Naše moudrá „sociálně-křesťansko-podnikatelská-makající“ vláda před pár dny schválila návrh ústavního zákona o obecném referendu. Podle návrhu už nebude nutné pro každé jednotlivé lidové hlasování vypisovat a odsouhlasit speciální zákon jako tomu bylo doposud. O tom, o jak důležitou problematiku jde, svědčí fakt, že se jedná o zákon ústavní, tedy nejvyšší právní síly, nikoliv jen o normu běžnou.
„Česká republika je jednou z mála evropských zemí, které nemají ve svém právním řádu obsažen obecný zákon o referendu,“ píše se mimo jiné v důvodové zprávě zákona, který předložil ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier z ČSSD.
Naší vládou bylo také schváleno, že návrh konat referendum by podávala vláda na základě petice voličů s minimálně čtvrt milionem podpisů. Což se mnohým může zdát jako příliš vysoká hranice, nicméně já ji vítám, aby nedocházelo k nadužívání tohoto drahého institutu. A možná bych ji posunul i výše, aby se nehlasovalo o nesmyslech. Systémovým nebezpečím zejména je, že vláda připraví na základě referenda nový zákon (či novelu stávajícího právního předpisu) a Ústavní soud ho následně zruší.
V následujících řádcích si čtenáře dovoluji upozornit na jeden (při povrchnějším pohledu skrytý) argument, který dle mého soudu silně hovoří proti častému využívání referend!
Řada zastánců lidových hlasování tvrdí, že se jedná o pokrokový prostředek, který napomáhá modernizovat společnost. Paradoxně je tomu ve většině případů právě opačně.
Ve státě hojně používajícím či dokonce nadužívajícím referendum se de facto zabrání jakékoliv ráznější změně.
Mnohé nositele klamného pocitu, že referendum je ta „pravá demokracie“, asi teď zaskočím, ale referendum je ve svých důsledcích nejkonzervativnějším prostředkem politického rozhodování. Majorita lidí cítí nejistotu z toho, že by se něco mělo měnit, což dokazují i příslušné psychologické a sociologické výzkumy. A raději se smíří s tím, světe, nediv se, že věci zůstanou při starém.
Jak již v roce 2001 v Poslanecké sněmovně konstatoval tehdejší pravicový, a dnes již žel pozapomenutý, poslanec Jiří Payne: „Mnozí politikové, kteří si slibovali od referenda, že budou mít dynamičtější a pokrokovější rozhodovací proces, záhy zjistili, že je to obráceně.“
Kterak tehdy dále výstižně konstatoval výše citovaný politik: „Proto Švýcarsko není v OSN, proto se Švýcarsko nepodílí na řadě jiných věcí v mezinárodní spolupráci, protože lidé říkají: No, co by nás tam čekalo, kdybychom se stali členským státem OSN, ona to není dokonalá instituce. A jakkoliv švýcarská vláda by ráda vstoupila do OSN, švýcarský lid jí to nedovolí.“
K Paynovým slovům o zemi helvétského kříže ještě dodávám? Víte milí zastánci přímé demokracie, kdy Švýcarsko dalo ženám volební právo? V roce 1971! V Československu to bylo již v roce 1920. Proč tak pozdě? Ano, zrovna mimo jiné z důvodu, že o tom Švýcaři hlasovali v referendu.
Na závěr tedy musíme silným hlasem říct, že referendum není progresivním prvkem demokratického rozhodování, ačkoliv tak na první pohled vypadá. Proto mě velice překvapuje, jak usilovně o ně usilují různé osobnosti, které v jiných oblastech mají relativně progresivní názory.
Možná si to neuvědomují, ale zasazují se o jednu z nejkonzervativnějších metod politického rozhodování.
JUDr. Petr Kolman, Ph.D. je právník a vysokoškolský pedagog.
