BOHUMIL DOLEŽAL: Moje vzpomínka na palachiádu | Reflex.cz
reklama
nahoru

BOHUMIL DOLEŽAL: Moje vzpomínka na palachiádu

Bohumil Doležal23. ledna 2014 • 07:00
BOHUMIL DOLEŽAL: Moje vzpomínka na palachiádu
Po Palachově smrti drželi studenti čestnou stráž u sochy svatého Václava
• foto: 
Archív Jiřího Palacha

Ve všech novinách se připomíná pětadvacáté výročí „palachiády“ z ledna 1989. Nedá mi, abych nepřispěl i svou troškou do mlýna.

reklama

Jako starý člověk mám, snad právo na paměti (kdosi mi to už navrhoval), a tohle by mohla být jedna malá epizoda.

Nezávislé iniciativy vyhlásily tehdy na 21. ledna (bylo to o víkendu) „Celonárodní pouť do Všetat“. Za Demokratickou iniciativu jsme se jí účastnili předseda Mandler, já a Martin Litomiský. S pugetem. Tušili jsme, že nás nejspíš seberou hned, jak vystoupíme z vlaku (už kvůli tomu pugetu – předem odepsaný byl především Martin, na něhož připadla povinnost jej nést). Kdy a jak se vrátíme, nebylo jasné, zároveň nebylo moc pravděpodobné, že bychom se octli za mřížemi na delší dobu než na dvakrát čtyřicet osm hodin.

Naše očekávání se naplnila. Takticky jsme se rozdělili a vystoupili jsme každý z jiného vagonu, ale nebylo to nic platné. Na peronu se ještě nic nedělo, ale pak následovala jakási poměrně úzká ulička hanby, plná „příslušníků“ uniformovaných i neuniformovaných. Proklouznout nemohla ani myš. Perlustrovali mne, sbalili a naložili do jednoho z přistavených autobusů. Tam se ke mně přihlásil Ján Čarnogurský, nynější kandidát na slovenského prezidenta, s nímž jsem se před nějakou dobou seznámil v Praze. Přijel se nechat sebrat až z Bratislavy. Přihlášení bylo důležité, jinak mohl člověk v horším případě na pár dní zmizet a nikdo o něm nevěděl.

Autobus popojel asi osm set metrů k areálu místního JZD. V jeho kancelářích byla improvizovaná čekárna a vyšetřovny. Sešlo se nás tam postupně asi sto, někteří jsme se znali. Strávili jsme tam cca 6-7 otravných hodin já absolvoval otravný a v podstatě formální výslech. Dr. Čarnogurský (povoláním právník) si v „čekárně“ vybral v knihovně jakousi příručku o družstevním účetnictví a pečlivě ji studoval. Po čase se přiřítil jakýsi uniformovaný esenbák a začal na něj řvát, co se v knihovně hrabe: Já si do tý knížky před chvílí uložil stovku a dokažte mi, že jste ji nesebral! Dr. Čarnogurský mu trpělivě a srozumitelně vysvětlil, jak je jeho obvinění nesmyslné a právně neudržitelné. Po dvou nepovedených pokusech o repliku policista utekl.

Zjistil jsem ke svému velkému překvapení, že mezi zadrženými je jeden můj kolega z výpočetního střediska s.p. Mototechna, kde jsem tehdy pracoval. Netušil jsem o něm, že v mimopracovní době stejně jako já bojuje za lidská práva. Z našeho krátkého rozhovoru vyplynulo, že cestoval vlakem na jakýsi pohřeb do Benátek nad Jizerou, vybaven fotoaparátem (chtěl dělat rodinné fotky) a když si všiml, že na nádraží ve Všetatech je jakýsi šrumec, stáhl okénko a začal fotit. To se mu stalo osudným. Vytáhli ho z vagonu jako králíka z kotce. Asi za dvě hodiny ho pustili, pohřeb ovšem zmeškal. Měl jsem dojem, že mi to má za zlé.

Největší problém při takových výletech byl, jak se člověk dostane domů. Estébáci nikdy nepouštěli všechny zadržené najednou (kdyby to byli v tomto případě udělali, byli bychom se nejspíěš všichni odebrali přímo k hrobu Jana Palacha a nikdo by to ani nemusel organizovat). Proto rozváželi zadržené do širokého dalekého okolí a vysazovali je po jednom. Já měl tenkrát kliku (jiní dopadli hůř). Přišel jsem na řadu mezi posledními a posadili mne do autobusu, který se vydal, jak jsem nakonec zjistil, směrem na Brandýs nad Labem. Mne vysadili až těsně před Brandýsem a asi dvě stě metrů od hospody. Zašel jsem na pivo, tam už sedělo pár spoluzadržených (pamatuji se na Johna Boka). Od mládence, který seděl taky u stolu a jehož jsem si od vidění pamatoval z všetatské jézeďárny, jsem se dozvěděl, že se jmenuje Martin Svoboda a je z Plzně. Zagitoval jsem ho pro účast v Demokratické iniciativě. Tím byl položen základ velmi agilní plzeňské skupiny DI. Z hospody k autobusu to trvalo asi pět minut, za hodinu a půl jsem byl doma.

Takže vše, co jsem to odpoledne a ten večer zažil, jsem si pak sám pro sebe shrnul veršem Christiana Morgensterna: „Wieder ein Erlebnis, voll von Honig!“ (báseň se shodou okolností jmenuje „Das böhmische Dorf“).

Více textů autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.





Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama