Lístek

Lístek   |   Foto:  Isifa.com
Reflex 32/2011 -  11.08.2011 00:15 - text: Mariusz Szczygiel
Speciál  Literární premiéra. Autor polského i českého bestselleru z novodobých českých dějin Gottland Mariusz Szczygieł poskytl překlad své „pátrací“ povídky Lístek Reflexu jako prvnímu českému médiu.

 

Na počátku byl lístek. Tajemný seznam žen, který polský novinář Mariusz Szczygieł našel v jedné z varšavských kaváren. Pak reportáž Lístek, již autor exkluzívně nabídl Reflexu, pro který má slabost. A nakonec kniha „dámských“ příběhů, jež se točí kolem lásky, vášně, přátelství i posedlosti. Má název Libůstka. V Česku vyjde už v září v překladu Heleny Stachové v nakladatelstvích Jaroslava Jiskrová – Máj a Dokořán.

 

 

1.

V kavárně Nowy Świat mi spadla ze stolku propiska. Shýbl jsem se pro ni a uviděl jsem na zemi ležet dvě věci: kromě propisky vězel ve skulině mezi nohou stolku a stěnou ještě nějaký lístek. Zežloutlý a popsaný. Nebyl to list ze sešitu, spíš ze zápisníku. Na líci i na rubu byla jména osob, ročník jejich narození (třicátá léta) a adresy. Užuž jsem chtěl lístek předat číšníkovi (takový lístek je jistě pro někoho důležitý), když vtom jsem si všiml, že všichni zapsaní lidé jsou ženy a že jednu z nich znám. Je na něm jedenadvacet žen. Lístek je sice starý, ale nepomačkaný, vypadá, jako by ho nikdo nepoužíval, neskládal, nerozkládal. Jména jsou napsaná pravidelně, perem, rukou zvyklou psát. Ženy mají společné jen to, že se narodily přibližně ve stejnou dobu.
Dvě z nich se liší. U Krystyny P. z Puławské ulice jsou tři vykřičníky, u Ewy S. z Dolního Zálesí je vykřičník, plus a vykřičník.
Z jedenadvaceti adres jedna neexistuje – Stalinova třída 16/33, lístek tedy zřejmě pochází z první poloviny padesátých let.
Zatelefonoval jsem té, kterou znám. Hanně Krallové.
„Jste na seznamu žen, který není psaný podle abecedy. Jména také nejsou očíslována,“ řekl jsem a přečetl jí všechna jména.
„To je zvláštní. Žádnou neznám,“ odpověděla reportérka. „Napadá vás něco?“
„Hádám, ale nechci se vás dotknout.“
„Do toho.“
„Třeba ten seznam psal nějaký muž… Sepsal si všechny ženy, které měl. Proto se nemají navzájem znát, na tom mu záleželo.“
„Zní to logicky, ale jste vedle.“
„Proč?“
„Protože mě neměl žádný jiný muž než ten pán, co zrovna lyžuje ve Val Thorens a nemohl žádný lístek ztratit. Ten lístek znamená něco jiného. Například seznam krejčího.“
„Nač by krejčí potřeboval data narození?“
„To je fakt.“

 

2.


Příjmení žen jsou spíše jejich jmény za svobodna, mohlo jim tenkrát být tak 18–20 let. Katarzynu S. z Londýnské ulice 28 na této adrese nikdo nezná. Třeba tam bydlela jen krátkou dobu v podnájmu. V seznamu nájemníků na schodišti vybírám ty, kteří by si mohli pamatovat sousedku ze začátku padesátých let. Volám Františkům, Josefům, Václavům. V Sienné ulici 59 nic. V Mickiewiczově 26/6 nic. Na Dynasech 8 nic.
Ještě pětkrát nic.
Volám Hanně Krallové: „Nemáte nějaký nový nápad?“
„Mohl by to být seznam lékaře.“
„Ale proč by doktor nosil do kavárny seznam pacientek, a ještě k tomu po padesáti letech?“

 

3.
Dávám inzerát do Gazety Stołeczné. Nemohu ovšem napsat, že hledám ženy z kousku papíru nalezeného na podlaze. Kromě toho mám (pořád) podezření, že to napsal muž, aby neztratil přehled přes své milenky.
„Píšu reportáž o Varšavankách z počátku padesátých let…“ Uvádím jména, jaká tenkrát mohly mít, a ulice, kde bydlely.
První telefon následující den: „Jmenuji se Katarzyna Melochová a jsem na vašem seznamu.“
Dívám se na lístek. „Promiňte, ale vás tu vůbec nemám.“
(Povolání mě naučilo, že takové případy se stávají. Lidé, zejména ti osamělí, si rádi přivlastňují cizí příběhy, aby na sebe upoutali pozornost.)
„Ale vždyť mě hledáte! Jenže jako Irenu Dąbrowskou.“
„Ano, skutečně hledám Irenu Dąbrowskou.“
„To jsem já. Změnila jsem si nejen příjmení, ale i jméno. Zajímá vás to? Možná že vím, co je to za lístek, můžeme se zítra sejít v kavárně.“

 

4.


Zítra. Katarzyna Melochová v kavárně
Nowy Świat.
Je to novinářka, autorka knihy Pozvání k lásce, což jsou portréty spisovatelů. Má s sebou nějakou fotografii.
„Proč jste si změnila jméno a příjmení?“
„To bylo v osmašedesátém. Někdy v březnu. Začal hon na Židy a spoustě lidí připomínali jejich původní semitská jména, která už měli dávno změněná na polská. Irenou Dąbrowskou jsem byla osmadvacet let a řekla jsem si, že tohle je ta chvíle, kdy musím říct pravdu lidem i sobě: že jsem Židovka a jmenuju se Katarzyna Melochová. Věděla jsem, že se mi uleví.“
„A ulevilo se vám?“
„Došlo to tak daleko, že teď jsem členkou sdružení Ukrývané děti, inspiruju i jiné lidi a každou chvíli se někdo vynoří z úkrytu.“
„Jsou i tací, kteří nechtějí?“
„Jsou, ti umřou na srdce.“
„Proč na srdce?“
„Když je chlapovi šedesát sedm let a jeho žena a děti nemají tušení, kdo je doopravdy, tak co mu zbývá? Lidé, kteří něco skrývají tak urputně, umírají na srdce.“
Katarzyna-Irena zapomíná na čaj, nevypila ani doušek. Ukazuje mi fotografii. Hezký mladý muž v drátěných brýlích si rukou podpírá hlavu, vedle něho je neobyčejně krásná dívka. Několikrát zvětšená fotografie byla na plakátu zvoucím na výstavu Fotografie polských Židů v paláci Zachęta.
„To je moje matka se svým bratrem, Wanda a Jacek Goldmanovi. Byla doba, kdy jsem chodila po městě a oni se na mě odevšad dívali. Z reklamních sloupů, z knihkupeckých výloh. No prosím, dívají se na mě a ještě netuší, že existuju. Není jim ani dvacet.
Když v roce 1939 rozbombardovali náš dům poblíž hotelu Prudential, odstěhovali jsme se do Białystoku. Můj otec Maks Meloch byl zaměstnaný ve Státním archivu. Zmizel. Známí mých rodičů utekli před Němci do Sovětského svazu. Maminka byla učitelka řečtiny a latiny, ale v Białystoku učila dějepis. Vyprávěla mi Kiplingovu Knihu džunglí, seděly jsme doma a čekaly.
Věděla, že pro ni přijdou. Když vzal Němec její sovětský pas do ruky, řekl nahlas: ,Komunistka a samozřejmě Židovka.‘ ,Jsem jen matka,‘ odpověděla. Dovolili jí obléknout se. Odešla a zmizela z mého života navždy. Bylo mi tehdy devět let.“
Číšník kolem nás neklidně krouží. Ptá se, jestli má přinést třetí čaj, protože ten druhý už také vystydl. Ale Katarzynu-Irenu čaj nezajímá.
„Začala jsem být Irenou Dąbrowskou. Používala jsem křestní list mrtvého děvčátka. Ukrývaly mě sestry Služebnice Neposkvrněného početí Panny Marie v Turkowicích u Lublina. Vychovávaly asi dvě stě dětí, mezi nimi bylo za okupace asi třicet židovských.“
„Tak co je to za lístek?“ ptám se a ukazuji na svůj seznam.
„To jsou zachráněná židovská děvčata pod okupačními jmény. Ale dejte si pozor.“
„Proč?“
„Je to špička ledovce.“

 

5.


Odcházím z kavárny a volám Hanně Krallové.
„Mohl by to být další seznam Židovek, skutečných i domnělých. Takové seznamy se občas objevují, a tak buďte opatrný, pane Mariuszi…“
„Já s lidmi vždycky mluvím opatrně.“
„Já vím, ale ty ženy by mohly dostat strach. Víte co? Radši nechte ten seznam i ty ženy na pokoji.“

 

6.


Alina Krzepkowská (dnes má příjmení po manželovi) jako jediná žije na adrese uvedené na lístku. V předválečném činžáku na Tamce. Žena majestátního vzezření – vysoká, vzpřímená, šedivé vlasy stažené do uzlu, elegantní. V bytě knihy, obrazy malované manželem. Co ho okouzlilo v arabských zemích, hned přenášel na plátno. Ona pracovala v zahraničním obchodě, on je inženýr. Na kávovém stolečku leží národně-katolický Nasz Dziennik.
Mluvíme o dějinách.
„O jedenáctém září se toho namluví tolik, že se co nevidět dostaneme k paradoxu,“ říká paní domu. „U pamětních desek potkávám mládež, která nemá tušení, co bylo Varšavské povstání. Za chvíli anulujeme vlastní dějiny.“
(Mé povolání mě naučilo neptat se někdy přímo. Ženy, která před operací napsala rodině dopis na rozloučenou, bych se nezeptal: „Co jste v tom dopise napsala?“
Ta, co má odpovědět, musí mít šanci se odpovědi vyhnout. „Zajímalo by mě, co se dá napsat v dopise na rozloučenou?“ Taková otázka poskytne různé možnosti. Pokud žena nechce, nemusí mluvit o sobě.)
„Mohl by to být seznam židovských dívek, které se za války zachránily?“ ptám se.
Bleskurychle se usměje: „Ne.“
„Proč ne?“
„Protože já nejsem Židovka.“
Mluvíme o literatuře. Paní domu říká, že miluje literaturu faktu. Výmysly nikdy netolerovala.
Prohlíží si seznam. „Moment… Tu paní se třemi vykřičníky znám. Studovala se mnou matfyz. Krista byla krásná. Blondýna se zelenýma očima, okouzlující dívka. I když všechno nasvědčovalo tomu, že časem ztloustne.“
„Proč?“
„Protože nebyla sportovní typ. Ty vykřičníky dostala za svou krásu? Z toho lístku je patrné, že bydlela přímo vedle mě.“
„Ale kdo by to mohl napsat? A proč?“
„Třeba nás někdo měl na mušce? Já jsem nikdy neskrývala, co si myslím. Třeba je to nějaký seznam tajné policie? Byla jsem zaměstnaná v zahraničním obchodě a měla jsem kolem sebe agentů spoustu. Bylo to, tuším, v Budapešti, na obchodním jednání, seděl tam Polák, kterého jsem viděla poprvé v životě. Když jsme se navzájem představovali, najednou jsem uslyšela, jak říká: Zbigniew Kowalski z finančního odboru. Jenomže já jsem věděla, že Zbigniew Kowalski, můj kolega, zůstal v kanceláři ve Varšavě a do Budapešti se vůbec nechystal.“
Mluvíme o domě na Tamce. „Tady bydlíme od konce války. Je to dost známý dům, protože se v něm odehrává děj jednoho válečného románu.“
Z domu jsem zamířil přímo k dívce se třemi vykřičníky.

 

7.


Telefonuje Halina P. ze Solce, přečetla si inzerát o Varšavankách. Vysvětluji jí, že mi jde ve skutečnosti o seznam na lístku.
„Myslím, že vím, co je to za seznam,“ říká s jistotou. „To ale není na telefon, můžu vám ovšem říct, že jsme tenkrát byly hrozné. Všechny. Ty ostatní vám asi nebudou chtít říct pravdu. Možná že vám dokonce doporučí, abyste se tím nezabýval.“

 

8.


Telefon od Hanny Krallové. „Ten papírek vám někdo záměrně podstrčil. Někdo bůhvíproč chtěl, abyste o tom napsal. Odešel jste v té kavárně od stolku?“
„Ano.“
„Jen na chvíli jako na toaletu?“
„Na delší chvíli, protože jsem uviděl kamaráda na druhém konci lokálu.“
„Tak vám ho tam někdo podstrčil. Ale proč? Promiňte, musím končit, volá mi Tadek Sobolewski.“
Hanna Krallová hodinu nato: „Vyprávěla jsem Tadkovi o tom lístku, on zná všechny filmové příběhy na světě a hned řekl: To mu podstrčili.“
„Paní Hanko, mohla jste se tenkrát někomu zdát hrozná?“
„Já?! Já jsem byla vždycky slušná.“

 

9.


Ta hrozná bydlí v ulici Solec v prvním poschodí. Na schodišti je cítit moč, ale byt je jako ze škatulky. Dáma je v důchodu, ukazuje mi dílo svého života: čtyři sta map z doby, kdy byla ředitelkou kartografického vydavatelství. Vše je připraveno: brandy, vínovice a višňovka.
„Na mě je trochu brzy…“ říkám, když dáma přináší broušené skleničky na stůl.
„Nikdy neříkejte, že je na něco příliš brzy. Rychle totiž zjistíte, že na všechno je už pozdě.“
„Proč jste byly hrozné?“
„Ukažte mi ten papír… No ano, už se nepamatuju, čí je to písmo. Jestli toho, koho mám na mysli, tak ten stál na stalinském svícnu hodně vysoko. Ten mohl mít tolik žen. Vlastně ne, ten jich mohl mít víc, a tenhle soupis je jen jeden list.“
„Proč jste byly hrozné?“
„Sss!“ Paní Hrozná zasyčí a ztuhne na židli.
„Myš?“ šeptám.
„Ne! Sss… Osm, devět, deset, jedenáct. No dobře. Jedenáct – to je trojka.“
Uklidní se a klesne na židli.
„Dělaly jsme hrozné věci… Ticho! Neotevřela! Aha, už jde dolů! My jsme dělaly sociální revoluci. Nešlo nám jen o erotické zážitky. Byl to protest. Náš komunismus byl protest. Jen z protestu jsem na vysoké vstoupila do svazu mládeže. Byli jsme přesvědčeni, že tu strašnou válku zavinili naši rodiče. Byli jsme přesvědčeni, že se má žít jinak. Jak říká jedna moje kamarádka, církev nevládla duším a AIDS neexistovalo. My jsme nemyslely na rozkoš, myslely jsme, že je to nový způsob života. Lepší. Ale důsledky byly fatální.“
„Jaké?“
„Sss… Dvanáct, třináct, čtrnáct, patnáct, šestnáct… ne, jde do šestky!“
„Jaké byly ty důsledky?“
„Vejškraby. Chodily jsme na potraty asi tak, jako bychom si nechávaly trhat zuby. Ta z trojky je příšerná baba. Do všeho strká nos. ,Paní Halino, pořád mi vrtá hlavou, proč jste se nevdala.‘ ,Protože je lepší žít sama než s nějakým idiotem!‘ Je jí samozřejmě jasné, že mluvím o jejím muži.“
„Vy jste taky chodila na potrat?“
„Třikrát. Byla jsem šíleně zamilovaná do jednoho blbce. Měl ženu a dvě děti a já mu nechtěla ničit život. Žili jsme spolu sedmnáct let. Čtrnáctkrát jsme spolu byli na rekreaci, z toho osmkrát v Bulharsku. Říkal, že jeho stará je děsná, že jí jde jen o jeho prachy. A víte, jak hloupě to skončilo? Jednou o Vánocích jsem řekla jen tak z legrace: Tobě přeju všechno nejlepší, a jí všechno nejhorší. Rok se mi neozval! On ji doopravdy miloval, ale přitom říkal, že je s ní jen kvůli dětem. To, co bylo mezi námi sedmnáct let, pro něj nemělo nejmenší význam! Můj bože, já jsem se dokázala v křečích svalit na podlahu a ležet tak celý den.“
Je ticho.
Poslouchá, ale není co počítat.
„Proč jste tak štajf a nevypil jste tu višňovku? Před čtyřicítkou jsem mermomocí chtěla otěhotnět. S kýmkoliv. Ale nic. Potrat má příšerné následky, dneska jsem proti potratům. Ukažte mi ještě jednou ten papír. Taky by mohl být od gynekologa, proto ty ženské neznám… Dotkl jste se něčeho moc intimního. Nehledejte ty ženské. Sss…“
„Proč počítáte kroky?“
„Protože čtrnáct kroků vede ke mně.“

 

10.


Přichází dopis od Katarzyny-Ireny: „Nemyslete si, že to byl seznam milenek. V padesátých letech jsme k takovým věcem měly daleko. Dospívaly jsme pozdě a žily jsme jako děti, opravdu. A ještě tohle: nějakým záhadným způsobem mi zmizela kopie seznamu, který jste mi dal. Ráda bych ho měla úplný, abych o tom ještě mohla přemýšlet.“

 

11.


Blesk z čistého nebe.
Ještě jedna ze zapsaných žen je velmi známá. Tu poslední na seznamu jsem nejprve přečetl jako Krystynu Stenkiewiczovou, ale správně má být Sienkiewiczová.
Telefonuju jí, herečka je zrovna v Katovicích. „Ó bože!“ křičí do sluchátka. „Copak jsou všechny mrtvé?! A já žiju, jen protože jsem odjela do Slezska? Jsem poslední na seznamu? Kromě Démona, který je pozabíjel, nade mnou bděl Anděl?
Proč mně voláte večer? Teď nebudu moct spát. Do žádných afér jsem zapletená nebyla, ale budu se trápit až do rána.
Jednou mě vyslýchali tajní. Když byl unesen syn katolického politika Bolesława Piaseckého, byly jsme zrovna s holkami na maškarním plesu. To už byl chlapec mrtvý a tajní byli přesvědčeni, že stopy vedou na ten bál. Přišli tam dva rytíři v brnění. Celý večer nezvedli hledí přilby. Buď to byli dva vrahové, nebo dva tajní, co čmuchali na plese.“
„Nebo vrahové i tajní v jedné osobě,“ říkám.
„Asi. Pak mě vyslýchali, jestli vím, jak ti rytíři doopravdy vypadali. Třeba ty ženy taky tančily na tom plese?“
„Ne. Syna Piaseckého zabili v roce 1958, kdežto lístek pochází z doby Stalinovy třídy, a tedy před rokem 1955.“
„Jaké číslo má na seznamu dům na Stalinově třídě?“
„Šestnáct. Byt třicet tři.“
„V tom bytě jsem bydlela!“
„Ne, tam bydlela Izabella Prokoppová, na seznamu čtvrtá od konce.“
„Ale já taky! V šedesátých letech. U Izabelliny maminky, známé operní pěvkyně z meziválečné doby. Pronajala jsem si u ní pokoj, ze kterého mě vyštípal Velký pudink. Musela jsem odejít, protože se tam nastěhoval on.“
„Kdo?“
„Velký pudink. Existoval totiž ještě Malý pudink. Obě byly krásné jako pudink a vlasy měly odbarvené na pudinkovou barvu. Přijely do Varšavy, aby poznaly, co je velkoměsto. Velký pudink čili Hanka chodila s jedním estrádním umělcem. Oba tančí na stole ve filmu Gangsteři a filantropové. Jsem osoba soucitná, a tak jsem pustila Pudinka do svého pokoje, což skončilo tím, že mě vyštvala. To byly časy!“
„Krásné holky, po kterých všichni toužili, a mnozí se dočkali?“
„Ale já jsem si se ženatými nezačínala,
takže na tom papíře nemůže být seznam milenek. Říkáte, že je na něm Irena Przybyłowská z Dziekanky? To je moje dobrá přítelkyně, moc slušná holka. Odjela do Szydłowce za manželem veterinářem, jmenuje se teď Hanuszová. Vystudovala polonistiku, pak učila na gymplu. Ne, to nemůže být seznam milenek. A o žádných potratech vůbec nemůže být řeč!“

 

12.

Hledámstopu po Izabelle Prokoppové v bytě její matky a současně i stopu Krystyny Sienkiewiczové a Pudinka. Pár lidí mi pomáhá, jsou to sousedky ze tří vedlejších činžáků a jeden soused.
Dnes žije Izabella v Józefowě, vystudovala hudební vědu. Autor seznamu ji připravil o jedno „p“. Do 13. prosince 1981, kdy byl vyhlášen výjimečný stav, pracovala v týdeníku Kultura, poté v Polském rozhlase. Psala recenze na cédéčka. Citově angažována od svých patnácti let.
„Třeba je to prezenční listina z nějakého povinného předmětu, který studovaly všechny ty holky společně?“ hádá.
„To asi ne,“ namítám. „Je mezi nimi rozdíl až šest let. Společný předmět mohou mít studenti ze stejného nebo skoro stejného ročníku.“
„Nic jiného už mě nenapadá.“

 

13.


Tečka. Mrtvý bod.
Dvě ženy, jejichž příbuzné jsem našel, jsou už po smrti.
Kdo a proč přinesl do kavárny ten starý lístek?
Krallová: „Vrah se vrací na místo svého činu. Jděte do té kavárny a sedněte si k stejnému stolku. Třeba se něco stane.“
Jdu a stalo se. Ptám se recepční, zda někdo nehledal ztracený dokument.
„Ale ano! Jeden starý pán, co k nám chodí, se už před několika dny ptal, jestli někdo nenašel jeho pamětní lístek. Pokud ho máte, tak ho tady nechte.“
„Nenechám …“

 

14.


Na schůzku přichází starý pán po sedmdesátce. Sako se stromečkovým vzorem, střední postava, vousatý blondýn. Dokonce dosud není šedovlasý.
„Lístek vznikl mezi 10. a 20. dubnem 1954,“ vysvětluje mi ochotně. „Byl jsem mladý lékař a očkoval jsem proti břišnímu tyfu dva tisíce sedm set devadesát studentů. Při tom jsem si po straně zapisoval ty nejhezčí studentky.“
„Ale proč? Setkal jste se pak s nimi ještě?“
„Chraňbůh, žádnou jsem nepoznal blíž.“
„Tak nač vám ten seznam byl?“
„Já byl vůči ženám velmi nesmělý. Devadesát kilo při sto sedmdesáti centimetrech. Říkal jsem si, že jestli se do půl roku neožením, oslovím některou dívku z toho seznamu. Zajdu za ní a řeknu jí, že se očkování proti tyfu nevydařilo a že ho musí podstoupit ještě jednou. I takhle přece může začít láska, ne?“
„No a co? Stala se jedna z nich vaší ženou?“
„Ne, oženil jsem se s dívkou, která na tom seznamu není. Blondýnka s koňským ohonem stála v nemocnici poblíž pokladny, kde jsem si vyzvedával plat.“
„A proč jste s tím lístkem přišel sem?“
„To byla náhoda. Přečetl jsem si článek o herečce Jean Sebergové a jejím manželovi, spisovateli Romainu Garym, který se kvůli ní zastřelil. Žil několik let ve Varšavě.“
„Co to má společného s tím lístkem?“
„Jsem vzdálený příbuzný Romaina Garyho. Však víte, jak začíná jeho Příslib úsvitu: ,Je mi čtyřiačtyřicet a stále sním o té první něze…‘ Když jsem četl článek o jejich manželství, vzpomněl jsem si, že ještě někde mám dopis od Sebergové z šedesátých let, a v papírech jsem našel svůj seznam nejkrásnějších holek. Vlastně ani nevím, proč jsem si ho vzal s sebou. Prostě mi pár dní dělalo radost mít ten lístek založený v diáři. Nic víc. Ale pak jsem si nadával, že jsem trouba a někde jsem ho ztratil.“
„A proč jsou u téhle slečny tři vykřičníky?“
„Protože byla nejkrásnější. Na tu nikdy nezapomenu. Blondýnka se zelenýma očima. Nádherná, i když teď asi bude kulatější.“
„Našel jsem ji!“
„No a co?!“
„Nikomu neotvírá, nikam nechodí, ztratila paměť.“
„Nic mi o těch ženách neříkejte,
prosím vás!“

 

 

Mariusz Szczygieł (45)

Polský publicista a spisovatel.


V liberálním deníku Gazeta Wyborcza tiskne pravidelné sloupky o Češích.
Nejprve vystudoval Ekonomické lyceum, posléze politické vědy a žurnalistiku na Varšavské univerzitě. Jako šestnáctiletý začal psát do skautského týdeníku Na przełaj, mj. provokativní texty o homosexualitě mladých Poláků. V roce 1993 publikoval v deníku Gazeta Wyborcza reportáž „Polský onanismus“, která pobouřila polské katolické kruhy.
Od roku 2001 se věnuje kultuře a historii Československa, respektive České republiky. V roce 2006 se proslavil knihou esejistických reportáží Gottland, mapující posledních sto let české historie.

reklama


Diskuse ke článku


 

Anketa

Dokáže bombardování pozic Islámského státu potlačit toto radikální hnutí?
Ano
1286 56%
Ne
1029 44%
 
Sledujte Reflex.cz na Twitteru
 
 

Články a sekce označené symbolem zámek jsou součástí placené zóny. Pro přístup je nutná vaše registrace a platba dle zvolené varianty předplatného. Články a další prémiový obsah pak budete mít k dispozici po dobu odpovídající délce vámi zvoleného předplatného.

Zapomněl jsem heslo

Placená zóna

Placená zóna nabízí přístup k exkluzívnímu obsahu časopisu Reflex, zejména pak aktuální vydání Reflexu, které je na webu přístupné ihned v den vydání tištěného Reflexu.

Jak podojit jižní Moravu aneb Vínovřesky

Od Brna na jih probíhá už tři týdny vinobraní. Letos smutné – deště a vlhko téměř zničily úrodu. Když vinaři nesklízejí sklesle na vinicích...

celý článek »

Aktuální číslo