Dominik Duka, primas český, čelí v poslední době tvrdé kritice. Vyčítají mu ostražitý přístup k uprchlíkům a naopak příliš vstřícný k prezidentu Zemanovi. Ve čtvrtečním vydání tištěného Reflexu jsme mu položili několik otázek, které se imigrace, soucitu s běženci i jeho vztahu k politice týkají. Na Reflex online přinášíme úryvek.
Papež František říká, že křesťané a muslimové jsou bratři, uprchlíkům je třeba pomáhat a nezavírat před nimi dveře. Opravdu se s ním tolik rozcházíte?
Víte, musíme papeže sledovat a dávat pozor, jakým způsobem se jeho vyjádření v mediálním světě posouvají. Je pravdou, že on jako Jihoameričan s italskými předky je člověk velmi emotivní. Chápu, že když přijede na ostrov Lampedusa a vidí ty zubožené uprchlíky, tak jasně řekne: Ano, je jim třeba pomoci. Kdybych tam byl s ním, určitě nebudu odporovat. Ale když se podíváte na celou uprchlickou vlnu a sledujete odezvy přímo ze Sýrie, Libanonu - a my máme kontakty s tamními církevními, politickými i zpravodajskými představiteli, neboť tam pracuje naše Charita - tak pochopíme, že jen soucit a láska nepomohou. Třetí největší historické stěhování národů je v pohybu už více než dvě desetiletí a dosud žádné se v dějinách neobešlo bez krveprolití a válek, bez velmi hluboké ekonomické a kulturní krize. Obě vrstvy obyvatelstva, původní i příchozí, v nich byly utlačovány. V 21. století už máme možnost být při pomoci racionální a odpovědní.
Jak to myslíte?
Předesílám, že my máme povinnost pomáhat, protože neseme do jisté míry spoluodpovědnost za rozpad států na Blízkém východě a v Africe. My jsme je v rámci bipolárního světa destabilizovali vývozem komunistické ideologie, my jsme až do roku 1989 školili na svém území jejich teroristy. Bipolární svět se rozpadl a obě velmoci ztratily bezprostřední zájem pomoci. Nemůžeme být jako ti farizeové, abychom říkali „to udělali Američani, co my s tím“. Američané mají své politické chyby, to ano, ale připomeňme si i ty své. Musíme se podílet na obnově rozpadlých států, aby Sýrie byla Sýrií, Irák Irákem, Libanon Libanonem a lidé se mohli vracet. Je také třeba, aby se proměnily blízkovýchodní uprchlické tábory a nahradily se jakýmisi sídlišti. Dále musíme respektovat, že politické systémy v islámských zemích nebudou identické s demokratickými systémy na Západě. To vše je lepší řešení než divoký exodus, který rozvrátí naši společnost, rozvrátí i jejich společnost, protože neodcházejí chudí, ale vrstvy, které ty státy držely. Jestliže se zhroutíme, nebudeme moci pomáhat.
Sobotkova vláda schválila koncept začlenění imigrantů včetně výuky jazyka, demokracie…
Chceme je učit demokracii, a přitom vidíme, že se nám demokratický systém rozpadá? O jaké demokracii, o jaké kvalitě demokracie se tu dá mluvit, když polovinu lidí politika nezajímá, politické strany se rozpadají do drobných skupinek, stát je slabý a zájmy lobbistických skupin jsou povyšovány na nejvyšší piedestal? My nikoho kalašnikovem do proměny myšlení a zvyklostí nutit nemůžeme. Musíme vědět, zda máme možnost jim nabídnout to, co slibujeme. Obávám se, že ne. A to se může stát opravdu příležitostí velkého střetu, kterému by se dalo zabránit.
Co říkáte jako bývalý vězeň komunistů tomu, že na Hradě byl letos vyznamenán normalizační kádr? To vám nevadí?
Víte, každý tady platíme nějakou daň. A každý prezident, každý člověk ve svém úřadě je tak trošku závislý na těch, kteří mu pomohli, nebo ho podporují. Tak se dají chápat i některá vyznamenání. Na druhou stranu však považuji za velice špatné, když jsou do jednoho pytle vhozeni i ti vyznamenaní, často in memoriam, kteří se opravdu vyznamenali, na které jsme zapomněli a mnohdy naplivali. Paušálně pak mávneme rukou, řekneme, že „ta vyznamenání nemají žádnou cenu, žádnou hodnotu“, a to je vůči těm skutečným hrdinům nefér.
Rozhovor s Dominikem Dukou si přečtete v novém Reflexu, který vychází ve čtvrtek 17. prosince. Dozvíte se také, co si kardinál přeje od Ježíška a kdo mu naděluje dárky.
