se, že „středověkým“ způsobem jsou tu řešeny nejenom sociální otázky. Měl výhrady například i k nemocenskému pojištění, k českému důchodovému zabezpečení i k předpisům ohledně dovolených. (…)

 

Když vypukla válka a zároveň byl zaveden lístkový systém, dostali Češi potravinové lístky, které kvantitativně ani zdaleka neodpovídaly množství potravin pro Němce. Češi se však snažili pomoci si sami. Hromadně se hlásili k „poněmčení“. Reinhard jim říkal „margarínoví Němci“, protože po změně statusu dostávali větší příděly lístků (…)

 

Slíbil beztrestnost těm Čechům, kteří dodatečně splní svou dodávkovou povinnost. Jeho drastické sankce obyvatelstvu jasně ukázaly, že není žádný Konstantin von Neu­rath. (…)

 

Černý trh dostal můj muž velmi rychle pod kontrolu. Češi náhle odevzdávali tolik, že zásobování země bylo zajištěno na 18 měsíců. (…)

 

Pracujícím v těžkých a nejtěžších provozech se stejně jako v Říši poskytovaly příplatky a podle říšského vzoru se zavedly šatenky. Suma sumárum: Češi byli postaveni na roveň Němcům – kromě cti sloužit vlasti, vyhrazené jen Němcům. V zemi zmizela nezaměstnanost. Obchod a řemesla začaly vzkvétat. Ve svých starých zápiscích čtu: „Uprostřed světa války a zmaru existuje země, kde otcové ani synové ve válce nehynou. Jediné, čeho se mohou nadát, je, že budou odveleni do německých zbrojních závodů, v nichž vydělají víc peněz než vojáci na frontě, kteří nasazují krk koneckonců i pro tuto zemi.“

 

Nikdo to nepochopil. Češi si připadali být „komandováni“. Nevěděli, že i „trest“ může být ochranou. Samozřejmě že mnozí Češi se rozkazu odejít do Říše podvolovali jen velmi neradi. V jejich vlasti nepadaly žádné pumy a nebyl tu pochopitelně ani žádný letecký poplach, takže pracovní nasazení v Říši jim muselo připadat jako „vyslání na frontu“. (…)

 

360p 240p
Reklama HeydrichVIDEO Archív

 

Na Pražském hradě, kde jsme na rozdíl od Konstantina von Neuratha obývali levé křídlo první budovy, jsme měli pouze český personál. Ale téměř všichni mluvili německy. Všichni byli čistotní, pilní, svědomití a čestní. Pro mě to bylo učiněné dobrodiní, že jsem měla k ruce tak spolehlivý personál. V poledne se jedlo oficiálně s hosty a spolupracovníky. V suterénu byly kuchyňské a hospodářské prostory, v nichž se připravovalo i naše jídlo. Hrad propůjčoval našemu životu oficiální ráz, který mi záhy začal připadat nepohodlný. Ráda bych bývala opět jedla se svými dětmi, měla u toho svého muže a vládla vlastní kuchyni. Po celý život jsem byla vášnivá kuchařka. (…)

 

Z pracovního úřadu – i toto zařízení bylo v Praze novinkou – mi poslali kuchařku. Mluvila trochu německy a byla to Polka, ale skoro to nebylo poznat. S tou jsem bohužel neměla štěstí. Můj český personál se vzbouřil. Odmítal přijímat potravu, nechtěl jíst to, co uvařila nějaká Polka. Poprvé jsem zažila český fanatismus. Žádné domluvy, žádné vysvětlování, nic nepomáhalo. Neoblomně trvali na svém: „Musí pryč!“ Ještě ji vidím, jak v slzách opouští Hrad. (…)

 

Hovořila jsem o této události s některými ženami z Prahy a okolí, s nimiž jsem se přátelila. Říkaly mi, že k vlastnostem českého národního charakteru patří zásadně se podrobovat jen lidem, kteří jsou silnější než oni sami. Jakmile však tlak povolí, respekt se vytratí. (…)

 

PŘEKLAD PETR DVOŘÁČEK

PŘIPRAVILA HANA BENEŠOVÁ

fotografie: Repro z knihy  Liny Heydrichové: Můj život  s Reinhardem, nakladatelství Toužimský & Moravec


Reflex 17/2012
Další ukázky z knihy MŮJ ŽIVOT S REINHARDEM najdete v Reflexu č. 17/2012, který vychází ve čtvrtek 26. dubna.






Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama