Staré, rozhrkané, ale naše | Reflex.cz
reklama
nahoru

Staré, rozhrkané, ale naše

Iva Skochová4. srpna 2009 • 17:33
Staré, rozhrkané, ale naše

Zamáčkla jsem slzu, uklonila se pilotovi a vystoupila z letadla. V pátek jsem absolvovala pravděpodobně svůj poslední let Českými aeroliniemi z Prahy do New Yorku.

reklama



Od října tam ČSA přestanou létat svým letadlem. Prý ekonomická krize. Rozuměj staré letadlo, na jehož opravy nejsou peníze.

Nemůžu říct, že by mě ta zpráva překvapila. Létám na téhle lince docela často a po každém přistání si zhluboka oddychnu, že se to letadlo cestou nerozpadlo. Z celého srdce tímto děkuju českým pilotům, že s tím rozhrkaným strojem tak dlouho – a bezpečně – létali. Přesto mi ale přímá linka ČSA z Prahy do New Yorku bude chybět. Tenhle let byl vždycky plný dobrodružství.

Začalo to obvykle už při nástupu. Dojdete k sedadlu 9F, potaženého jakousi šedou umělou příšerností, která vám bude celou cestu elektrizovat vlasy, a zkusíte se posadit. Zjistíte, že jediný způsob, jak se do sedadla vejít, je zasunout se do něj v naprosto vzpřímené pozici, s kostrčí natlačenou co nejdále do zadního opěradla. I tak, pokud máte víc než 170 cm, se koleny pravděpodobně dotýkáte sedadla před vámi. Když se jeho obyvatel nedejbože rozhodne sklopit sedadlo, máte ho v klíně.


Nikdo mi nevymluví, že jsem v poslední době buď vyrostla, nebo do toho letadla narvali navíc tolik sedadel, kolik jim jen hrana zákona dovolila. Když dosednete, dáte si ruce podél těla a chodidla zapasujete pod sedadlo vedle své kabelky. Pak vám dojde, že v téhle křeči musíte vydržet devět hodin, a začnete si vyčítat, že jste si zase zapomněli nechat předepsat nějaké opiáty.

Po startu obvykle bývá v kabině asi deset stupňů. Pak si jde někdo stěžovat letušce a během dvaceti minut začne být šílené vedro. Pak si jde někdo stěžovat letušce ... Takhle se to střídá po celou dobu letu. Prý to jinak regulovat nejde. Buď zapnout „studeno“, nebo „teplo“.
Někdy se sejde otužilá skupina cestujících a zima je po celou dobu letu. Bývá to přirozeně vždycky, když jste si zapomněli vzít ponožky. Ještě horší je ale varianta letu s partou teplomilců, kteří preferují „smrad a teplíčko“.
To už se na obrazovce objevuje ta usmívající se bruneta, která vám přichází vysvětlit, co je to syndrom ekonomické třídy. Syndrom chudáků, kteří nemají na letenku ve třídě business a musí své tělo vystavovat tak nehumánním praktikám, jako je tyranie devíti hodin v sedadle 9F. Bruneta se usmívá a předvádí, jak byste si na palubě měli procvičovat končetiny, abyste nedostali embolii nebo co. Koukáte na ni, jak si sedí v sedadle uprostřed velké, bílé, prázdné místnosti a dává elegantně jedno koleno nahoru a pak druhé koleno nahoru. Vy máte svá kolena zapasovaná pevně v sedadle před sebou a sníte o tom, jaké by to bylo, kdyby vám bylo dáno jen 150 cm a mohli byste pohnout nohou.

To jsou věci, na které se dá spolehnout. Ale pak jsou tu ta malá, drobná překvapení. Buď trefíte na sedadlo, které nelze sklápět. Nebo naopak nejde nesklopit. Bodové světlo nad hlavou možná bude svítit pořád, možná nikdy. Naposledy jsem se potýkala se sklápěcím stolkem, který se samovolně sklápěl každých několik minut; obvykle když jsem začala dřímat.
Šance, že budou fungovat sluchátka, je zhruba padesát na padesát. Teprve když fungují, zjistíte, že jste vlastně o nic nepřišli. Televize je malá a šest řad před vámi, takže na ni stejně přes hlavy ostatních cestujících nevidíte. Když občas zahlédnete obrazovku, dávají nějaký hysterický film s Jennifer Anistonovou, který jste takhle z donucení viděli už třikrát. Pořád lepší, než nekonečný maratón humorných eskapád Mr. Beana.

Ještě čtyři a půl hodiny. Turbulence. „Připoutejte se, prosím.“ Pokud vám fungují pásy. Letadlo se propadá o několik desítek metrů, čímž se samovolně otevírá zavazadlový prostor nad sedadly a na spícího postaršího muže vypadává taška plná becherovek z duty free shopu. Malé dítě se lekne, začne hlasitě křičet a kopat nohama do sedadla před sebou.
„Hned toho nech‘! Nebo se okamžitě vrátíme domů!“ peskuje ho matka. Dítě křičí o to hlasitěji a já mu tiše fandím. Takhle průhledně podvodné výchovné metody nejsou fér, zvlášť když na dítě zřejmě dolehl velice zákeřný syndrom ekonomické třídy.

Přistáváme. Jen co se kola dotknou newyorského betonu, pasažéři začínají tleskat. Američanku sedící přes uličku to znepokojuje: „Proč tleskají?“ ptá se mě.
„Protože jsme v pořádku přistáli,“ říkám a hlasitě tleskám.
„To nebývá obvyklé?“ ptá se udiveně.
„Bývá. Pokaždé přistaneme bezpečně,“ říkám. „Ale vždycky je to takový malý zázrak.“


Autorka je spolupracovnice redakce, cestovatelka a publicistka. Pro Reflex.cz připravuje pravidelnou rubriku POHLEDY ZVENKU.

Iva Skochová


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama