Čím déle sleduji dění v Somálsku, tím silnější mám pocit, že bychom se tam opravdu neměli míchat. Fakt se mi nelíbí, když někde Afričané střílejí po Evropanech za to, že ti Evropané zachraňují Afričany před smrtí hladem.
Je jistě možné argumentovat, že ubohé somálské děti a ženy, jimž je humanitární pomoc určena, nejsou totožné s milicemi al-Šaháb, které zabíjejí a unášejí Evropany poskytující humanitární pomoc. Ale není to tak úplně pravda. Jednak ty děti, jak vyrostou, tak se k milicím dají, za druhé – ze sebeadresnější pomoci Somálsku se nakonec najedí i somálští piráti, i bojovníci islámských milicí. Hranice mezi těmi, jež se tam pokoušíme zachránit před smrtí hladem, a těmi, kteří tam usilují o naši smrt, je velice sporná.
Dar a humanitární pomoc, jež poskytujeme, by měly být vázány alespoň na nejzákladnější civilizační sociální mechanismy. Třeba to, že do ruky, která tě krmí, se nekouše. Pokud sponzorujeme národy, jež se nám snaží zakroutit krkem, tak je de facto ničíme. Učíme je totiž fungovat ve zcela pokřiveném a nesmyslném systému, jenž je proti veškeré přirozenosti a který jim říká, že je normální jako odplatu za humanitární pomoc po těch, co pomáhají, střílet. To je těžko přijatelné, a proto bychom měli s pomocí Somálsku skončit.
