nahoru

Daniela Krolupperová: Dnes už naše milované mayovky a vernovky nikdo nečte a číst nebude

Kateřina Kadlecová19. ledna 2017 • 18:30
Daniela Krolupperová.
Daniela Krolupperová.
• foto: 
Nguyen Phuong Thao

Daniela Krolupperová (47) patří k nejoblíbenějším a nejoceňovanějším tuzemským autorkám dětské prózy, snad každé české dítě mladšího školního věku mělo v ruce aspoň jednu z jejích pětatřiceti knížek. V Reflexu č. 3, který vyšel 19. ledna, mluví o dětském čtenářství, o současné situaci na trhu s dětskými knížkami, o netušených hrdinkách naší doby – knihovnicích – i o nedosažitelném životním minimu.

Dětské knížky píšete čtrnáct let. Co se pro vás jako pro autorku za tu dobu nejvýrazněji změnilo?

Vůbec nic. Stejně jako kdysi nejprve posílám nakladateli e-mail s anotací knížky, na které bych ráda dělala, a když se mu námět líbí, napíšu ji pro něj. Snad jen na besedy se čtenáři teď můžu jezdit častěji, protože mi odrostly děti – nejstarší dceři je dvacet let, nejmladší deset – a naučila jsem se překládat i psát ve vlaku. Ale stále jsem pracující matka tří dětí, takže knížky píšu, když mám volno; dokážete si nejspíš představit, kdy zhruba ten volný čas ulovím. A někdy to ne a ne vyjít – třeba předloni jsem tři čtvrtě roku nenapsala ani řádku.

Vašimi nejprodávanějšími tituly jsou knihy o Bubáčkovi pro nejmenší děti a o Josífkovi pro mladší školáky. Nejkrásnější však jsou vaše čtyři vzdělávací knížky s přírodovědnou tematikou. Jak vás jejich koncept napadl?

První z nich, Zákeřné keře, jsem vymyslela vlastně díky tomu, že nám před domem roste tis. Nápad jsem dostala, když byly nejmladší dcerce zhruba dva roky a měla tendenci všechno strkat do pusy, zvlášť červené bobulky. Ta léta nervů, kdy musíte postupně třem dětem vysvětlovat, že se ty vábně vyhlížející červené kuličky nesmějí jíst… Tehdy jsem si půjčila atlas rostlin a zjistila, že jedovaté jsou skoro všechny městské keře. Chtěla jsem, aby se o tom dozvěděli i další rodiče a jejich děti. V knize jsem je provedla celou zámeckou zahradou, aby věděli, na co si dát pozor, a ověřili si znalosti na testových otázkách. Ta knížka byla tak úspěšná, že jsme sérii rozšířili o knihy o broucích, o lese a rybách. Mateřské školy a různé kroužky dodnes pořádají tematické městské tábory s názvy Mizící hmyzíci, Rybí sliby… Ilustrátorku těchhle knížek, dnes už etablovanou Evu Chupíkovou, jsem náhodou objevila na internetu. Malovala tehdy na hedvábné šály, pro které jsem měla slabost. Při pohledu na ty jemné a křehké vzorky jsem si říkala: Ta by určitě krásně namalovala vílu! V nakladatelství Portál projevili velkou odvahu, když mi na Evu Chupíkovou kývli; vystudovala klasickou filozofii a anglistiku a neměla tehdy za sebou žádné knižní ilustrace. Naše společná knížka nakonec získala několik cen a obrazila pěkných pár výstav.

Podobně na tom je vaše prvotina z roku 2003 Proč mluvíme česky. Dodnes se dotiskuje, došlo i k novému vydání…

Když byly moje děti malé, vzpomínala jsem, jak jsem kdysi ve třetí třídě nesnášela češtinu. Znala jsem z ní totiž jen to, co se učí ve škole – únavnou a těžkou gramatiku typu vyjmenovaná slova. U řady z nich dnešní školáci ani netuší, co znamenají. Chtěla jsem dětem ukázat, že čeština není jen ta gramatická nalejvárna, ale krásný a bohatý jazyk. A tak jsem sepsala pohádkové putování dvou holčiček v zemi češtiny. Ty na své cestě narážejí na různé jazykové problémy, zjišťují, proč některá slova odešla do důchodu, jak a odkud sem dorazily cizí, přejaté výrazy… Současné nejmladší generace čtenářů jsou naprosto jiné než ta moje nebo obecně ty, co vyrůstaly před internetem a chytrými telefony. Dnes už naše milované mayovky a verneovky nikdo nečte a číst nebude. Hranice, kdy se vám čtení zautomatizuje a přestane vás namáhat, se posunula z třetí do řekněme páté třídy, spousta lidí nečte vůbec. Proč mluvíme česky jsem psala pro tehdejší třeťáky čtvrťáky; během besed se čtenáři ovšem zjišťuju, že aktuálně ji čtou, tedy jí rozumí hlavně šesťáci. Mimochodem, za ta léta, co beseduju, jsem poznala pouhé tři děti, které znaly význam slova „zahálet“. Žijeme v iluzi, že jsou naše děti relativně vzdělané, ale zřejmě dost zahálejí. Upřely svoji pozornost na elektroniku a nerozumějí textu. Ráda bych na téma budoucnosti knihy napsala sci-fi, ale jak to tak promýšlím, leze mi z toho spíš horor.

Dá se výhradně psaním dětských knih uživit?

Kdepak. Jak z legrace říkám – je věčný sen o životním minimu! Já jsem ale velmi spokojená technická překladatelka, práce se nebojím, a především žiju v zemi, kde na průměrný plat nedosáhnou dvě třetiny obyvatel. Psaní dětských knížek je můj koníček, z nějž čerpám milé kapesné a hlavně radost. Ilustrátoři jsou možná lépe placení, ale my autoři, byť jsme třeba na špičce prodejů, nemáme šanci.

Celý rozhovor si přečtete v tištěném Reflexu č. 3, který vyšel 19. ledna.

Reflex 03/2017.





Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
26,020
22,300
29,070
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře