Proč nás víc fascinují novodobí tyrani (Hitler, Stalin) než ti z dávné historie (Napoleon, Caesar)? | Reflex.cz
reklama
nahoru

Proč nás víc fascinují novodobí tyrani (Hitler, Stalin) než ti z dávné historie (Napoleon, Caesar)?

Cyril Höschl15. října 2011 • 06:00
Proč nás víc fascinují novodobí tyrani (Hitler, Stalin) než ti z dávné historie (Napoleon, Caesar)?
Dejiny píší vítězové
• foto: 
Marek Douša
reklama

Petr Nový:

Dobrý den, pane doktore,

jako pravidelný čtenář Reflexu jsem si oblíbil Vaši rubriku a měl bych na Vás také jeden dotaz.

 

Při diskusích s okolím jsem ke svému překvapení zjistil, že naprostá většina mých známých nenahlíží – dle mého názoru – na historii právě objektivně. Ačkoli máme totožný názor na Hitlera či Stalina, co takový Napoleon Bonaparte, Julius Caesar či Alexandr Makedonský?

 

Ačkoli ty první dva jmenované správně hodnotíme naprosto negativně, mám dojem, že ti zbylí jsou určitým způsobem bráni jako „romantičtí hrdinové“, přestože plány všech byly vesměs totožné – násilím si podmanit cizí území a vytvořit „říši“. Jaký je tedy mezi nimi rozdíl? Jestliže Julius Caesar nepoužíval plynové komory, neznamená to přece, že by tak nečinil, kdyby je měl k dispozici.

 

Proč tedy tak rozdílná optika? Je to snad důsledkem toho, že z působení Hitlera či Stalina máme „mediální výstupy“, zatímco ostatní jsou už tak nějak „historickými institucemi“?

Děkuji za odpověď.

 

Cyril Höschl: To je spíš otázka pro historika. Perspektiv, z jakých se historické postavy hodnotí, je mnoho a mění se jak napříč kulturami a územími, tak v čase. Navíc se neustále pro tato hodnocení mění kontext. Napoleona jistě hodnotí jinak Francouzi a jinak ostatní národy. A jinak po Velké francouzské revoluci, jinak za Bourbonů a jinak dnes.

 

Nosičem „pravd“ je spíše literatura než historická pojednání. A ta se proměňuje, žije svým životem. Zprávy se šíří a násobí dnes o několik řádů rychleji než kdysi. A protože postavy dávno minulé už nás tak nepálí, jejich reputace již není nynějším mediálním kvasem příliš postižitelná. Navíc dějiny píší vítězové. Kdybychom zde dodnes žili v socialismu, Stalin by asi byl víceméně zasloužilým státníkem – u některých spoluobčanů ostatně stále je.

 

Problém je v tom, že dějiny jsou singularitou, neopakují se, ač se to tak může jevit. Proto názory na politické vůdce nemohou narazit na stejné kopyto, nemají stejná mravní ani psychologická kritéria. Správně píšete, že princip (násilím si podmanit cizí území a vytvořit „říši“) je u mnohých shodný, a přes­to je jejich dějinné hodnocení odlišné. Asi proto, že ač se chovali podobně, všechno ostatní bylo jiné: jiná doba, jiné mezinárodní konstelace, jiné formy utváření sdíleného obrazu.

 

I Vaše dva příklady jsou nejednoznačné: ačkoli po­dle mnoha seriózních údajů počet obětí sovětského komunismu byl zřejmě větší než počet obětí hitlerovského nacismu, je u nás obecně sovětská nadvláda nahlížena mnohem shovívavěji než německá okupace a boj proti ní je stále v očích mnohých kriminalizován (viz bratři Mašínové).

 

Je to jak tím, že to zlo bylo v případě komunismu rozprostřeno do čtyřiasedmdesáti let trvání, kdežto zlo nacismu bylo koncentrováno do šesti let války, tak i tím, že naše země na sobě zažila už mírnější a vyčpělejší formu konce Stalinovy nadvlády a na režimu jeho pohrobků se převážná část populace podílela. Přece si teď neodplivne sama před sebou. A tak je tomu i s jinými diktaturami všude jinde ve světě. Proto bych se na­opak moc divil, kdyby se všichni dobyvatelé dějin hodnotili stejně.



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama