Michal Kraus: Na sport jde příliš málo peněz, to má neblahé dopady na českou společnost | Reflex.cz
reklama
nahoru

Michal Kraus: Na sport jde příliš málo peněz, to má neblahé dopady na českou společnost

Viliam Buchert16. prosince 2014 • 07:00
Michal Kraus: Na sport jde příliš málo peněz, to má neblahé dopady na českou společnost
Michal Kraus
• foto: 
archiv

Významný člen ČSSD Michal Kraus (57) se celý život věnuje sportu – kdysi závodně, pak také jako funkcionář a jeho podporovatel. Ovšem veřejnost ho spíše zná z aféry z roku 2006, která se točila kolem prodeje kakaa z africké Ghany. Kraus kvůli ní odešel z vysoké politiky. Co ale dělá dnes? Není asi překvapivé, že se pořád zajímá hlavně o sport. A vidí v této oblasti života do budoucnosti velké problémy. Jak by je řešil on?

reklama

V jaké kondici je podle vás v současnosti český sport?

Sport v Česku má jako všude jinde ve světě mnoho vrstev a každá je v jiné kondici. Pokud jde o ten vrcholový, reprezentace a olympijské hry, tak zejména v individuálních sportech jsme ale pořád schopni konkurovat světu.

Proč právě v podobných sportech?

Na základě teorie pravděpodobnosti se vždy objeví někdo, kdo má štěstí, že jeho rodiče měli od začátku dostatek peněz, aby mu mohli platit trenéra nebo ho sami připravovali a pak podporovali dál.

Skutečně to tolik záleží na rodičích? Není to talentem a tréninkem?

Talent, štěstí, náhoda i píle v tréninku jsou nezbytné atributy, aby se někdo dostal na vrchol. Velmi důležitý je také trenér, který dítě hned od začátku nepřetěžuje, ale připravuje ho na to, že nejlepší má být až v dospělosti. Jenže rodiče a jejich peněženka hrají velkou roli. Bez toho to většinou nejde. Musí se to všechno sejít. Pak je určitá pravděpodobnost, že přijdou olympijské vítězky jako Barbora Špotáková či Martina Sáblíková.

Kolik z výdajů na sport v současnosti platí rodina?

Až kolem 80 procent. To je nenormální stav!

Dá se odhadnout, kolik talentů zmizí kvůli nedostatku peněz na jejich rozvoj?

Statistiky dokládají, že téměř čtvrtina českých rodin si nemůže dovolit, aby jejich děti sportovaly. Takže finanční bariéra v podstatě dopředu eliminuje talenty z tohoto prostředí. Pokud už peníze někdo má, ne vždy se mladý člověk dostane k dobrému trenérovi a pak je talent zmařen také. Rozvíjena je podle mě u nás přibližně jen polovina sportovních talentů.

Nejsme malá země, ale ani velká. Nejsme superbohatí, ale ani chudí. Má za těchto podmínek smysl rozvíjet všechny druhy sportu? Není lepší nějaká specializace?

Podle toho, jaký cíl sledujete. Pokud chcete vychovávat jen reprezentanty, tak by byla lepší specializace na určité sporty, v nichž máme tradice i vhodné podmínky. Ale sport je jeden z vůbec nejlepších nástrojů sociální a zdravotní prevence. Je to investice do rozvoje člověka a jeho potenciálu. Pak je lepší nabídnout co nejvíce sportů, aby každý, kdo se chce hýbat, se i hýbat mohl.

Mají některé státy či národy přímo předurčení, že budou lepší v určitém sportu?

Genetická výbava dnešní Evropy je směsicí kvůli imigraci obyvatelstva. To je i u nás. Vliv může mít národní naturel, to ano. Spíše to ale ovlivňují tradice a podmínky. Rakušané jsou proto dobří v alpském lyžování. Češi jsou kreativní a mají předpoklady pro kolektivní sporty, ale dnes systém přípravy a financování nedává tolik možností, abychom tolik vynikali na světové úrovni i v těchto sportech.

Je financování dnes největším problémem českého sportu?

Ano.

Hovořil jste o vrstvách sportu. V jiných je to horší?

Pokud jde o základní, výkonnostní sport, tak v něm jsou systém financování a vztah státu k němu velmi komplikované a macešské.

Proč tomu tak je? Za komunismu byl jiný systém, ten se zjevně rozpadl a jiný nepřišel. Jaké je tedy podle vás systémové řešení, aby se sport mohl financovat?

Přesně definovaný systém státní podpory. Sport není jenom zábavná činnost nebo hry. Je to také komerční odvětví, jež vydělává hodně peněz. Na různých odvodech do státního rozpočtu přivádí kolem 37 miliard korun. Jsou to daně, pojištění, vytváří pracovní místa. Dalších šest miliard jde přes sport do obcí a tři miliardy do krajů. Podle analýzy z roku 2012 to bylo celkem 52 miliard. Ale stát do něj dává jen necelé tři miliardy, jak vidíme na nově schváleném rozpočtu. Sport přitom zaměstnává kolem 200 tisíc lidí. Jedna koruna ze státního rozpočtu přináší zpátky příjmy ve výši 3,55 Kč. Stát na to v podstatě nereaguje.

A jak byste to řešil vy?

Kromě přímého zvýšení výdajů na sport ze státního rozpočtu, ze zdrojů, které do něj sport odvádí, například novelou loterijního zákona. Loterijní zákon umožňuje všem společnostem v tomto oboru odvádět přes olympijský výbor až 25 procent z jejich daňových odvodů vůči státu. Je to však pouze 380 miliónů a to je strašně málo. Podfinancování sportu odhaduji v řádu miliard za rok. Na Slovensku dávají pětkrát víc v poměru ke státnímu rozpočtu.

Jde peněz do sportu u nás trvale méně a jak se to mění?

Pokud se podíváme na křivku od roku 1989 do letošního roku, tak ano, jde pořád méně. Určité nadechnutí bylo mezi lety 1998 až 2006, tedy v období dvou vlád, jež vedla sociální demokracie. Pak přišel další propad.

Co to zapříčinilo?

Kromě krachu Sazky, jejž si však zapříčinilo sportovní prostředí samo, to byly negativní zásahy státu v letech 2006–2012. Exministr financí Miroslav Kalousek zrušil většinu investičních programů, které umožňovaly čerpat zdroje na rozvoj a investice do sportu, to byly téměř tři miliardy. A další více než dvě miliardy ztratil sport poslední novelou loterijního zákona.

Ale investovalo se vždy dobře? Podívejte se na spory kolem financování mistrovství světa v lyžování v Liberci. Čemu se pak divíte?

Jedním z nešťastných případů byla kauza kolem akvaparku Bublava, to byla černá díra, ale jinak není známo tolik podobných případů. Samozřejmě problémové je mistrovství v Liberci, kam začaly peníze nekontrolovatelně plynout za vlády Mirka Topolánka a tam se děly velké nehospodárnosti minimálně v řádech desítek miliónů korun, za to může především organizační výbor šampionátu. Jenže o stovkách, možná tisícovkách investičních akcí, které sportu i infrastruktuře obcí pomohly, se nemluví.

Co se konkrétně kvůli nedostatku peněz ve sportu děje?

Neskutečným způsobem zastarávají sportovní zařízení, přes 90 procent majetku tělovýchovných organizací je starších 25 let a z toho je půlka starší až 50 let. Jsou někdy zdravotně škodlivá, odpuzují děti i rodiče. Nejsou peníze na trenéry, na regeneraci, na lékařské prohlídky, nejsou peníze na dostatečnou přípravu, na rozhodčí, na energie. Nejsou peníze na dresy, na kopačky, na hokejky, náklady se v neúnosné míře přenášejí na rodiče, a tím se v přístupu ke sportu vytvářejí ekonomické bariéry.

Jaké tedy nabízíte řešení?

Podstatně více financí by mělo přijít ze státního rozpočtu, protože se to státu vrací jinými cestami. Přirozeným příjmem jsou pak regresní fondy zdravotních pojišťoven, sport celkově posiluje zdraví společnosti, není to opačně. Pojišťovny by měly více přispívat. Už jsem mluvil o novele loterijního zákona, aby mohlo jít z tohoto byznysu do sportu násobně více peněz, minimálně, jak tomu bylo před rokem 2012. Nevyužitý je institut jménem společenská odpovědnost firem, v čemž zaostáváme výrazně za Evropou i u státních či polostátních firem. Pak daňové asignace, jež by umožnily odvádět firmám více peněz na investice do sportu.

A o kolik by se měl zvýšit rozpočet ze státního či s přispěním státu různými opatřeními na sport?

Ročně o deset miliard, zhruba na 13–14 miliard. Samozřejmě v dlouhodobém horizontu.

S tím by vás ministr financí Babiš hnal.

Je to sice hodně, ale dá se dokázat, že sport vytváří násobně větší hodnoty. Nejvíce peněz by mělo jít základním tělovýchovným organizacím a do oprav a údržby majetku, jinak nám to, lidově řečeno, „zrezaví“. Český sportovní svět má majetek za 60 miliard, pokud do něj nedáte minimálně přes miliardu ročně na údržbu, tak chátrá. A to se děje. Z pohledu státního rozpočtu je to částka kolem jednoho procenta výdajů, ale výdaje na sport by odpovídaly třeba výdajům na Slovensku. Nebo průměru EU.

Jak byste to vysvětlil důchodcům, kteří mají také malé penze?

Čím více lidí bude sportovat a získá správné návyky, tím budou déle zdravější, to jsou další a další ušetřené miliardy. Podívejte se, kolik mladých lidí sedí jen u počítače, pohyb by jim neuškodil, naopak. Dám příklad – plavecké bazény by měly být přístupné všem, třeba těm důchodcům. A lze doložit, že vyšší výdaje na sport přinesou jednak úspory ve zdravotnictví, ale hlavně nové zdroje do státního rozpočtu, které by se mohly použít třeba na sociální politiku, včetně zvyšování důchodů.

Co kombinace jiného financování sportu? Například v USA či Británii jde hodně peněz přes školství, přes univerzity. Nedalo by se to dělat i u nás?

V Americe na školách neexistuje povinná tělesná výchova, kdo nechce, tak v mladém věku se nehýbe, nemyslím si, že to je dobře. Ve vyšším věku mají ale dobrý systém, když je škola hodně spojená i se sportem, jenž se hradí prostřednictvím systému stipendií. Šlo by to i u nás, ale kdo vám dá další miliardy na sport na školách? Podobný systém u nás není vytvořen nebo možná jen v omezené míře.

Veřejnost v mnoha zemích argumentuje proti státním penězům do sportu i při pohledu na chátrající olympijské stadióny v Aténách či Pekingu, zřejmě to čeká i ruské Soči. Jak byste jim to vyvrátil?

S obyčejným sportováním to už nemá moc společného, to není ten klasický pohyb a podpora zdraví většinové populace, o nichž hovořím já. Olympiády, to už není jenom sport, ale také byznys a politika. A tyto investice jsou jednorázové, bez dalšího využití. Já hovořím o investicích do sportu v obcích, v městech, kde slouží všem nebo, lépe řečeno, měly by být k dispozici všem.

Vy jste byl sám ve vysoké politice 20 let za různé levicové strany. Jste ještě politicky aktivní?

Ano, jsem pořád členem ústředního výboru ČSSD a pořád se věnuji i sportovním otázkám. Pracuji v odborné komisi ČSSD pro sport. Už dvacet let.

Z vysoké politiky jste odešel v roce 2006 po takzvané kakaové aféře. Obviněn jste však nebyl, kauza vyšetřena nebyla. Šlo o to, že deník Mf Dnes zveřejnil informace, že se jednalo o nákup podniku na zpracování kakaových bobů v Ghaně za půl miliardy a vy jste se na tom podílel také. Financování bylo ovšem nejasné. Podle jednoho člověka měly peníze pocházet z úplatků na nákup stíhaček Gripen. Jak se na to díváte dnes?

Média se bohužel stala prostředkem, aby si vyřídila účty s lidmi, kteří jsou pro někoho nepohodlní nebo mají jiné názory. Bylo to účelové, ODS dělala tehdy volební kampaň na základě kriminalizace levice. Byl zneužit k tomu i jeden člověk, jenž, jak se ukázalo, byl podvodník, byl odsouzen. Ten si vymyslel lživý příběh, který se nijak neprokázal. Za to mu slíbili, že mu zmírní trest, což se i přemístěním do věznice s nejvolnějším režimem stalo. Policie kauzu po čase odložila s tím, že v celém případě není nic, z čeho by mohla kohokoli z čehokoli obvinit. Žádná korupce se nekonala ani nemohla konat. Fabrika na zpracování kakaa v Ghaně neexistovala a gripeny se v Poslanecké sněmovně projednávaly až rok po mé cestě do této africké země.

Proč se tedy vaše jméno v souvislosti s kakaovou aférou vůbec objevilo?

Po určitém konfliktu s Milošem Zemanem jsem začal hledat uplatnění mimo politiku, protože v roce 2001 se zdálo, že se v roce 2002 nedostanu na kandidátku ČSSD. Dostal jsem nabídku podílet se na činnosti firmy, jež by dovážela ghanské kakao k nám. Ověřil jsem si, že by o ghanské kakao u nás byl zájem, a tamní vláda nabízela licence na vývoz kakaa. Nakonec to ale nedopadlo, nepodařilo se to.

Co jste konkrétně udělal v Ghaně?

Byl jsem přítomen jednání tříčlenné delegace o podepsání smlouvy o smlouvě budoucí, z níž po splnění řady podmínek vyplynulo, že česká strana získá licenci na dovoz kakaa do Česka, kam se i do roku 1990 běžně vyváželo. Jednání jsem se zúčastnil a smlouvu jsem podepsal jako svědek přítomný podpisu smlouvy. Nic víc. Bohužel se však nakonec nepodařilo ten projekt realizovat, a tím to pro mě celé skončilo. Až za několik let se to objevilo v médiích. Ale už jako úplně jiný příběh. Bylo to celé vymyšlené. Nic jsem neudělal, nic jsem neporušil, nikomu jsem nezpůsobil žádnou škodu.

Chtěl byste se ještě vrátit do vysoké politiky?

Už ne, protože některé kauzy, jež byly vymyšleny proti mé osobě, přitom se nikdy nic nedokázalo, mě od toho odrazují. Tím spíš, že média navzdory realitě nerada pouštějí své oběti ze spárů.

Jak se díváte na dnešní politiku?

Demokratický vývoj se zastavuje, lidi si nejsou rovni. V politice existují lidé, kteří každý den porušují třeba zákon o střetu zájmů, a nic se neděje. Například pan Babiš. Neexistuje v České republice ani spravedlnost. Mě nepravdivě napadla média, ale jaké možnosti mám na obranu? Minimální. Hledání stále čistých a čistších lidí nemusí vést nakonec u nás k ničemu dobrému. Parlament je plný nesvéprávných šedých myší, jež poslouchají na slovo. Mechanismy v dnešní politice mohou vést v tom lepším případě k Berlusconimu, v tom horším až k Frankovi, jak jsme to viděli kdysi ve Španělsku.

Na závěr, existují čeští a cizí sportovci, které považujete za určité vzory?

V těch českých určitě Emil Zátopek, pak skokan Jiří Raška či hokejista Gustav Bubník. Z těch mladších Bára Špotáková a Martin Doktor. Z ciziny je to americký boxer Muhammad Ali, jenž se raději nechal zavřít, než by poslechl establishment a šel bojovat do Vietnamu.





Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama