nahoru

Dívka z kabaretu Florence Warenová

HANA BENEŠOVÁ 26. května 2016 • 00:15
Dívka z kabaretu Florence Warenová
foto: archiv

Němečtí důstojníci mohli na půvabné tanečnici Florence oči nechat. Do pařížského kabaretu Bal Tabarin chodili za zábavou večer co večer. Florence spolu se svým tanečním partnerem Frederikem patřila k hvězdám podniku. Raději nepřemýšlela o tom, co by následovalo, kdyby uniformovaní návštěvníci zjistili, že na její třpytivý kostým patří žlutá hvězda a že ve svém bytě ukrývá pronásledované. Tančila jak o život.

Florence Warenová, vlastním jménem Sadie Rigalová, se narodila v Johannesburgu 28. března 1917. Její otec David Rigal pracoval jako obchodní cestující, matka Gertruda Wollfová byla učitelka. Starost o rodinu spočívala na Davidovi. Ztráta nejmladšího syna, který zemřel při chřipkové epidemii v roce 1919, Gertrudu zlomila. Jejím novým domovem se stal ústav pro duševně nemocné. Dvouletá Sadie vyrůstala s otcem a staršími sourozenci. Žili v laciném penziónu v centru Johannesburgu. O životní dráze malé Sadie se rozhodlo na jevišti. David Rigal vzal svou dceru na ruský balet. Byl to dárek k narozeninám. Od té chvíle Sadie nemluvila o ničem jiném, než že se stane tanečnicí. Talentovaná a pilná dívka postupovala rychle. Vyhrávala soutěže, ve dvaceti tančila sólo, divadlo v Kapském Městě bylo ale teprve začátek. Příbuzní se jí v roce 1938 složili na cestu do Evropy. V Paříži se Sadie učila tančit u ruských mistrů. Aby si zajistila živobytí, přihlásila se zjara 1939 na konkurs pro tanečnice do proslulého kabaretu Bal Tabarin. A uspěla! Chtělo to už jen maličkost – umělecké jméno. Ze Sadie se stala Florence. Podnik v ulici Victor-Massé na Montmartru měl v té době už světové renomé. V roce 1904 kabaret založil Auguste Bosc, o čtvrt století později ho převzali Pierre Sandrini a Pierre Dubout. Pařížanům servírovali skvostnou podívanou, opulentní výpravu stylizovanou do různých historických období a tanečnice k nakousnutí. Bal Tabarin světoběžníkům připomínal podniky v New Yorku nebo Las Vegas. Lahůdkou na závěr představení byl tzv. balet s koňmi. Z propadliště se vynořili bílý a černý dřevěný oř, osedlaní tmavovlasou a světlovlasou tanečnicí. Florence do kabaretního světa zapadla, svého snu se však nevzdala a gáži utrácela za taneční lekce.

Spolumajitel podniku Pierre Sandrini podporoval Florence v jejím úmyslu věnovat se baletu. V srpnu 1939 jí dal týden volna a doporučení na konkurs. Florence přijali do ruského baletního souboru. Už se těšila do Monte Carla a na podzimní turné. První září 1939 všechno změnilo. David Rigal prosil dceru, ať se vrátí domů, do Jižní Afriky, je válka! Florence nikam neodjela. V Bal Tabarin zněla nadějeplná píseň Maurice Chevaliera Paris sera toujours Paris, kterou nazpíval v listopadu 1939. Přestože Paříž v červnu 1940 padla, vzdorovitý text jejím obyvatelům dodával kuráž, protože „… Paříž bude stále Paříží, nejkrásnějším městem na světě, i přes hlubokou temnotu, její jas nejde zatemnit, Paříž zůstane navždy Paříží!…“

„Nikde se nehlas!“

V kabaretu Bal Tabarin účinkovaly čtyři tanečnice židovského původu. Jednou z nich byla Florence. Když 27. září 1940 vstoupilo v platnost německé nařízení, jež vyzývalo Židy k povinné registraci na úřadech, zaváhala. „Nikam nechoď, nikde se nehlas! Uvidíme, co se dá dělat,“ přesvědčoval Florence a další dívky spolumajitel kabaretu Pierre Sandrini. Poslechly ho. Florence se však dostala do hledáčku policie coby občanka nepřátelského státu a skončila na několik měsíců v internačním táboře. Ještě po letech vzpomínala, jak internované sužovaly všudypřítomné vši. Po propuštění se Florence vrátila do Bal Tabarin. Pierre Sandrini ji bez váhání opět angažoval. Florence utvořila taneční pár s Frederikem Apcarem. Duo „Florence a Frederic“ si rozumělo na scéně i mimo ni. Jejich taneční čísla v programu zářila. Zanedlouho je znala celá Paříž. Jejich tanečnímu umění tleskali také němečtí důstojníci, kteří patřili ke každodenním hostům kabaretu.

Florence samozřejmě sledovala, co se kolem děje. Od konce května 1942 museli všichni Židé ve Francii nosit žlutou hvězdu, nesměli telefonovat, navštěvovat zábavní podniky. Jenže židovská tanečnice Florence v jednom z nich rovnou účinkuje… Je vděčná, že dala na radu Sandriniho a na podzim 1940 se jako Židovka nepřihlásila úřadům. První razie zaměřená proti židovským imigrantům proběhla 14. května 1941. Byly zatčeny bezmála čtyři tisíce osob. Po konzultaci s Adolfem Eichmannem byl 12. července 1942 vydán rozkaz, podle něhož měli strážníci a policejní inspektoři Židy po ověření identity okamžitě zadržet. Nediskutovat s nimi! Neprobírat zdravotní stav! Zvažovalo se, že by Židé do šestnácti let unikli deportaci. I od tohoto záměru se nakonec upustilo – bylo by prý nehumánní rozdělovat rodiny.

Zátah v Paříži z 16. a 17. července 1942 postihl 13 152 osob, z toho byla třetina dětí a mladistvých. Sedm tisíc lidí bylo několik dní bez jídla, jen s trochou vody soustředěno na pařížském Zimním velodromu. Z vyhlazovacích táborů se z třinácti tisíc lidí vrátilo osm set jedenáct.

Zakázané dopisy

Florence a Frederic sklízejí u publika stejné úspěchy jako Édith Piaf a Maurice Chevalier. Je možné, že Florence má k Édith a Mauriceovi důvěru a zmíní se jim o svém původu. Édith Piaf pomáhá židovskému skladateli a textaři Michelu Emerovi, který pro ni složil několik hitů, Maurice Chevalier ukrývá svou milou, židovskou tanečnici a zpěvačku Nitu Rayu. Je ale možné, že Florence mlčí, i když je na povídání plno času. S Édith Piaf, Mauricem Chevalierem a Charlesem Trenetem se vydává do francouzských zajateckých táborů v Německu.

Zajatcům smí zazpívat a zatančit. Přebírat od nich jakékoliv písemné vzkazy je přísně zakázáno. Florence veze zpátky desítky necenzurovaných dopisů.

Ve svém bytě poskytuje útočiště židovským dětem, pro něž se hledají náhradní rodiny, je v kontaktu s francouzskými odbojáři. Má strach. Kdo by neměl. Ale spoléhá na to, že kankánová tanečnice a kabaretní hvězda nebudí podezření. Kdo by uvěřil tomu, že tahle éterická dívka v třpytivé róbě s květinou ve vlasech obstarává zbraně pro odboj?

Udala ji majitelka bytu. „Nezastavujte se a neotáčejte se,“ sykl neznámý strážník na Florence. Šla tedy po mostě dál a poslouchala, co jí řekne. „Ten, kdo je ve vašem bytě, musí zmizet. Ještě dnes.“ Všímavá majitelka totiž upozornila policii, že v bytě pařížské tanečnice, téhle kabaretní fuchtle, se nacházejí dvě dívky semitského vzhledu. Naštěstí měla Florence dost obdivovatelů…

Na začátku roku 1944 se z bytu sama raději odstěhovala. Frederic Apcar dostal varování, že Florence hrozí zatčení. Do osvobození Paříže se ukrývala. Florence a Frederic spolu tančili a žili až do roku 1948. Tehdy se Florence v New Yorku seznámila s režisérem a hercem Stanleym Warenem, za nějž se o rok později provdala. Vyučovala tanec a svým angažmá v odboji se nechlubila. Příběh své krásné a odvážné matky zaznamenal až v dokumentu Mark Waren. Florence zemřela v červenci 2012. Kabaret Bal Tabarin přežila o čtyřicet šest let. Proslulý podnik, jenž si v roce 1947 zahrál v hudební komedii Karla Lamače Jedna noc v Tabarinu (Une nuit à Tabarin), skončil v roce 1953. Zašlou slávu oživil velkolepý charitativní večer v červnu 1966. Nechyběly na něm tehdejší francouzské hvězdy. Zdálo se, že slavný kabaret má před sebou budoucnost. O měsíc později byla v tichosti provedena demolice. Nikdo to nečekal, takže nikdo ani neprotestoval.

HANA BENEŠOVÁ


Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,470
20,870
28,670
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře