Asi mám někde na ksichtu napsáno, že jsem dobrák od kosti. Včera, když jsem šel z práce, se mě na zastávce autobusu hned tři lidé ptali po peněnzích, cigaretách a jiných užitečných drobnostech. A to jsem tam čekal tak asi pět minut, spíš ještě kratší dobu.
Tomu prvnímu jsem jedno cíčko dal, ty zbylé jsem už musel odbýt, ale to sem nepatří, chci mluvit o něčem jiném. O tom, jak je možné, že se tihle lidé někoho ostýchají zeptat a jiného (například mně) by svými dotazy nejraději umořili? Opravdu je to tím, jak kdo vypadá?
Asi ano. Pokud totiž někdo vypadá opravdu bohatě, neznamená to sice nutně, že opravdu bohatý je, ale bohaté vzezření je zcela určitě vizitka člověk, který na peníze hodně věří a tudíž se o ty své s nikým dělit nebude; zkoušet se ho ptát, jestli by mi nedal cigaretu, je ztráta času. Stejně zbytečná práce je ptát se jakékoli ženy, ženské jsou od přírody spořivější a nikomu nedají ani korunu. Takže zbývají příslušníci stará dobrá dělnické a nižší střední třídy, kteří sice často smrdí grošem, ale o to, co mají, jsou ochotní se podělit. A tak je to se vším. Asi to souvisí s tím, že si tihle lidé více uvědomují, že se role jednoho dne mohou obrátit a pár korun by se mohlo hodit zase jim. To si lidé v drahých oblecích zpravidla neuvědomují, nebo to aspoň dovedně předstírají. Ovšem probuzení z toho sladkého snu o nedotknutelnosti je potom leckdy kruté. Možná by stálo za to se zamyslet raději dříve a být připraveni, co říkáte? Za těch pár korun a cigaret to snad stojí.
