CYRIL HÖSCHL: Co se děje v mozku v případě výhry a prohry | Reflex.cz
reklama
nahoru

CYRIL HÖSCHL: Co se děje v mozku v případě výhry a prohry

Cyril Höschl29. srpna 2015 • 07:00
CYRIL HÖSCHL: Co se děje v mozku v případě výhry a prohry
Výhra
• foto: 
Marek Douša

Schopnost snášet prohru je coby součást povahy do značné míry vrozena, byť se výchovou významně dotváří.

reklama

Vážený pane profesore,

neumím prohrávat a nikdy jsem to neuměla. Pamatuji si třeba, jak se mnou rodiče museli hrát další a další kola karet nebo „člobrda“, dokud jsem nevyhrála. Nikoho to už nebavilo, já jsem byla vzteklá a uřvaná, ale nedala jsem jinak. I v dospělosti (je mi 36 let) mi prohra stále velmi vadí. Často mě třeba před nějakou soutěží napadne, jestli by nebylo lepší tam nechodit a neriskovat tak případnou prohru. Hraní mě ale vlastně baví a potřeba výhry je velká, takže jdu. Pokud zvítězím, dostaví se veliká euforie. V případě remízy je to celkem O.K., ale pokud prohraju, dokáže mi to často zkazit náladu na celý večer. Samozřejmě vím, že je to hloupé a dětinské, a stydím se za to, ale nedokážu si pomoci. Zajímalo by mne 1. co se děje v mozku v případě výhry a prohry? 2. to, jak snášíme prohru, máme dané, nebo za to může výchova (děda mě nechával vždy vyhrávat), nebo ­kombinace obého? 3. co se s tím dá teď,

v dospělosti, dělat?

Za případnou odpověď děkuji a moc Vás zdravím!K. M.

Co se děje v mozku, když vyhráváme nebo prohráváme, je sice známo, ale k vysvětlení Vaší povahy to nestačí. Při výhře se mj. aktivují oblasti zodpovědné za pocit libosti a odměny, jež obsluhují „závislost na odměně“ (reward dependence). Jde o kaskádu mozkových center a drah, k nimž patří hypotalamus, přední tegmentální oblast, tzv. černá substance, amygdala, hipokampus a nucleus accumbens.

Podle některých hypotéz nedostatečná citlivost těchto struktur k odměně může být na pozadí rozvoje závislostí na libostních podnětech, jako je sladké, alkohol, drogy, hráčství apod. Při prohře se naopak aktivují podobné oblasti limbického systému (například tzv. cingulum) jako při sestupu ve společenském žebříčku či při depresi. Je zajímavé, že pokusně těmito strukturami můžete manipulovat také tím, že dotyčné osobě ukážete obličej někoho, kdo se sám nachází v podobné emoci. Ostatně i z vlastní zkušenosti víme, že pohled na samé napaprčené obličeje nám na náladě nepřidá a naopak. To však zdaleka není celá pravda, protože sklon k určité reakci je do značné míry vrozený. Někoho prakticky za všech okolností ovládají negativní myšlenky (depresogenní kognitivní schémata), někdo naopak už stojí po pás v močůvce a stále rozdává optimismus. Rozdíly mezi těmito povahami poznáme například tak, že emoce v tvářích, jež jim ukazujeme, rozložíme „po milimetrech“, takže od spokojeného výrazu k vyděšenému je série mezitypů, z nichž ty sousední se prakticky od sebe téměř neliší. Ten, kdo má sám sklon k negativnímu vnímání světa, rozpozná při postupné expozici těmto obličejům negativní emoci daleko dřív než ten, kdo je sám „happy“. Tyhle a další pokusy naznačují, že i schopnost snášet prohru je coby součást povahy do značné míry vrozena, byť se výchovou významně dotváří. O vztahu vrozeného a naučeného viz též např. RX 47/10 (hoschl.cz/A4A7) či 2/15 (hoschl.cz/E4AB). Mimochodem schopnost snést porážku byla jednou z charakteristik „gentlemana“, což ale z definice asi není Vaše ambice jako ženy.

V dospělosti se s tím dají dělat v podstatě dvě věci: buď se důsledně vyhýbat všem soutěžím a soutěživým hrám, nebo naopak na sobě pracovat, například metodami nácviků (expozic) a otužování (desenzitizace) v rámci kognitivně-behaviorální psychoterapie. Drsnou expozicí je tzv. zaplavení (flooding), asi jako když fobikovi, jenž se k smrti děsí pavouků, strčíte hlavu do kukaně plné sklípkanů. Ve vašem případě by to bylo něco jako prohrát v kartách jedinou hrou všechen svůj majetek. Možná by po takové zkušenosti nějaká neškodná prohřička v člobrdovi už tak nebolela.



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama