Osmdesát roků, které předloni uplynuly od zahájení pravidelného rozhlasového vysílání na území někdejšího Československa, zdaleka tolik nezaujalo veřejnost jako pozdější oslavy padesáti let existence Československé a později České televize (ČT). A tak by se dal charakterizovat celkový vztah veřejnosti k českému veřejnoprávnímu rozhlasu. Prostě není tolik na očích a když o sobě dá vědět, rozhodně nejde o žádnou „bombu“. Blýská se na lepší časy?
Ve stínu televize
Pět celoplošných stanic, třináct regionálních studií, tři internetové okruhy připravené pro digitální vysílání, internetová služba Rádio na přání. Český rozhlas nabízí v porovnání s Českou televizí mnohem více obsahu, přesto stále hraje druhé housle. Ne že by taková pozice byla vždycky nevýhodná. Menší publicita je ale pro rozhlas, jehož novodobá historie začala 1. ledna 1992 oddělením od federálního Československého rozhlasu, dvousečnou zbraní. Na jednu stranu poskytuje managementu ČRo mnohem větší svobodu v rozhodování, aniž by kvůli sebemenším změnám hrozila mediální kampaň jako u veřejnoprávní televize. V určitých aspektech to je dobře: dostatečně silný ředitel by mohl provést radikální změny, které by uvítali zejména mladší posluchači, a nemusel by se bát, že jej rozhlasové odbory a jejich novinářští kamarádi roznesou na kopytech.
Pozice „druhého vzadu“ má ale i své stinné stránky. Protože rozhlas není mediálně tak zajímavý jako televize, může si jeho vedení dovolit mnohé „boty“. Typickým příkladem je oslyšení dlouholeté kritiky hudebního vysílání nejúspěšnějšího okruhu ČRo, Radiožurnálu. Zlé jazyky tvrdí, že za časté vysílání české hudby z doby reálného socialismu stojí konexe současného generálního ředitele Václava Kasíka, který se v sedmdesátých a osmdesátých letech pohyboval ve světě showbyznysu, třeba jako kapelník doprovodného orchestru Evy Pilarové nebo muzikant v kapele Hany Zagorové a Michala Prokopa (současný předseda Rady Českého rozhlasu). Problém je asi jednodušší: hudební dramaturgové si zkrátka nevědí rady, jak uspokojit široké spektrum posluchačů různého věku a vzdělání, aniž by přeladili jinam.
Rozhlas také trpí politickými hrátkami okolo veřejnoprávní televize (obě média pojí do značné míry stejná legislativa), kvůli nimž si musel počkat dlouhých osm let na zvýšení koncesionářských poplatků. Zákonodárci napříč politickým spektrem přitom považují ČRo za vyvážený a současný generální ředitel Václav Kasík jim v podstatě neklade žádné překážky: jenom za dobu jeho prvního funkčního období (1999 – 2005) z vysílání prakticky vymizel žánr politické publicistiky. Pokud zůstal, pak jenom v podobě bezzubých analýz bez jakýchkoli pokusů o vlastní investigaci.
Ale i to je pochopitelné: pokud chce ředitel zůstat ve své pozici a s ním i jeho nejbližší spolupracovníci, je lepší neprovokovat (o nevinném žertu Ester Kočičkové v satirickém pořadu na Radiožurnálu, kde označila komunisty za „prasata“, se hovořilo jako o „atentátu“ na generálního ředitele Kasíka před volbou jeho nástupce; Rada ČRo však tuto záležitost při samotné volbě nijak neprobírala a ve funkci i na dalších šest let potvrdila Václava Kasíka). Záměrné uhýbání některým tématům rozhlasu škodí; potvrzuje tak dojem o zkostnatělé instituci, která se není schopna vymanit z vlivu politických stran.
Dva ředitelé, různé styly
Český rozhlas je přitom v porovnání s ČT ve velké výhodě. Během třinácti let samostatné existence se v jeho čele vystřídali pouze dva ředitelé (pokud nepočítáme prozatímního ředitele Jiřího Mejstříka, který vedl ČRo v letech 1992 až 1993; ČT má od roku 1992 již sedmého generálního ředitele). Každý z nich nastolil zcela jiný styl práce. Vlastimil Ježek, jehož rozhlasová rada zvolila ředitelem 28. června 1993, zpočátku vzbuzoval rozpaky. Do výběrového řízení se totiž přihlásil jako redaktor deníku Práce s úmyslem napsat reportáž „Jak jsem se nestal generálním ředitelem Českého rozhlasu“ a bez předchozích zkušeností s rozhlasovým vysíláním. Přesto dnešní šéf Národní knihovny vydržel po celé funkční období do června 1999.
Ježkovo působení v Českém rozhlase lze označit za jednu velkou reorganizaci. Po svém předchůdci zdědil instituci, ve které ještě vládl duch komunismu, jednotlivé rozhlasové okruhy mezi sebou příliš nespolupracovaly, rozhlas zbytečně vyhazoval miliony korun za šíření signálu v různých pásmech, kde jej ladila jen malá část posluchačů. Technické zázemí většiny studií bylo zastaralé, stát na Český rozhlas převedl stavbu rozhlasového mrakodrapu v Praze na Pankráci, kde měl sídlit ještě Československý rozhlas a která naprosto neodpovídala novým technickým normám. Ježek tedy měl co dělat. Navíc rozhlasu vznikala konkurence: vedle regionálních komerčních rádií zahájily začátkem 90. let vysílání také celoplošné privátní rozhlasové stanice Frekvence 1, Evropa 2 (ta se k celoplošnému pokrytí, respektive k vybudování sítě regionálních stanic s celoplošným pokrytím, dostala až po několika letech a má stejného vlastníka jako Frekvence 1) a rádio Alfa (to zakládal a posléze vedl nynější ředitel ČRo Václav Kasík).
Komerční rádia začala postupně přebírat veřejnoprávnímu rozhlasu posluchače, ale také některé kvalitní redaktory. Podobně jako v případě televize Nova, která proti ČT nasadila mladší a dravější tým a celkově odlehčila program, také privátní rádia dokázala oslovit veřejnost znuděnou strohým zpravodajstvím a neaktuální hudební produkcí. Podíl Českého rozhlasu na celkové poslechovosti začal klesat, i když zdaleka ne tak drasticky jako podíl obou kanálů České televize vůči komerčním televizním stanicím. Dodnes všechny okruhy ČRo dohromady zabírají polovinu rozhlasového trhu. O zbytek se dělí na osmdesát komerčních rádií. Poslechovost jednotlivých stanic ČRo, zejména těch celoplošných, ale pozvolna klesá.
Klesající zájem o veřejnoprávní vysílání si uvědomoval už Vlastimil Ježek, když na konci svého funkčního období připravil celkové přeformátování jednotlivých celoplošných okruhů. Šlo zejména o to vymezit jednotlivé stanice přesně definovaným a jasně ohraničeným cílovým skupinám posluchačů, takže například z okruhu ČRo 2 – Praha by se stalo rádio pro většinového posluchače, zatímco ČRo 1 – Radiožurnál by se věnoval pouze zpravodajství a nemusel by ho přerušovat delšími publicistickými příspěvky nebo hudbou. Na úpravě hudebních formátů stanic ČRo se měl podílet hudební publicista Josef Vlček, který pomáhal stavět komerční rádia Frekvence 1, Evropa 2, Blaník, síť rádií Hey či naposled pražské rockové rádio Rock Zone, menšího bratra celoplošného rádia Impuls.
Snaha o změnu hudebního vysílání a lepší profilaci jednotlivých stanic, stejně jako nápad na spuštění nového okruhu pro mladé, bájného ČRo 4, však přišla příliš pozdě: Vlastimil Ježek se na poslední chvíli rozhodl neobhajovat svoje místo a v červnu 1999 rozhlas opustil. Na jeho místo přišel pragmaticky uvažující manažer, bývalý ředitel a spolumajitel zaniklého komerčního rádia Alfa Václav Kasík. Pro rozhlas to nemusela být špatná volba. Kasík rozuměl rozhlasovému vysílání, dokonce mu byla bližší služba veřejnosti než klasické komerční vysílání (pamětníci vzpomínají, že se Alfa věnovala zpravodajství a publicistice do takové míry, že značně konkurovala Radiožurnálu; později ale muselo mluvené slovo ustoupit hudbě, protože majitelé Alfy dobře neodhadli zájem posluchačů).
Pragmatik z Alfy
S Kasíkem se do Českého rozhlasu vrátily mnohé tváře známé z rádia Alfa. Ježkův plán na přeformátování celoplošných okruhů a další reorganizaci padl. Kasík si nechtěl v zájmu udržení dobrých mezilidských vztahů uvnitř rozhlasu rozzlobit podřízené. Naopak: vysílání zakonzervoval v takovém stavu, v jakém jej převzal a věnoval se spíše mimoprogramovým záležitostem. Po Ježkovi mu zbyl k dořešení prodej pankráckého mrakodrapu, pustil se do stavby nového Studiového domu v Římské ulici, opravy dalších budov ČRo v Praze a rekonstrukci starého sídla rozhlasu na Vinohradské třídě. Rozhlas také musel vybudovat síť nových regionálních studií tak, aby každé krajské město mělo vlastní vysílání.
Zatímco za Ježka měl ČRo kromě Prahy vlastní studia ještě v Brně, Ostravě, Hradci Králové, Ústí nad Labem, Plzni a Českých Budějovicích (jako nové přibylo v roce 1994 studio v Olomouci), Kasík postupně spustil krajské vysílání v Pardubicích, Jihlavě, Liberci, Karlových Varech a Zlíně (poslední tři jmenovaná studia vysílají odpojovaně v rámci sousedních krajských studií v Ústí nad Labem – přejmenovaného na ČRo Sever, Plzni a Brně). Vzniklo také dvojí vysílání Reginy. Z metropolitního pražského programu se oddělilo samostatné vysílání pro střední Čechy. Dnes nese název ČRo Region a spolupracuje s několika novými regionálními studii v hudební dramaturgii a výměně pořadů (jde o Reginu, Vysočinu a Pardubice, tedy regiony sousedící se středními Čechami).
Za Kasíkovo první funkční období došlo ale také k omezení vysílání publicistické stanice ČRo 6 – Rádia Svobodná Evropa. Do značné míry to zavinilo ukončení vysílání Rádia Svobodná Evropa v češtině, o kterém rozhodl americký Kongres, a tedy ukončení programové spolupráce mezi RFE a ČRo, dále pak snaha vedení rozhlasu omezit některé názorové prvky ve vysílání, zejména politickou publicistiku. ČRo 6 neměl příliš mnoho posluchačů, patřil ale k těm typům stanic, které je ani nepotřebují. Nešlo o stanici pro většinového posluchače, do značné míry se programově krylo s českým vysíláním BBC, ale názory a glosy vysílané na „šestce“ byly mnohdy vyhraněnější.
Kasík kvůli finančním problémům ukončil celodenní vysílání ČRo 6 a od loňského roku přesunul jeho program na střední vlny okruhu ČRo 2 Praha. „Šestka“ se denně hlásí v 18 hodin a vysílá do půlnoci, což se mj. odrazilo v menší míře repríz jednotlivých pořadů, ale také v dalším poklesu počtu posluchačů. Rozhlasová stanice založená na názorech, analýzách a publicistice, jež by vysílala 24 hodin denně a nebyla omezena dosahem pásma středních vln Českému rozhlasu výrazně chybí a zřejmě bude chybět do doby, než se v České republice začne s pozemním digitálním vysíláním. To se ale zatím soustředí pouze na televizní stanice a problematiku rozhlasu poněkud opomíjí.
Digitalizace jako naděje
Jestliže lze Českému rozhlasu něco opravdu vytknout, je to právě obsahová šedost. Zatímco v zahraničí je celkem běžné, že veřejnoprávní rozhlas vytváří různé speciální stanice pro úzké cílové skupiny (konec konců od toho rozhlas existuje jako služba veřejnosti), ČRo se spíš zajímá o většinové posluchače a vstupuje tak do přímé konfrontace s komerčními rádii. To není dobře, ale aktivity z posledních měsíců naznačují, že i v této oblasti může dojít ke změně. Začátkem letošního roku ČRo spustil zkušební vysílání dvou specializovaných stanic, jež by se časem měly objevit v nabídce digitálního vysílání ČRo. Jde o zpravodajský okruh Rádio Česko a hudební stanici D-dur.
Rádio Česko vysílá denně od šesti do deseti hodin dopoledne proud zpravodajství a publicistiky nepřerušovaný hudbou. Takovou zpravodajskou stanicí by měl být v podstatě Radiožurnál, kdyby se vedení rozhlasu nebálo, že přijde o posluchače a Radiožurnál ztratí postavení nejposlouchanějšího rádia v zemi (i tak jej dohání a podle některých výsledků už předehnala Frekvence 1). Zatímco rádio Česko vysílá pouze mluvené slovo včetně glos a pravidelných živých telefonátů, stanice D-dur se věnuje pouze hudbě. Jde o jakýsi speciál okruhu ČRo 3 – Vltava, na kterém běží záznamy a živá vysílání koncertů, která by na Vltavě rozhodila programové schéma. D-dur může využít členství Českého rozhlasu v mezinárodní vysílací unii EBU, jejímž prostřednictvím má přístup k přenosům ze slavných operních síní prakticky všude na světě.
V září internetové vysílání obohatila také populárně naučná stanice ČRo Leonardo, projekt v podstatě totožný s připravovaným vzdělávacím programem České televize s pracovním názvem ČT 4. Obě média by mohla do budoucna spolupracovat, stejně jako v případě dalších stanic. Ostatně, myšlenka postupného sloučení České televize a Českého rozhlasu, po vzoru veřejnoprávních médií v západní Evropě (třeba britská BBC či italská RAI), by také nebyla marná. Obě instituce spolu už nyní úzce spolupracují a tato spolupráce se dále prohlubuje – třeba ve zpravodajství. Není tajemstvím, že ČT a ČRo uvažují o společném stálém zpravodaji na Blízkém východě, o společné produkci pořadů (příkladem může být natáčení rekonstrukce bitvy o ČRo z května 1945, které proběhlo letos v květnu v centru Prahy) či společném digitálním vysílání v takzvaném veřejnoprávním multiplexu DVB-T. Ten je sice primárně určený pro televizní stanice, stejným systémem se ale může šířit i rozhlasové vysílání a přitom může využívat i obrazové a psané materiály (jakousi formu rozhlasového teletextu).
Spuštění specializovaných digitálních stanic včetně okruhu pro mladé ČRo 4, jehož zkušební start na internetu proběhne ještě letos v prosinci, si vyžádá kromě velkých peněz také celkovou změnu v přístupu k tvorbě programu. Veřejnoprávní vysílání už nelze koncipovat tak, aby bylo ve snaze o maximální korektnost šedé a nudné k uzívání. Jestliže chce Český rozhlas oslovit mladé posluchače, které by si ve svém vlastním zájmu měl udržet i do budoucna, bude muset přehodnotit dosavadní praxi, jež strnula někde v polovině devadesátých let a dále se nevyvíjí. Taková změna ale nemůže proběhnout bez jasné koncepce a snahy zapojit do této přeměny pokud možno všechny zaměstnance ČRo. Jinak veřejnoprávnímu rozhlasu ujede vlak.
(Psáno pro časopis Přítomnost)
