Právě včera, 14. března, se na pultech konečně objevila nová severská krimi čím dál oblíbenějšího Joa Nesbøho, román Spasitel. Já i vy už ji samozřejmě máme přečtenou – díky příkladné marketingové strategii nakladatele, Knihy Zlín, mohou novinář i blogger dostat reading copy v elektronické podobě dlouho před vydáním jen za to, že pak na knížku napíšou recenzi.
A věřte tomu, že na desítku Nesbøových románů se píší recenze samy. Jeho „detektiv v troskách“, problematický alkáč Harry Hole, letos do Česka zavítá hned dvakrát – po loňských hitech Nemesis, Pentagram a Lovci hlav (20 000, 20 000 a 15 000 prodaných výtisků, což je samozřejmě jen zlomek z těch jedenácti milionů knih, které Nesbø prodal ve 140 zemích světa), bude letos vydán i jeho dosud nejlépe se prodávající román s názvem Sněhulák..
Ale zpět ke Spasiteli, Norově v pořadí čtvrté knize. Jak napovídá anotace, „píše se srpen 1991. Na letním táboře Armády spásy je znásilněna čtrnáctiletá dívka. O 12 let později… v Oslu panuje nejen adventní atmosféra, ale také největší mráz za posledních čtyřiadvacet let. Armáda spásy pořádá na náměstí bratří Egerových tradiční předvánoční pouliční koncerty a rozdává z velkého kotle polévku potřebným. 16. prosince v podvečer se do zvuků hudby ozve výstřel. Voják stojící u kotle s polévkou padá mrtev k zemi. Chorvatský nájemný vrah s červeným šátkem kolem krku dokončil svůj poslední úkol a opouští nepozorován místo činu…“
Chlap ovšem nezabil toho pravého, což čtenáři umožní kochat se charismatickým zabijákem dalších tři sta stránek, po něž je naháněn Harrym a jeho lidmi. Jako obvykle výborně napsaná story s pečlivě vyrešeršovaným pozadím (Nesbø se v Záhřebu při práci na své non-fiction Hlasy Balkánu setkal s nájemným vrahem, jehož několikrát zpovídal a podle nějž pro Spasitele vymodeloval svého hrdinu s nezapamatovatelným obličejem), neodhadnutelné epizodní pointy a nečekané obraty, a přitom logická vyústění… A vy prostě jen otáčíte stránky, nejíte a nespíte. A pro fanoušky: spisovatel, hudebník a neúnavný sportovní maniak v něm naznačuje, že by se opravdu rád podíval do Prahy. Opravdu rád. Už tohle jaro!
Další zajímavou novinku pak přináší nakladatelství Lipnik, které dosud vydalo pouhých šest publikací (samé české komiksy!), ale všechny prvotřídní. V dobrodružném sešitku Ve stínu šumavských hvozdů se spojily tři tuzemské komiksové extratřídní veličiny Džian Baban, Vojtěch Mašek a Jiří Grus, aby čtenáře potěšily trochu obskurním propojením životů praotce superhrdinů Old Shatterhanda, jeho tvůrce Karla Maye a nádherné a smyslné Boženy Němcové (ten nápad si vypůjčili z románu Mandaríni od fenomenálního Křesadlova následovníka, prozaika a biologa Stanislava Komárka).
Na pouhých 64 stranách komiksu čtenáře čekají odhalení, která mu změní život a podle vydavatele mohou „způsobit předčasný konec dětství“. Aniž bych chtěla prozrazovat cokoli z děje, musím vás varovat – nejste-li připraveni vidět Vinnetoua při souloži a přijmout fakt, že rakouský ministr spravedlnosti a posléze vnitra Alexander Bach byl zřejmě žena, nemá cenu knížku ani otevírat.
Poslední výbornou knihou těchto dní, pro níž nám vyzbývá prostor, je pak je novinka básníka, překladatele a vysokoškolského pedagogaRadka Malého a grafika a designéra Daniela Michalíka. Jako 48. svazek Modrého slona, jedné z nejlepších edic dětské literatury na českém knižním trhu, vydalo nakladatelství Meander knížkuPoetický slovníček dětem v příkladecha je to krásná práce. Ne nadarmo je pilný Olomoučan Radek Malý letos opět nominován na Magnesii Literu za knihu pro děti a mládež za svou albatrosí knížku dětské lyriky Listonoš vítr.
I v Poetickém slovníčku ukazuje, jak pestře a přesně lze tesat verše. Třeba tenhle příklad limericku: „Jedna paní z Liberce/okusuje koberce./Dělá to už léta,/a tak tahle teta/podobá se veverce.“ Zvídavého čtenáře (čti: hnidopicha, jako jsem já) trochu zmate, že je tato knížka na autorově webu inzerována pod názvem Lahůdky a vročením 2010 (svým doslovem v Poetickém slovníčku to nakladatelka vysvětluje), že ve wikipedickém hesle Radek Malý mají ony neexistující Lahůdky vročení dokonce 2009 a že se po internetu potulují obálky stejné jako obálka téhle knihy, jen na sobě nesou ještě nápis „Lahůdky“, ale čert vem míč, jak se říká. Knížka je to parádní – naučí děti termíny, rozesměje je, a navíc je ponouká k výrobě vlastních veršíků.
Ostatně: březen, za kamna vlezem – a přečtem si nějakou dobrou knihu, jsou jich tu spousty, říkali si osvícení komunističtí buditelé v roce 1955, když ustavovali Březen, měsíc knihy, jednu z mála tradic, které se i dnes vyplatí dodržovat. Až si půjdete do veřejné knihovny pro novou Tučkovou, pro Fischerovou, Ajvaze nebo Jelinekovou, všimněte si, kolik akcí pro vás ta vaše připravila.
V největších knihovnách probíhají maratony čtení, autorské večery, volí se čtenář roku, odpovídá se na ankety, vyhrávají se ceny. To jen abychom nezapomněli, že máme v republice na pět a půl tisíce veřejných knihoven, kam ten milion a půl registrovaných čtenářů nechodí jen kvůli internetu, ale že si každý z nich půjčí v průměru půjčí sedmnáct knih ročně…
