Člověk může odcestovat 2836 kilometrů od Prahy, ale před některými novinkami z domova neuteče.
Ty zprávy byly dvě. O jedné referovaly všechny velké zpravodajské televize, o té druhé pomlčely, ale naštěstí minulou středu dopoledne v devět hodin a padesát sedm minut pípla textovka z iDnes. Premiér Nečas vyhodil z vlády ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila.
Na jedné straně fantastický výkon tenisty Lukáše Rosola v zápase proti Rafaelu Nadalovi, na druhé straně vyhazov chlapíka, jenž se v roce 2007 před televizními kamerami nechutně lísal do přízně Václava Klause, když se první Topolánkova vláda v lednu toho roku loučila s prezidentem, protože nezískala v Parlamentu důvěru. „Doufám, že se nevidíme naposledy,“ kuňkal tehdy jedenatřicetiletý ministerský čekatel Pospíšil. A bohužel se dočkal znovu. V další Topolánkově vládě sloužil až do května 2009 a bůh ví proč, do vlády ho přizval i Nečas. To už měl ovšem Pospíšil za sebou bezmála tříletou kariéru, během níž prokázal, že bude vždy vlát po větru, který zvýší jeho šance zůstat v ministerském křesle.
Dokonce i Topolánek Pospíšilovi několikrát vyčetl, že „jeho“ státní zástupci nejsou schopni rozprášit zkorumpovanou partu na pražském magistrátu. A je vcelku jedno, že někdejší předseda vlády na duo Bém – Janoušek pohlížel především jako na politické konkurenty a teprve až pak jako na ty, kdo tlačí peníze z obecní pokladny do svých kapes. V hodnocení Pospíšila měl Topolánek pravdu.
I proto je fascinující, jak se Pospíšilovi za posledních pár měsíců podařilo vytvořit si pověst hrdiny, jenž neohroženě bojuje proti korupci, když proti mafi ánským strukturám v tomto státě několik let nehnul ani prstem, přestože o všem velice dobře věděl. Obrázek mučedníka Pospíšila je vykreslován zvýrazňovačem a ze všeho nejvíc připomíná obrázky z asijských bufetů. Je to prostě kýč.
Filozof Tomáš Kulka před lety definoval kýč tak, že zobrazuje témata, která jsou všeobecně považována za krásná nebo mají silný emocionální náboj, ale zároveň neobohacuje asociace spojené se zobrazovaným tématem. A to je přesně případ kýčovitého příběhu o hrdinném bojovníkovi proti korupci, udatném Jirkovi Pospíšilovi.
Naproti tomu Rosolův obdivuhodný úspěch jako kýč vypadá, ale rozhodně jím není. Můžeme dlouhé týdny zkoumat, zda jsme přehlédli mimořádný talent, zda měl Nadal jen špatný den, anebo prostě Rosol zahrál tak, jako se mu to už nikdy v životě nepodaří. Ten zdánlivě kýčovitý příběh můžeme probírat ze všech úhlů a vášnivě se o něm přít, ale vždy to bude příběh jednoho krásného vítězství, které má skutečný obsah.
Příběh Pospíšila-hrdiny obsah postrádá. Ale Pospíšilův skutečný příběh samozřejmě obsah má. Jen je to příběh jiný. Příběh oportunisty, jenž neměl ve vládě co dělat.
Budiž nám glorifikace Jiřího Pospíšila poučením, že před kýčem je třeba se mít na pozoru. Kýč je totiž falešný a ohlupuje.
Kýč je lež.
