nahoru

Krutá pravda o „nejlepší zemi světa“. Jak to doopravdy vypadá v KLDR

Dušan Todek20. března 2018 • 06:00
Krutá pravda o „nejlepší zemi světa“. Jak to doopravdy vypadá v KLDR
foto: ČTK

„Lidé z Korejské lidově demokratické republiky neutíkají a nerevoltují proto, že se mají dobře,“ tato věta zazněla v mém rozhovoru s panem XY. Celkem nevinné sdělení, které nutí k zamyšlení. Vládu nad celou Severní Koreou drží pevně v rukách už 70 let dynastie Kimů, a to prostřednictvím své ideologie Čučche. Čučche, v anglické transkripci juche, znamená doslova „hlavní část“. Volně se ale překládá jako „absolutní soběstačnost“.

V Severní Koreji má každý dostatek všeho. Země nepotřebuje dovážet žádné zboží, protože si vyrobí všechno sama a v mnohem lepší kvalitě. Severní Korea se nemusí spolčovat s jinými, protože jí vládne „věčný prezident z nebes“. Severní Korea má nejlepší armádu (1 600 000 vojáků) a je schopna se ubránit jakémukoli útoku ze souše, z moře, ze vzduchu i z kosmu. Severní Korea je prvním státem na světě, který vybudoval beztřídní společnost, a ta zaručuje sociální jistoty i dostatečný příděl potravin pro každého. Je tomu tak ale i ve skutečnosti?

Těžký život Severokorejců

Po rozpadu impéria SSSR, které ve velké míře podporovalo ekonomiku tohoto státu, byly vazby Severní Koreje na východní blok přetrhány. V Severní Koreji nastal hospodářský úpadek, hladomor a začalo enormně nákladné zbrojení. V současné době má stát největší problémy s nedostatkem elektrické energie a pohonných hmot.

1080p 720p 360p
Reportáž Reflexu z demilitarizované zóny mezi Jižní Koreou a KLDRVIDEO Martin Bartkovský

Radikálně je omezena spotřeba domácností, povolen je jen určitý počet spotřebičů, proud pro domácnosti se v noci vypíná a soukromé vlastnictví automobilů téměř neexistuje. Podle odhadů OSN, která v roce 2013 vypracovala rozsáhlou zprávu o této zemi, je na potravinovou pomoc odkázáno přibližně 18 milionů obyvatel, tj. 70 procent populace Severní Koreje. Nejohroženější skupinou jsou děti a ženy.

Podle OSN bezmála jedna třetina těhotných a kojících matek a více než 200 000 dětí trpí akutní podvýživou. Nedílnou součástí života v Severní Koreji jsou internační tábory nucených prací pro politické vězně. Těch je v zemi kolem 200 000 a v táborech žijí s vězni i jejich rodiny. V zemi operuje velmi málo humanitárních organizací, zakázána jsou nezávislá média a občanské společnosti. 

Internet? Zapomeňte!

Režim Severní Koreje přežívá tak dlouhou dobu kvůli informační bariéře a téměř stoprocentnímu uzavření země. Moderní média jsou pro obyčejné občany prakticky nedostupná. Severokorejci mohou přijímat jen domácí televizní a radiové stanice, vše ostatní je zakázané pod trestem perzekuce celé rodiny.

Přístup na internet by v zemi mohly mít až 2 miliony lidí, ale… Pro průměrného obyvatele země internet neexistuje. Místo internetu mají Severokorejci vlastní intranet – tedy systém síťových serverů a počítačů, který je přístupný pouze zevnitř severokorejské hranice. Název tohoto bezplatného intranetu je Kwangmyong (v překladu jasný, zářivý, bystrý) a podle předpokladů na něj má přístup méně než 10 procent obyvatel, a to hlavně z hlavního města Pchjongjang. Používání počítačů mimo metropoli je prakticky nemožné, a dokonce i u většiny obyvatel hlavního města byste počítač hledali marně. 

V posledních šesti letech severokorejská vláda umožňuje přístup na „normální“ internet velmi dobře prověřené skupině lidí. Jde o vyvolené z Pchjongjangu, kteří mají blízké napojení na vysoké vládní úředníky nebo armádu, dále pak o vybrané vědce nebo vysokoškolské studenty. Má to ale své ALE. Téměř ve všech případech jsou lidé, kteří mají přístup k internetu, sledováni. Někdo sedí ve vedlejší místnosti a v reálném čase sleduje, jaké stránky lidé navštěvují. A protože si tito lidé moc dobře uvědomují, že mohou být přistiženi při návštěvě nepovolených stránek, ani je nenapadne nějaké takové sledovat. Pod severokorejskou doménou kp je registrováno pouze 28 webových stránek a jediným člověkem, který může sledovat internet v celé jeho velikosti, je vůdce Kim Čong-un!

Co se týče mobilních telefonů, Severokorejci je překvapivě mohou vlastnit. V 3G síti s názvem Koryolink jsou ale odříznuti od skutečného internetu. Mohou sice volat ostatním uživatelům v zemi a připojit se na korejský intranet, ale volání do zahraničí není možné. Bonusem pro majitele mobilů jsou každodenní propagandistické zprávy o ctnostech a velikosti vůdce země.

Kudy vede cesta ven?

Mezinárodní styky jsou ze severokorejské strany prakticky nulové. Žádný obyčejný občan Severní Koreje nevlastní cestovní pas. Kvůli práci v zahraničí mohou prověření jednotlivci vycestovat do Pekingu nebo Moskvy, ovšem bez rodiny. Ostatní lidé mohou opustit tento totalitní stát pouze ilegálně. 

Nejbližší cesta do první svobodné země, kterou je Jižní Korea, vede přes demilitarizovanou zónu mezi oběma státy. Jde o 4 km široký a 248 km dlouhý pruh země. Přímo v zóně leží vesnice Panmundžon, která je sídlem Spojené bezpečnostní oblasti (Joint Security Area) a současně jediným dotekovým místem mezi oběma Korejemi. Další dvě vesnice jsou na obou stranách demilitarizovaného pásma, navzájem sobě na dohled. Na jihokorejské straně je to obydlená „Vesnice svobody“ Daeseong-dong a na severokorejské straně „Vesnice míru“ Kidžon-dong bez obyvatel.

Různá místa zóny včetně Společné bezpečnostní oblasti jsou cílem tisíců jihokorejských turistů. Protože v Severní Koreji je turismus zakázaný, do oblasti přijedou jen ti nejodvážnější, kteří doufají, že se tudy dostanou na svobodu. Šance jsou tady ale minimální, a proto Severokorejci toužící po novém životě volí raději cestu přes západní hranici s Čínou.

Toto místo není tak důsledně hlídáno (Čína je největším obchodním partnerem Severní Koreje) jako hranice s Jižní Koreou. Pokud se uprchlíkovi povede překročit státní hranici s Čínou a není zadržen čínskými pohraničníky (čínské úřady deportují zadržené zpět do Severní Koreje), setká se s čínskými převaděči, kteří ho převedou přes několik tisíc kilometrů dlouhou cestu (Čína, Vietnam, Laos) do Thajska. Během této náročné cesty neustále hrozí zadržení čínskými, vietnamskými či laoskými úřady a deportace do Severní Koreje. Převaděčům zaplatí uprchlík přibližně 10 000 dolarů. Jen pro srovnání, průměrný plat v severokorejské továrně se pohybuje kolem 160 dolarů měsíčně.

Turisté pod drobnohledem

Cestování do Severní Koreje a pohyb po jejím území je značně komplikovaný. Neexistuje zde individuální turistika, program návštěvy musí být schválen a musí být vydáno povolení (zvací dopis) od Korejské mezinárodní cestovní společnosti v Pchjongjangu. Jakmile je zvací dopis poslán na ambasádu, je nutné domluvit si schůzku přímo s konzulem na předání žádosti o vízum.

Při vstupu na území Severní Koreje se musí turista připravit na celou řadu omezení a zákazů. Cestovatel se musí například ubytovat v hotelu, který mu určí Korejská mezinárodní cestovní společnost. Po území státu se návštěvník smí pohybovat jenom ve skupinách, kterým je přidělen oficiální průvodce (dozor). Turista se nesmí svévolně vzdalovat od skupiny a pohybovat se individuálně nebo vycházet po setmění.

Měl by se vyvarovat jakýchkoli hlasitých komentářů na adresu místního režimu, diskusím o totalitě, porušování lidských práv a podobně. Za to hrozí nejméně vyhoštění a tvrdý postih pro průvodce. Návštěvník země může se souhlasem a pouze pod dohledem mluvit s prostými občany. Severokorejci ale nemají žádný problém zalhat, když se jim otázky nezamlouvají. Je zakázáno fotografování a filmování z vlaku, autobusu a letadla, fotografování osob na malou vzdálenost, především venkovanů a lidí nuzně oblečených nebo špinavých.

Musíme znát pravdu!

Mnoho Severokorejců si myslí, že se mají nejlépe na světě a je to vlastně štěstí a čest, že mohou žít v této zemi. Není se čemu divit. Mají absolutní nedostatek informací zvenčí a celé generace jsou masírovány obrovskou propagandou a represáliemi ze strany režimu. Jsou ale adekvátní reakce mezinárodního společenství, které tuší, že Severní Korea vede po desetiletí politiku založenou na zločinech?

Samozřejmě jsou další země světa, zejména v Africe, které jsou na tom po materiální stránce hůř než Severní Korea (Eritrea, Súdán, Burundi, Středoafrická republika, Demokratická republika Kongo, Mali…), ale žádná z těchto zemí nevynakládá tak obrovské prostředky na zbrojení jako Severní Korea. Není proto na čase začít o Severní Koreji mluvit bez růžových brýlí?

Dušan Todek




Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,630
21,670
29,240
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější