nahoru

Sousedé, jak je neznáte

Pavel Trojan, Lucie Zakopalová 15. února 2018 • 04:30
Sousedé, jak je neznáte
foto: Profimedia.cz

Jak je to s polským jídlem? Proč polská krajina není tak idylická jako česká? A pijí vlastně Poláci pivo? Tady najdete pár odpovědí. Některé polské vlastnosti mají totiž téměř historické příčiny.

Opolských potravinách kolují v Česku legendy. Zejména o jejich nekvalitě. Jenže v samotném Polsku se jí dobře a na rozdíl od nás si tam pohodlně a vždy nakoupíte čerstvou zeleninu, maso, mléčné výrobky nebo třeba uzené ryby v tržnicích. Zatímco v Československu buldozer znárodňování zcela převálcoval soukromé zemědělce, polský socialismus až tak důsledný nebyl, a tradice nákupu od malých producentů tak nikdy nezmizela.

Pokud se chcete na chvíli ocitnout ve středoevropské gastronomické říši divů, navštivte varšavskou tržnici Hala Mirowska anebo městskou tržnici ve Vratislavi. Při pohledu na desítky stánků výrobců přijíždějících sem denně z blízkého i dalekého okolí zcela zapomenete na kauzy spojené především s jednateli českých supermarketů, jejichž požadavky na nesmyslně levné a nutričně nehodnotné potraviny plní především polské firmy. V polských tržnicích takové potraviny nenajdete. A mimochodem, davy lidí sem nechodí jen kvůli domácímu původu pochutin, ale především kvůli levnějším cenám, což je v Česku přesně naopak.

Když však budete chtít své polské přátele poškádlit, přivezte jim z Čech „Polský salám“. Nepřipomíná totiž žádnou z místních uzenin, ze kterých je mnoho zapsáno v evropském rejstříku místních výrobků a na něž jsou Poláci náležitě hrdí. Mnohé z nich, například Palcówka, se, jak už název napovídá, vyrábějí pouze ručně.

Je až s podivem, jak moc odlišná je česká a polská kuchyně už jen v užívání zeleniny, bez níž se neobejde žádný polský oběd. Nejméně jednou týdně mají Poláci na stole rybu, v létě si rádi dají studenou nebo ovocnou polévku. Často užívají červenou řepu ve všech skupenstvích a alfou a omegou každého posezení s přáteli není vodka, jak by se dalo čekat, ale domácí chleba. U nás tolik populární rozmrazené pečivo pak potkáte maximálně v horších supermarketech a na benzínových pumpách.

„Tekutá“ architektura

Při cestě do Polska Čecha zarazí hned na první pohled dynamika, nestálost a chaos. Na rozdíl od uspořádaného Česka je země sousedů tak trochu „tekutá“. V polské krajině nenajdeme opakující se opěrné body jako u nás: Kostelík na kopci či náves s rybníkem. Polsko je zemí urbanistického chaosu, zemí vesnic a měst bez tradiční historické struktury.

Také s velkými polskými městy to bylo všelijak. Ve starých evropských metropolích musíte zapojit fantazii, abyste si představili jejich starověkou či středověkou podobu. V případě Varšavy je ale stejná rekonstrukce ze zachovaných zlomků minulosti potřeba jen k tomu, abychom se v čase vrátili o pouhých sedmdesát let. Stejně válka zasáhla i Vratislav a Gdaňsk. Historické rány způsobené válkami či necitlivé zásahy v době komunismu ovšem otvírají větší prostor pro invenci a chuť ke změnám. Proluky se tak mohou jevit především jako potenciál pro novou architekturu a nepřítomnost souvislých památkově chráněných oblastí skýtá příležitost k odvážnému snoubení starého s novým. A už jenom nedostatek honosných veřejných budov pro státní, samosprávní či kulturní instituce se stává motorem vzniku stále zajímavějších projektů.

Zatímco česká města musí velmi často značnou část rozpočtu investovat do údržby historických památek a na moderní architekturu nezbývá místo a prostředky, v Polsku se to v současné době hemží moderními oceňovanými projekty. I na polské poměry menší města, jako například Białystok, jenž má 300 tisíc obyvatel, zdobí ultramoderní koncertní síň. Podobně veliký Štětín pak za svoji budovu filharmonie získal nejprestižnější evropskou architektonickou cenu Miese van der Rohe.

Říkají to vždy nahlas

Zkuste Polákovi říct, že něco „musí“. Skoro jistě uslyšíte na oplátku rčení o tom, že něco „musí jenom ti z Rusi“, a naopak „v Polsku si každý dělá věci, jak chce“. Každý Polák rád mluví a zasahuje do věcí veřejných. Je přesvědčen o tom, že je to jeho povinnost i právo. Proto nám může připadat, že se naši sousedé pořád hádají.

Asi nejzajímavější institucí dávného Polska byla konfederace. Toto slovo zde mělo svůj specifický význam. Šlo o mimořádné shromáždění šlechty svolané proto, že měla něčeho dost a rozhodla se, že je potřeba vzít věci do svých rukou. Šlechta konstatovala, že stát svoji roli nezvládá, že je politika krále v této či jiné otázce špatná, a tak je potřeba problém vyřešit na vlastní pěst. Tato stavovská „občanská angažovanost“ končila různě: Občas občanskou válkou, ale často také změnou zákonů a narovnáním křivd. Pro zahraniční pozorovatele, třeba z ruských či pruských absolutistických monarchií, byl tento fenomén klíčovým důkazem neuvěřitelného polského zpátečnictví. Duchovní otec Francouzské revoluce Rousseau jí naopak věnoval celou knihu.

Podle mnoha historiků právě takto vypracovaný model občanské účasti pomáhal Polsku v následujících stoletích, kdy se přes ně valila jedna vlna okupace za druhou. Schopnost dělat věci, jež považuji za správné nezávisle na tom, zda je to zrovna schvalováno, plnila v podmínkách cizí nadvlády skvěle svoji roli. Nemuselo vždy nutně jít o ozbrojená povstání. Nedávno v Praze proběhla výstava architektury kostelů, které si Poláci postavili v dobách komunismu. Bylo jich více než 3000, do některých by se vměstnalo středně velké sídliště a skoro všechny vznikly bez stavebních povolení a často navzdory vysloveným zákazům ze strany úřadů.

Mentalita „polské konfederace“ přežila totiž všechny zákruty dějin a daří se jí dobře i v dnešní době. To je důležité vědět, když sledujeme televizní záběry dalších polských demonstrací či nekonečných politických sporů. V Polsku je prostě přirozené, že když se mi něco nelíbí, tak to řeknu nahlas. Hodně nahlas.

Města, města, města

Zatímco v Česku žije v Praze přibližně 12 procent obyvatel celé země, ve Varšavě reprezentují tento poměr, či spíše nepoměr pouhá čtyři procenta obyvatel Polska. Krakov, Vratislav, Lodž, Gdaňsk, Poznaň, Katovice a mnoho dalších sídel soupeří s hlavním městem o titul kulturního a společenského centra.

Zatímco Praha je královským městem od nepaměti, do poměrně mladé a nevelké Varšavy přesídlili polští vladaři teprve na konci 16. století. Rozvinuté moderní a více než miliónové město pak srovnali Němci se zemí v rámci odvety za povstání v roce 1944. Po válce dokonce chvíli plnila roli metropole Lodž. Nemůžeme se tedy divit, že v Polsku najdeme řadu sebevědomých a velkých měst. Třeba hned druhé největší, malopolský Krakov, má téměř 770 tisíc obyvatel.

Už jednou zmíněná a co do velikosti třetí Lodž (694 000), bývalý „středoevropský Manchester“ plný manufaktur na zpracování bavlny, drží jeden evropský primát: Během jediného století se tato obec zvětšila 600krát! Podobný počet obyvatel, leč úplně jinou historii, sdílí dolnoslezská Vratislav, kterou si oblíbili nejdřív polští, posléze čeští, rakouští a pruští vládci. Ať už se během staletí mluvilo ve městě sta mostů jakkoliv, vždy byla a zůstává metropolí Slezska. Pětici největších polských měst pak uzavírá velkopolská Po­znaň (540 tisíc obyvatel), brána na západ a tradiční veletržní metropole státu.

Dvě miliónové aglomerace také vévodí severu a jihu Polska. Manýristický Gdaňsk, modernistická Gdyně a secesní Sopoty tvoří takzvané Trojměstí, omývané vodami Baltského moře. Katovice se svým nejbližším okolím tvoří původně hornické a průmyslové souměstí, které dnes nabízí zrenovované skvosty industriální architektury. Navíc dalších 34 měst v Polsku převyšuje hranici 100 000 obyvatel. Celkem čtyřicítka velkých měst tak pohodlně „obslouží“ celé Polsko.

Technologická revoluce a pivo

Technologické vymoženosti, aktuální trendy v gastronomii nebo boom minipivovarů – Poláci mají rádi různé novinky a s oblibou se nechávají inspirovat jinde. Polsko si za dob „velké šlechtické republiky“ zvyklo na různorodost, spojovalo v sobě totiž západní i východní vlivy. Jednou z rychle přijatých „novot“ byla třeba i ústava – v roce 1791 byla vůbec první v Evropě a druhá po Spojených státech amerických.

Česká společnost je spíše měšťanská a opatrnější, Poláci si v sobě nesou dědictví šlechtického ducha – spojené také s touhou trochu se ukázat a předvést. A k tomu jsou nejrůznější novinky jako zrozené. Dobře je to vidět třeba na porovnání českého a polského pivovarnictví. U nás se jedná o tradiční řemeslo, pivovary se staletou historií stále fungují a nejoblíbenějším druhem piva jsou ležáky. V Polsku se žádná „postřižinská“ nostalgie nevyvinula, zato v poslední době můžeme sledovat doslova pivní revoluci. Masově uvidíte minipivovary. A zatímco naše pivní etikety stále ctí erby a prověřené značky, polské lahváče zdobí neuvěřitelně pestrá a nápaditá směs obrázků. Velmi rychle pak pivní speciály pronikly mimo stylové bary – třeba na benzínové stanice nebo do malých večerek.

Navíc v Polsku se také pěstuje víno a některé značky jsou celkem dobré.

Polák za každým rohem

Vyjádřeno v číslech žije v Polsku 39 miliónů lidí, zhruba 21 miliónů Poláků pak v různých státech po celém světě. Tento fenomén má své jméno: Polonia. Označuje krajany, kteří trvale žijí v zahraničí, nebo jejich děti. Není to ovšem jen domov mimo území Polska, také v rámci vlastní země jsou obyvatelé zvyklí se hodně pohybovat, a to i na dlouhé vzdálenosti: za prací, za rodinou. Třeba když příbuzní žijící v jiných částech Polska, nebo dokonce na jiných kontinentech chtějí oslavit společně Vánoce, sejdou se u prarodičů.

Pro Česko je typická především víkendová aktivita – výlety či chataření. To je pro změnu cizí Polákům, kteří spíše zůstávají v sobotu a v neděli ve městech, potkávají se s přáteli, rodinou, jdou do kostela nebo nakupují. V pondělí jsou ovšem schopní strávit i několik hodin cestováním za vysněnou nebo lépe placenou prací.

Hlubší historickou příčinu těchto jevů můžeme vidět v nestálosti polských hranic. Zatímco země Koruny české zůstávaly ve své „kotlině“, Polsko expandovalo na východ, mizelo z mapy pod náporem okupantů a nakonec se po druhé světové válce zrodilo mnohem dále na západ, než se nacházelo dříve. Poláci byli často nuceni nedobrovolně opustit své domovy a usídlit se jinde. Také polský exil má dlouhou tradici – mnoho slavných Poláků bojovalo za znovuobnovení polského státu v emigraci už od 19. století.

„Nekonečná“ mobilita má samozřejmě své negativní stránky – například odliv schopných mladých lidí a odborníků, jemuž se všechny polské vlády pokoušejí bránit. Na druhou stranu, polština se vám díky tomu může hodit nejen za naší severní hranicí, ale také ve Spojených státech, v Německu, Brazílii, ve Francii nebo v Kanadě. To jsou státy, kde je „Polonia“ nejsilnější. Domluvíte se v Chicagu, Londýně nebo brazilské Curitibě. A díky poslední vlně emigrace také v každém z koutů Irska či Islandu. Nemusíte však mluvit polsky. Nezapomínejte, že jsme všichni Slované a že naše jazyky i zkušenosti jsou si vlastně docela blízké.

Pavel Trojan, Lucie Zakopalová


Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,300
20,480
28,650
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře