Od: Jarda: Ahoj, Zuzko.
Od: Zuzka: Čau, brouku. Jak se vede?
Od: Jarda: To není Jarda, Zuzko. Jen píšu z jeho mobilu. Jsem jeho holka, Věra. Jak ses s Jardou seznámila?
Od: Zuzka: Jsme jen kámoši.
Od: Jarda: Fakt? Jen kámoši? Tak to ti nezbaštím.
Od: Zuzka: Možná by sis o tom měla pokecat s Jardou, Věro.
Od: Jarda: Ale jó, já mu to vytmavím, jen co se vzbudí. Včera v noci byl dost namazanej, měl tak pod kulíškem, že si zjevně zapomněl z mobilu vymazat všechny textovky, co jste si vy dva včera posílali.
Od: Zuzka: Tak to mě mrzí, Věro. Ale fakt bys to měla radši probrat s Jardou.
Od: Jarda: Jasný, ale teďko to chci projít s tebou. Nevíš náhodou, s kolika dalšíma holkama si Jarda včera textoval? Myslím kromě tebe a mě?
Od: Zuzka: Ne, to nevím.
Od: Jarda: To jsem si myslela. Tak se na to mrkneme. Musím projet všechny jeho zprávy. Je jich tu požehnaně. Tak tady je Lenka, Janička, Alenka, Bára, Lucka, Zuzi... moment, to jsi ty?
Od: Zuzka: Ne.
Od: Jarda: Fajn, asi má tedy v mobilu ještě jednu Zuzku jako „Zuzi“, asi aby si její číslo nespletl s tvým. Mazanej, co?
Od: Zuzka: Jak vím, že mi nekecáš a všechno si nevymejšlíš?
Od: Jarda: Chceš, abych ti poslala čísla všech těch holek? Můžeš jim sama zavolat a ušetřit mi práci.
Od: Zuzka: To né.
Od: Jarda: Je ale jasný, že jsi Jardova favoritka, Zuzko. Jedině tvoje číslo má na rychlý volbě. Chceš vědět, kolikátá jsi?
Od: Zuzka: Řek’ mi, že mě má na jedničce.
Od: Jarda: Cha cha. To teda né, milánku, jednička je maminka. Svou maminku miluje. Už jsi ji viděla?
Od: Zuzka: Ne.
Od: Jarda: Máš kliku. Je to příšerná ženská. Tak či tak, dvojka je jeho hlasová schránka. Trojka je kámoš Mirek. Čtyřka je jeho dealer Štěpán. Pětka jsem já, koneckonců je to docela milý, když si uvědomíš, že se mnou žije. Šestka, sedmička a osmička jsou nějaký další holky a ty jsi devítka.
Od: Zuzka: Počkej, říkalas, že s tebou Jarda žije?
Od: Jarda: No jo, milunko. Už je u mě půl roku nakvartýrovanej, od tý doby, co přišel o místo a nemá na činži. Co nakukal tobě?
Od: Zuzka: Tak mně nabulíkoval, že má svou vlastní firmu i byt. Ale k sobě mě vzít nemůže, protože s ním bydlí ségra a ta je mentálně vyšinutá.
Od: Jarda: Cha cha. To je teda sranda. Momentík, né, určitě to není pro tebe, promiň. Je to legrační, ta jeho historka o vlastní firmě. Mám dojem, že by se to jeho podnikání dalo takhle nazvat. Kupuje a přeprodává totiž komiksy na eBay. Nebo se o to jen snaží.
Od: Zuzka: Panebože.
Od: Jarda: Řekl ti taky, že si tě chce vzít?
Od: Zuzka: Jo.
Od: Jarda: No tak si nedělej vrásky. Mně říká totéž už tři roky.
Od: Zuzka: Já ho zabiju.
Od: Jarda: Ne, Zuzko, už s ním doopravdy neztrácej čas. Nestojí ti za to. Ani mně. Já ho stejně odtud vypakuju, jakmile se probudí.
Od: Zuzka: Díky, Věro. Můžeš pro mě ještě něco udělat?
Od: Jarda: Jasně, o co jde?
Od: Zuzka: Rozmyslela jsem si to. Docela ráda bych brnkla všem těm ostatním holkám, hlavně těm, co jsou na rychlý volbě přede mnou.
Od: Jarda: Žádnej problém. Čísla ti pošlu. Chceš taky tu Zuzi?
Od: Zuzka: No jasně, prosím, prosím.
Od: Jarda: Tak fajn. Všechny ode mě pěkně pozdravuj.
Steve Fisher – Američan v Praze. Překlad Jan Valeška. Text byl původně publikován v tištěném Reflexu č.12/2015.
