nahoru

Život v narkotickém koncentráku

TOM KOMÁREK 7. března 2013 • 00:15
Život v narkotickém koncentráku
foto: Isifa / Getty Images

„Jeho pochybnou, nevábnou postavu, vysokou hodně přes metr osmdesát, jste mohli spatřit, jak se potlouká po chodnících Londýna a LA. Vypadal jako veliká chromá kudlanka, oblečený věčně stejně, v rozedrané černé kůži, hubený, že byste ho hospitalizovali. Ryzí rocker: jeden z těch, co to brali vážně.“ Tak popsal Iggy Pop muže, jenž definoval moderní rockovou žurnalistiku. Britský novinář Nick Kent (61) dnes žije v Paříži a se svým aristokratickým přízvukem rockového dandyho vzpomíná na všechnu tu divočinu. Jeho nejlepší texty o muzikantech vyšly česky v knize Těžkej nářez a nakladatelství Maťa do půlroku vydá i Apatii k ďáblovi, Kentovy vzpomínky na 70. léta.

Jak jste se počátkem sedmdesátých let dostal k psaní o muzice?

Bylo mi dvacet a miloval jsem hudbu – chtěl jsem ji hrát a zároveň o ní psát. Tak jsem přišel do undergroundového fanzinu Frendz s tím, že bych pro ně něco rád napsal. Oni na to kývli, já cosi odevzdal a vzápětí mi nabídli, abych se stal jejich hudebním redaktorem. Ten časák byl tenkrát spíš o politice a revoluci, řešilo se tam, jak všechny ty kapitalistický svině pozabíjet; v psychedelické atmosféře se motali lidi ze spacerockové kapely Hawkwind v čele s Lemmym, který doteď září v Motörhead ... Ve Frendz mi nicméně nabídli plat čtyři libry měsíčně, a především jsem dostával desky zdarma. Pak se mi ozvali dokonce z New Musical Express, abych jim přispíval – byla tam zajímavá parta lidí, moje texty dostávaly velký prostor, a navíc byla možnost řešit umělce, kteří hýbali dobou. Už tenkrát se o mně říkalo, že jsem se takzvaně zaprodal, ale já radši psal do média s prodaným nákladem sto tisíc výtisků a měl radost, že jsem čtený. Finančně to bylo pořád spíše symbolické, ale mě to prostě chytlo. Navíc mi dovolili zůstat na volné noze a nemusel jsem dřepět v kanceláři.

 

Z dnešního pohledu je neuvěřitelné, jakou svobodou jste tehdy při své práci disponoval – nebral se ohled na délku článku, na slovník, na téma ... Jako by vášeň k hudbě ospravedlňovala všechno ostatní.

Zní to jako klišé, ale sedmdesátá léta byla, alespoň na začátku, pokračováním let šedesátých. Lidi se modlili, aby šedesátky nikdy neskončily – kdo tehdy dostal nápad, ten dostal i možnost ho realizovat. Měli jsme prostor k experimentování, o zajímavé muzikanty, o nichž jsme mohli psát, nebyla nouze a všude kolem se válely peníze. Zpětně mi ta doba evokuje Divoký západ, kde ještě nejsou pevně vykolíkované hranice a všechno je dovoleno. Právě tenkrát se nahradily lehké drogy těmi nejtvrdšími možnými. Brali je všichni, takže hudební scéna po nějaké době vypadala jak narkotický koncentrák. Psal jsem tehdy pro mladé lidi, kteří o hudbě něco věděli nebo se chtěli něco dozvědět; zpětně mi přijde, že jsem nadužíval slang a některá moje souvětí byla nekonečná, ale takhle se tenkrát lidi bavili o hudbě. Nikdo se vás neptal, jak dlouhý článek odevzdáte – jediné, co rozhodovalo, byla kvalita. V polovině sedmdesátých let jsem našel svoji metodu – být uvnitř dění, co nej­atraktivněji ho popsat a nepřestávat si klást otázku, proč mě ta hudba vzrušuje a co to všechno znamená.

 

Několikrát jste psal o tom, že každý, kdo se tehdy přiblížil k rockovým legendám Rolling Stones, se v lepším případě strašlivě spálil a v tom nejhorším tragicky zemřel. To měla Jaggerova parta opravdu tak hrozný vliv?

Bylo to až strašidelné. Jako spisovatel jsem si říkal, že to je úžasné téma. Lidi, kteří se ocitli v blízkosti Rolling Stones, ze sebe byli schopni vyždímat to nejlepší, ale po většinu času z nich spíš odcházelo to nejhorší – všichni flákači a poskoci si mysleli, že stačí být ožralí a zfetovaní a sláva a bohatství je neminou. Stones makali a měli talent, o jakém se dneska nikomu ani nezdá, jenže když se pohybujete v zóně temnoty, dostane se do vás zlá síla a s tou se musí umět zacházet a včas ji opustit. Já se nikdy nechtěl stát součástí jejich dvora a dával jsem si velký pozor, abych zůstal jen pozorovatelem. Jako novinář nesmíte propadnout iluzi, že se s někým kamarádíte, jen díky tomu, že jste spolu propařili týden na turné.

 

V recenzích jste si nebral servítky a bez problému jste „odstřelil“ desku nebo koncert umělce, v rozhovorech jste byl drzý a neznal hranice. Přitom jste byl na scéně známou osobností a s umělci se stýkal – logicky muselo dojít ke konfliktům.

Samozřejmě se to občas vyhrotilo. Pamatuju si, že jsem pohanil Bee Gees a oni do NME poslali vzkaz, že mi udělají z obličeje tatarák. Tak jsem šel do krámu s deskami a podíval se, co jsou vlastně zač. Poznal jsem, že to jsou nabouchaní, svalnatí, zarostlí bráškové, co zpívají falzetem! Nakonec jsme si to vyříkali, byli naštěstí milí a neškodní. Ale třeba v případě Jerryho Leeho Lewise jsem si vážně myslel, že každou chvíli vytáhne bouchačku a zastřelí mě. Jde o to, že profesi rockového kritika beru opravdu vážně. Lidi mě však měli vcelku rádi, býval jsem zajímavý a sympatický mladík, po koncertě jsem kapele vždycky řekl, jak se mi to líbilo a že to taky tak napíšu. Hudebníci, a rockové hvězdy obzvlášť rádi slyší chválu, ale na druhou stranu si jsou vědomi toho, že jim všichni pochlebují. Jenže já nechtěl být dvorní šašek – radši budu nenáviděný, než aby mnou opovrhovali. Připadal jsem si jako učitel, co říká žákovi, že dělá něco špatně, a nikdo nemá rád učitele, co kritizuje a buzeruje. Ale když už jsem o nějaké kapele psal, tak proto, že jsem jim věřil a že jsem věděl, že to dokážou udělat stokrát líp. Protože není nic horšího než vidět nevyužitý potenciál. K psaní přistupuju, jako bych skládal písničku nebo odehrál koncert – chci, aby to lidi bavilo a něco si ze čtení mého textu odnesli; chci na ně přenést vzrušení, které jsem pociťoval, když jsem tu muziku slyšel.

 

Byl jste u toho, když se rodil punk – hrál jste na kytaru s budoucími Sex Pistols, osobně jste se znal s Iggym Popem a s new­yorskými vizionáři žánru jako Richard Hell. Jak zpětně hodnotíte britský punk?

Punk prostě musel proběhnout. Tenkrát byli v hitparádě Queeni, konkrétně ta hrozivá píseň Bohe­mian Rhapsody. Mladí v ulicích měli chuť zdemolovat město, když se tahle sračka hrála v rádiu. Znal jsem se se všemi, s klukama z The Damned, Clash a tak. Někdy kolem roku 1976 jsem už vinou drog nedokázal pořádně psát články, tak jsem začal skládat písničky a hrát na kytaru, co mi prodal Steve Jones ze Sex Pistols – negramotný zloděj fascinující svým odhodláním. Poznal jsem manažera Sex Pistols Malcoma McLarena, když spolu s Vivienne Westwoodovou dodával kostýmy kapele New York Dolls, a následně jsem zkoušel hrát s tím, z čeho se pak stali Sex Pistols. Nechci nikoho shazovat, ale jejich hudební rozhled byl v té době dost obyčejný a povrchní. Já je přinutil poslouchat Stooges a Jonathana Richmana a jeho Modern Lovers. Ale byl jsem starší než oni, relativně světaznalý a tak nějak profláknutější, a tak jsem od nich po čase odešel. Navíc se mi přihodila velmi nemilá věc – zfetovaný Sid Vicious mě dosti zle veřejně zmlátil železným řetězem. Později jsme si sice půjčovali stříkačky a spal u mě na podlaze, ale tenkrát to byla výzva pro každého malého pankáče, aby mě bezdůvodně napadal. Většina aktérů si z té doby nic moc nepamatuje, všichni jsme brali hrozně moc speedu a ten amfetamin hobluje mozkové závity ... Když se ohlédnu zpátky, byla to vlastně hnusná a hloupě brutální doba, muzikanti byli neuvěřitelně sektářští a uzavření ve svém stylu. Kdyby se tenkrát zjevil talent jako Jimi Hendrix, ani by si neškrtl – nejspíš by hrál jazz fusion nebo funk v nějakém americkém zapadákově. V tomhle byl punk až fašistický. Tenkrát byl britský punk strašně konzervativní – hrál se buď omračující nářez, nebo vytuhlé reggae, nic mezi tím. Jsem rád, že punk vznikl, ale že bych byl nostalgický? V žádném případě. Druhá polovina sedmdesátých let pro mě představovala peklo se vším všudy.

 

Napsal jste řadu portrétů géniů typu Syda Baretta z Pink Floyd nebo Briana Wilsona z Beach Boys, kteří překročili Rubikon a zbláznili se. Dnes to zní neuvěřitelně, ale tenkrát byli víceméně zapomenutí, jejich desky zmizely z pultů.

Syd Barett a Brian Wilson mě fascinovali už od dětství a jejich hudba mi hrozně dala, navíc mají nesmírně zajímavé osudy. Jak to, že mladí muži, co mají zdánlivě všechno – talent, dobře vypadají, dělají úžasnou hudbu, svět jim leží u nohou –, zničehonic zešílí? Když jsem dělal rešerše pro text o Barettovi, zavolal mi David Gilmour z Pink Floyd, aby mi řekl svou část příběhu. Tenkrát to bylo teprve pár let, co Syd odešel do ústraní, a nikdo o něm nechtěl mluvit. Jako by zmizel a propadl se do země. Po mém článku ale nahrávací společnosti znovu vydaly jeho desky a stejně to dopadlo s Iggym Popem, jehož tenkrát mělo v Anglii rádo tak deset lidí. Ohledně Briana Wilsona jsem si zas připadal jako soukromý detektiv – chodil jsem po Los Angeles, kde snad všichni jenom kouří trávu, šňupou koks a blazeovaně se válejí ve svých bazénech, a setkal jsem se s neskutečně odpudivou sortou lidí: depresívní vyžírkové, paraziti a nafoukaní blbci, co jen chtěli využít toho, že je Brian Wilson duševně nemocný. Svět, ve kterém by neexistovala deska Pet Sounds od Beach Boys, by neměl smysl.

 

Jak velký vliv tenkrát měla tištěná média na kariéru umělce?

Musíte si uvědomit, že nebyl internet a rockovou hudbu do televize vpustili velmi zřídka. Rádia byla dost mimo, třeba v Americe na středních vlnách klidně hráli jednu blbou desku tři dny, takže všichni četli hudební časáky a hltali fotky, aby se dozvěděli co nejvíc o svých miláčcích. Umělci tudíž byli nesmírně ješitní – byl jsem třeba na zájezdu s nedávno zesnulým Captainem Beefheartem a ten všem okolo pořád vysvětloval, že je ten největší génius na světě. Načmáral mi nějaké klikyháky na účet v hospodě a prý ať si to schovám, že to jednou bude mít větší cenu než Picasso. A pak se ho na pódiu zmocnila magická síla a bylo to skutečně dech beroucí! No a takhle on dokázal okouzlit citlivé novináře, aby o něm mluvili jako o géniovi. V sedmdesátých letech si všichni začali uvědomovat, že hudba může vydělávat závratné částky, a začali novináře nahrazovat neškodnými chlapečky, co se mohli zbláznit z toho, že mluví se svým idolem z plakátu. Ale když se firmy a manažeři snažili vytvořit hvězdu z nějakého losera, nedařilo se jim. To až v osmdesátých letech se protrhla hráz a průmysl všechno ovládl.

 

Vaše poslední knížka Apatie k ďáblovi nese podtitul Vzpo­mínky na 70. léta. Ale co osmdesátky?

Ty byly naprosto příšerné. Byl jsem po uši v drogách a hudba té doby se všemi těmi syntezátory mě deprimovala. Najednou se psalo o Joy Division a jedním dechem se důležitě citoval Nietzsche – nic proti tomu, ale mně to přišlo zbytečné. Došlo to tak daleko, že jsem přestal psát. Postupně se objevily dobré věci, třeba Nick Cave nebo Morrisey, a pak přišli Happy Mondays a hned potom acid house – to bylo něco, o čem jsem chtěl psát. Devadesátky pak přinesly Becka, Björk, Jeffa Buckleyho a dejme tomu i Nirvanu. Poslední dobou mě ale nic moc nevzrušuje, všechno už jsem jednou slyšel. Navíc mě opravdu bolí, jak se z rockové hudby stává klišé. Pete Doherthy se může zdát zábavný, ale já už tyhle feťácké pózy osobně zažil jak u Keithe Richardse ze Stounů, tak u Johnnyho Thunderse z New York Dolls.

 

NICK KENT – DOSTAT SE ZA HUDBU

Byly doby, kdy čtení o rocku a popu bylo stejně důležité jako chodit na koncerty a poslouchat desky. Žurnalista poodhaloval podtexty, otevíral nové obzory, vykládal o umělcově nitru a jeho hudbu vřazoval do kontextu. Jedním z prvních, kteří začali budovat základy téhle hudební novinařiny, byl dnes jedenašedesátiletý Nick Kent, britský rockový kritik a publicista.

S jeho jménem jsem se prvně set­kal někdy v polovině sedmdesátých let, kdy bylo možné si v Městské knihovně v Praze půjčit (jen k místnímu přečtení) tehdy slavný anglický hudební týdeník New Musical Express. S chabou středoškolskou angličtinou jsem se snažil porozumět různým vtípkům, narážkám a argotu, jichž byly tehdejší recenze, rozhovory či reportáže plné. Ach, to bylo psaní! Jedním z nejvýraznějších novinářů byl právě Kent, jenž si navíc vybíral dost „ulítlá“ témata či velmi kontroverzní postavy rockové hudby v mezních životních situacích, většinou v okamžicích, kdy „to s nimi začalo jít z kopce“ (Keith Richards, Syd Barrett, Brian Wilson, Iggy Pop). Sám se „vyučil“ v americkém elitním rockovém časopisu ­Creem, kde se sešly hvězdy tehdejší hudební žurnalistiky jako Lester Bangs či Dave Marsh. A byl to právě Bangs, jehož zásadu „dostat se ,za hudbu‘“ Nick Kent rozvinul až k dokonalé směsi autenticity a jazykové vytříbenosti: tak napsal své nejlepší příběhy, místy ovšem dost otřesné. Kent nešetřil nikoho. Později se téměř ztotožnil s punkovým pnutím (ačkoli na takovém Sidu Viciousovi ze Sex Pistols nenechal suchou nit) až do té míry, že jeden čas zkoušel s kapelou London SS, jakýmsi předobrazem The Clash.

V té době Kent prodělával osobní krizi a po „několika sezónách v pekle“ se pokoušel zbavit he­roinového návyku. Odešel z NME, k psaní se vracel jen sporadicky v měsíčníku The Face. Koncem osmdesátých let se přestěhoval do Paříže, kde začal pracovat pro televizi.

Napsal dvě knihy: The Dark Stuff (u nás Těžkej nářez, 1995) a částečnou autobiografii Apathy for the Devil: A 1970’s Memoir (2010).

VOJTĚCH LINDAUR

TOM KOMÁREK


Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,290
20,530
28,560
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře