Po volbách nevznikne pravicová většina, nevznikne dokonce ani levicová většina. Tak co vlastně vznikne? Polostabilní prostředí s provizorní vládou a výhledově další předčasné volby. Jaká je charakteristika těchto voleb, kde nejsilnější trendem bylo protestní hlasování?
Výsledkem těchto voleb je především drtivá porážka hnutí, která podporovali Miloš Zeman (SPOZ) a Václav Klaus (Hlavu vzhůru). Je to signálem, že lidé chtějí přeformátovat svět, jež vytvářeli tito dva politici v uplynulých třiadvaceti letech.
Konec éry
V jistém smyslu je to také odmítnutí liberálního světa, který souvisí s listopadem 1989 a jeho hodnotami, které ztělesňoval první prezident Václav Havel. To, že faktickým vítězem voleb je spolupracovník komunistické tajné policie a špičkový komunista znamená, že podstatná část českých voličů odmítá polistopadový konsensus založený na negaci komunistického režimu a jeho symboly. Naopak obě vítězná hnutí (Babiš, Okamura) se v televizních a jiných debatách profilovala na kritice uplynulých 23 let, takže člověk měl z jejich slov dojem, že jsme právě zažili nějakou obdobu komunistických „padesátých let“, které je nutno proklít a distancovat se od nich.
To, že nikdo z důležitých politiků nebyl schopen se silně obhajovat polistopadový vývoj nahrálo protestním stranám, které veřejnosti vnutily svou interpretaci nedávné historie. V jistém smyslu skončila havlovsko-klausovsko-zemanovská éra, přestože poslední dva stále neřekli poslední slovo.
Smutný vítěz
Sociální demokracie byla nejsmutnějším vítězem v dosavadní demokratické historii. ČSSD má jen o dva mandáty více než protestní Babišovo hnutí, což je po sedmi letech v opozici tragický výsledek. Sobotkovo vedení se dopustilo stejné strategické chyby jako někdejší Paroubkovo vedení – příliš pozdě si všimlo nástupu protestních hnutí (dříve Věci veřejné, dnes Babiš a Okamura), nedělalo proti nim silnou a věrohodnou mobilizaci, takže ČSSD ztratila důležité hlasy v levicových krajích, především v severozápadních Čechách. Výsledkem těchto voleb je rozložený stranický systém České republiky, kde se neprojevily tradiční demokratické instinkty ve stylu, když chci protestovat proti pravici, tak dám hlasy levici a naopak. Tohle prastaré demokratické kyvadlo v českých podmínkách zarezlo a lidé masově hlasovali pro protestní a populistické strany. Systém dvou silných stran pravice a levice je v troskách, takže jsme opět v roce 1990.
Vymést sajrajt
Většinová volební nálada ročník 2013 se odvíjela v duchu prohlášení typu, odstraňme ten bordel (Okamura) nebo vymeťme ten sajrajt (žokej Váňa, když dokončil Velkou pardubickou). Lidé se zvedli a před čtyřicet procent dali stranám na pomezí antisystémovosti (Babiš, KSČM, Okamura). To je tak obrovský náklad na záda demokratického systému, který se pod ním musí dříve nebo později zhroutit. Jinak řečeno, tradiční a demokratické strany mohou vládnout proti maximálně třiceti procentům těchto protestních hlasů, ale když jich je v souhrnu víc než čtyřicet procent?
Odpověď je jediná: rychlé předčasné volby nebo vtažení nejsilnějšího článku do systému. V tuto chvíli by rychlé volby nic podstatného nepřinesly. Zbývá tedy jediné řešení – zatažení Andreje Babiše a jeho hnutí do systému, aby se vzdor a protest, který za jejich mandáty stojí, bylo možno elegantně kanalizovat.
Nebude to možná pěkné, nebude to bezbolestné, ale bez toho se z dnešního patu nedostaneme. Pozitivním vedlejším efektem může být, že se občanská veřejnost mobilizuje.
