Hodně myšlenkových vzletů si vysloužilo to slovo „hrdost“ v názvu festivalu. Proč by člověk měl být hrdý na svou menšinovou sexuální orientaci, když to není žádná zásluha? To je pravda, jenom jde asi o poněkud zbytečnou otázku. Kluci, co mají rádi kluky, a holky, co mají rády holky, nejsou – pokud jim rozum slouží – hrdí na svou orientaci, ale na to, že se k ní dovedou přiznat. Pokud nějaký politik takovou akci podpoří, můžeme to chápat jako podporu téhle odvahy, nikoli jako podporu toho, jak to má kdo v těle a v mozku náhodou namíchané. Dávat záštitu akcím heterosexuálů není třeba. To by bylo, jako kdyby primátor vyhlásil, že podporuje, aby v Praze směla jezdit po silnici benzinová auta a z Ruzyně létat letadla těžší vzduchu.

 

Každý by si měl uvědomit, že je příslušníkem nějaké menšiny a většina mu to může dát pocítit. Konzervativním katolíkům by stálo za to připomenout, že v dobách temna volili podobné psychologické prostředky, aby přežili. Náboženská víra je – stejně jako mnoho věcí týkajících se sexu – soukromá záležitost a sluší jí nějaká intimita. Přesto se za komunistů značné oblibě těšily velké poutě, kam chodily tisíce a desetitisíce lidí, protože pro někoho, kdo byl z komunity deseti věřících, byl ten pohled prostě čas od času důležitý. Udržet si osobní a vnitřní víru vyžaduje i nějaký ten karnevalový provoz. To není povrchnost, ale antropologická konstanta.

 

 

Z hlediska české většinové společnosti jsou ale věřící devianti, kteří nejen upálili Husa, ale ještě i věří, že mrtvý Ježíš vstal z hrobu a v Lurdech se dějí zázračná uzdravení. Když někdo vidí záběry z všelijakých homolesbických „parád“, kde se poloobnažení muži (nepatrný zbytek oděvu - něco mezi minimalistickou římskou tunikou a klaunským oblečením) vášnivě líbají a vystrkují ostentativně jazyky, může mu z toho být mdlo. Já se na to taky nemusím zrovna koukat, protože mi to jde esteticky proti srsti. Ale stejně tak někdo nechápe, proč katolící líbají ostatky svatých a ateisté mají zálibu v mimořádně ohavných obřadech v extrémně hnusných krematoriích, popřípadě proč se část národa chová na fotbalových stadionech jako idioti. (Politická shromáždění všech stran vynechávám, to je snadný terč.) Myšlenkové výkony se kolem celé věci ovšem podávají ohromné. Nejlepší je obava o tradiční rodinu. Hodně se o tom mluvilo kolem zákona o registrovaném partnerství. Jako by snad muž, kterému se celý život líbily ženské, najednou kvůli zákonu o partnerství vzplanul chtíčem k mužům.

 

Jsme svobodná země založená na občanském principu. V občance nemáme zapsáno ani náboženské vyznání, ani národnost, ani sexuální orientaci nebo šlechtické tituly. Protože po tom nikomu nic není; občan je občan. Až začnou homosexuálové a spol. někoho utiskovat, bude třeba je uvést na správnou míru. Ta doba ale ještě nenastala.

 

Česká společnost je plná lidí, kteří se dovedou pěkně rozhořčit. Jednou proti „teploušům“, jindy proti „černoprdelníkům“, žlutejm, černejm, zelenejm, rusákům, arabákům, emigrantům, imigrantům a šlechtě. Každou chvíli někdo bojuje proti přebujelé politické korektnosti a přitom jsme u nás neměli nikdy žádnou, natož přebujelou. Stačí si přečíst pár debat na internetu a zavane k nám z té tuposti a nenávisti dusivá atmosféra druhé republiky. Tenhle druh lidí nevyhynul a čekají jako švábi ve tmě, aby jednou vylezli, až přijde jejich den. Devianti.