JAROSLAV ŠAJTAR: Před 70 lety zkrachovala akce „Valkýra“ | Reflex.cz
reklama
nahoru

JAROSLAV ŠAJTAR: Před 70 lety zkrachovala akce „Valkýra“

Jaroslav Šajtar19. července 2014 • 10:00
JAROSLAV ŠAJTAR: Před 70 lety zkrachovala akce „Valkýra“
Před 70 lety zkrachovala akce „Valkýra“
• foto: 
Wikimedia.org

Během dvanáctileté vlády nacistů v Německu se mnohokrát chystal atentát na vůdce třetí říše Adolfa Hitlera, ovšem jen třikrát došlo k opravdovému pokusu ho zabít.

reklama

Záhy po Führerově výjimečně krátkém projevu ke spolubojovníkům při příležitosti výročí nacistického „pivního puče“ v Mnichově roku 1923 a po odjezdu na nádraží explodovala 8. listopadu 1939 v sále mnichovského Měšťanského pivovaru (Bürgerbräukeller) časovaná puma, kterou do dřevěného obložení sloupu umístil hodinář Georg Elser. Ačkoli podle výsledků vyšetřování gestapa se jednalo o dílo jednotlivce, Adolf Hitler obvinil z pokusu o atentát nacistického renegáta Ottu Strassera a britskou zpravodajskou službu. Den poté (9. listopadu) unesla německá Bezpečnostní služba (SD), vedená Walterem Schellenbergem, z nizozemského pohraničního městečka Venlo dva důstojníky britské zpravodajské služby. Prokázat jejich spoluúčast na atentátu se jí však nepodařilo.

Pokusy pokračují

Na dalších dvou pokusech se podíleli opozičně ladění důstojníci německé armády. Podplukovník Fabian von Schlabrendorff umístil 13. března 1943 do Vůdcova letounu při jeho zpátečním letu z návštěvy skupiny armád „Střed“ na východní frontě časovanou pumu maskovanou jako balíček s lahvemi koňaku. Jenže rozbuška z neznámých důvodů selhala. Někteří tento nezdar přičítají vlivu změny atmosférického tlaku během letu.

Nejznámější a také nejvážnější

Úspěšné vylodění Spojenců v Normandii, katastrofální porážka skupiny armád „Střed“ v Bělorusku, již sami Němci označovali za horší pohromu než Stalingrad, a celkově beznadějná situace na frontách, doprovázená masakrováním německých měst americkými bombardéry ve dne a britskými v noci, vedly část vysokých důstojníků Wehrmachtu k dalšímu pokusu zlikvidovat Hitlera jako hlavní překážku na cestě k uzavření míru. Vždyť jen v období od 1. června do 31. srpna 1944 ztratila německá armáda na západě 293 802 osoby a na východě dokonce 916 860! V čele takzvaného červencového spiknutí stál bývalý náčelník generálního štábu německé armády Ludwig Beck, zatímco vlastní přípravy realizoval štáb velitele náhradní armády generála Olbrichta. Mezi spiklenci byl mj. také hrabě Helmuth James von Moltke, prasynovec slavného pruského válečníka Moltkeho, a někdejší lipský starosta Carl Goerdeler. Operace dostala krycí název „Walküre“ (Valkýra) podle severské mytologické bohyně. Stejný název nesl americký film režiséra Bryana Singera z roku 2008 s Tomem Cruisem coby plukovníkem Stauffenbergem v hlavní roli. Německá kritika tento historický snímek ztrhala.

Dlužno poznamenat, že představy spiklenců byly, mírně řečeno, poněkud naivní. Po hektolitrech prolité krve a obrovském lidském i materiálním úsilí by se Spojenci těžko nechali připravit o vítězství jen proto, že za pět minut dvanáct nějaká hrstka pučistů odstranila Hitlera. To potvrzuje bývalý generálmajor Friedrich-Wilhelm von Mellenthin, náčelník štábu německé 5. tankové armády, ve své známé knize Tankové bitvy 1939–1945: „Plukovník hrabě Stauffenberg a stejně smýšlející z OKH si uvědomovali, že hitlerovský režim přivede Německo ke katastrofě. Hluboce věřili, že odstranění Hitlera zbaví Německo dalšího krveprolití. Ale jestliže by se atentát na Hitlera podařil, vedlo by to ke krvavému vnitřnímu nesváru se zbraněmi SS. V zahraniční politice by to také nevedlo k jakýmkoli úspěchům. Protivník se rozhodl provádět politiku ,bezpodmínečné kapitulace‘ nehledě na to, jestli v Německu bude, nebo nebude národně socialistická vláda. Takovou politikou Roosevelt jenom zesiloval vůli každého Němce k odporu, a tím se dopouštěl téže chyby jako němečtí političtí vůdci v Rusku, kteří neviděli rozdíl mezi komunisty a ruským lidem. Kdyby se atentát na Hitlera podařil, všichni Němci by svalili odpovědnost za katastrofu na náš důstojnický sbor, a zejména na německý generální štáb.“

Dvacátého července 1944 plukovník Claus Schenk hrabě von Stauffenberg (v osmatřicátém roce se účastnil záboru Sudet) umístil časovanou pumu do konferenční místnosti velitelského baráku v Hitlerově Vlčím doupěti ve východopruském Rastenburgu. Výbuch sice zabil čtyři přítomné a šest osob zranil, diktátor však vyvázl jen s lehkým zraněním, jelikož jedna z obětí aktovku s inkriminovanou pumou těsně před výbuchem přemístila za masívní dubovou fošnu podpírající stůl. Neúspěch atentátu měl rovněž za následek nezdar současného pokusu o vojenský puč. Stauffenberg před popravou zvolal: „Ať žije svaté Německo!“ (Existuje několik odlišných verzí, podle nichž jeho poslední slova zněla: „Ať žije svobodné Německo!“ nebo: „Ať žije tajné Německo!“)

Mrtvoly Becka, Stauffenberga a ostatních tří zastřelených byly okamžitě převezeny na hřbitov a pohřbeny, druhého dne však byly opět vykopány a spáleny. Říšský vedoucí SS Heinrich Himmler v jednom projevu prohlásil: „Vydal jsem rozkaz, aby byly mrtvoly spáleny a popel rozptýlen po polích. Nechceme, aby nám ty lidi ani ty, co se teď popravují, cokoli sebeméně připomínalo; ani hrob, ani něco podobného.“ Nepřipomíná vám to zacházení s popravenými v procesu se Slánského „protistátním spikleneckým centrem“?

Hitler v předem ohlášeném projevu hřímal: „Zcela nepatrná klika ctižádostivých, zločinných a hloupých důstojníků bez svědomí nastrojila komplot, aby mě odstranila a se mnou vyhladila i celý velitelský štáb německé armády. Bomba, již položil plukovník hrabě von Stauffenberg, vybuchla dva metry od mého pravého boku... Já sám jsem zcela nezraněn, až na malé oděrky, zhmoždění nebo popáleniny. To všechno je mi potvrzením, že mám nadále jít za cílem, který mi svěřila Prozřetelnost, tak jak jsem to činil až dosud...“

Na jiných místech došlo k náznakům opravdové akce pouze ve Vídni a v Paříži. V metropoli na Seině se spiknutí dostalo nejdál, neboť zde pozatýkali 1200 představitelů SS, SD a gestapa.

Jenže k osudovému zvratu došlo v Berlíně, kde byl strážní prapor uveden do pohotovosti a podle rozkazu začal obkličovat vládní čtvrť. Poručík Hagen, pracovník ministerstva propagandy, jemuž se podnikaná opatření zdála nebezpečná, odešel za Goebbelsem a upozornil ho, že má podezření na vojenský puč. Goebbels sice již věděl o atentátu, neměl však potuchy o tom, co se dělo dál, a proto k sobě povolal majora Remera a zároveň byla zalarmována tělesně standarta SS „Adolf Hitler“. Hagen informoval Remera. Ten jel na vlastní pěst za Goebbelsem. Když se říšský ministr propagandy přesvědčil o jeho loajalitě, zařídil telefonické spojení s Vůdcem, který nařídil Remerovi okamžitě puč rozdrtit. Až do Himmlerova příletu Remer podléhal bezprostředně Führerovi. Následující protiúder zhatil veškeré naděje spiklenců na úspěch.

Má je pomsta

Himmler ustavil na gestapu Zvláštní komisi 20. července, tvořenou 400 úředníky v jedenácti odděleních, jež pracovala až do Hitlerovy smrti. Celkem bylo zatčeno asi 7000 lidí. Podle střízlivého odhadu Günthera Weisenborna se bezprostředními oběťmi stalo asi 160 až 180 osob, z toho ze skupiny kolem Goerdelera nejméně dvacet, ze skupin důstojníků na vrchním velitelství Wehrmachtu (OKW), vrchním velitelství pozemních vojsk (OKH) a na generálním štábu šedesát, z výzvědné služby deset, z kreisavského kroužku osm, ze Solfova kroužku šest, ze sociálně demokratické skupiny deset a ze skupiny bývalých křesťanských odborů osm až deset. K nim je třeba připočítat asi 700 příslušníků Wehrmachtu z jednotlivých vojenských okruhů a z fronty odsouzených k smrti. Mezi oběťmi nacistického teroru rozpoutaného po 20. červenci se ocitlo dvacet generálů včetně generála polního maršála. Něco takového se v německých dějinách dosud nestalo. Pro srovnání: Z 1500 generálů a admirálů sloužících za druhé světové války v německé branné moci zahynulo do 8. května 1945 397, z toho 24 popravili za zradu, a 553 padlo do zajetí.

Osudy spiklenců se vyvíjely různě. Major Kuhn přeběhl k Rudé armádě. Ludwig a Kunrat von Hammersteinovi se skrývali až do porážky třetí říše. Jiní dali přednost sebevraždě před mučením na gestapu, jako například generál Henning von Tresckow. Také generál Heinrich von Stülpnagel si po obdržení rozkazu, aby se okamžitě hlásil v Berlíně, 22. července vpálil kulku do hlavy. Ta však pouze poškodila zrakový nerv. Generála popravili 30. srpna. Třiadvacátého července se zastřelil generální ubytovatel Eduard Wagner. Hans hrabě von Hardenberg se střelil do prsou a pro jistotu si prořízl tepny. Přesto nezemřel a gestapáci ho dopravili do lazaretu. Z koncentračního tábora Sachsenhausen jej osvobodila Rudá armáda. Maršálu Witzlebenovi, jenž se měl podle záměrů pučistů stát v nové vládě vrchním velitelem ozbrojených sil, při procesu padaly kalhoty, čímž ho chtěli co nejvíce ponížit a zesměšnit.

Nacisté se kuriózním způsobem zachovali k polnímu maršálu Erwinu Rommelovi, „lišáku pouště“, který se doma těšil nesmírné popularitě a s respektem se o něm vyjadřoval i britský premiér Winston Churchill. Jelikož byl do spiknutí zapleten, 14. října 1944 mu oznámili, že mu Hitler dává dvě možnosti: buď spáchat sebevraždu a pak mu vypraví státní pohřeb a rodinu ušetří pronásledování, nebo skončí před soudem. Rommel ještě téhož dne zvolil první možnost. Vůdce slib dodržel. Oficiální zpráva zněla, že maršál zemřel na embolii způsobenou zraněním. Smuteční řeč pronesl generál polní maršál Gerd von Rundstedt, který znal zákulisí tohoto tyátru; Rommela v ní velebil jako hrdinu věrného Führerovi.

Polní maršál Günther von Kluge, jehož váhavost ve funkci velitele západní fronty výrazně přispěla k nezdaru spiknutí, dostal 18. srpna 1944 rozkaz o přeložení. Jelikož věděl, co jej čeká, napsal podlézavý dopis Vůdci a den nato se otrávil.

Aby nemusel důstojníky postavit před válečný soud a mohl je dát soudit lidovým soudem, jemuž předsedal obávaný Roland Freisler, Hitler nejprve svolal čestný vojenský soud, který spiklence vyloučil z armády. První proces se konal ve dnech 7. a 8. srpna. Osm obžalovaných – maršál von Witzleben, Hoepner, Stieff, von Hase, Bernardis, Klausing, von Hagen, Yorck von Wartenburg – odsoudili k trestu smrti oběšením. Pověsili je na řeznické háky. Na Vůdcův rozkaz byly popravy filmovány. Poté následovaly další procesy. Exekuce probíhaly až do konce války.

Vyskytly se ovšem i nejasnosti. Generál Adolf Heusinger, jenž o chystaném spiknutí věděl už od roku 1943, byl sice zatčen, ale zůstal naživu a po válce to dotáhl na prvního generálního inspektora Bundeswehru. Generál Hans Speidel jako náčelník Rommelova štábu věděl, že spiklenecká skupina existuje i v Paříži, a navíc znal názory svého šéfa. Přesto ani jemu nezkřivili vlásek a po válce se stal vrchním velitelem pozemních sil NATO ve střední Evropě. Eugen Gerstenmaier dostal „jen“ sedm let káznice, ačkoli všechny ostatní bezprostřední účastníky povstání popravili. Podle interních hlášení gestapa udal nejméně sedmnáct členů spiklenecké skupiny. Po válce předsedal Spolkovému sněmu. To u německého historika Kurta Finkera, autora knihy Atentát na Hitlera, vyvolalo domněnku, zda tyto osoby spiklence nezradily výměnou za uchování vlastních životů. Nicméně nelze vyloučit ani autorův pokus tyto lidi očernit, neboť jeho kniha vyšla v době studené války a je známo, jak propaganda NDR dštila oheň a síru na svého ekonomicky mnohem silnějšího a úspěšnějšího souseda (a naopak). Stejně tak je ale pravda, že mnozí příslušníci ozbrojených sil třetí říše nalezli v Bundeswehru uplatnění. Sloužilo v něm 711 nositelů Rytířského kříže ze 7318, z toho 114 generálů.

Ohlasy

Spiknutí 20. července svědčilo o hluboké krizi, do níž se nacistický režim propadl. Stačí konstatovat, že mezi důstojníky účastnícími se spiknutí 20. července se nalézalo třináct nositelů Rytířského kříže Železného kříže. Zároveň však není na místě jeho význam přeceňovat. Špičky německých ozbrojených sil se po neúspěšném atentátu bezvýhradně postavily za Hitlera. Velkoadmirál Karl Dönitz, vrchní velitel Kriegsmarine, vydal ještě 20. července večer denní rozkaz, v němž zazněla slova o „svatém hněvu vůči zločinným nepřátelům a jejich zaprodancům“. Generálplukovník Heinz Guderian, jeden z průkopníků Blitzkriegu a novátorského použití tanků, o tři dny později v denním rozkaze prohlásil, že spiklenci jsou malá skupinka důstojníků, kteří tu hanebnost spáchali ze zbabělosti a slabošství. Generál polní maršál Walter Model, po Klugem nový vrchní velitel západní fronty, ujistil Führera ve zvláštním dopise svou oddaností a za osobního pobočníka si vyžádal důstojníka SS. Generál polní maršál Walter von Brauchitsch, jejž Hitler dříve odvolal, rovněž puč odsoudil.

Čtyřiadvacátého července 1944 vyšlo nařízení, podle něhož se v armádě bude zdravit nacistickým pozdravem. (Předtím se hajlovalo jen u SS, nikoli ve Wehrmachtu. Pokud se v některých filmech setkáváme s hajlováním ve Wehrmachtu před tímto datem, jde o faktický historický omyl.)

 

 

Jaroslav Šajtar


Klíčová slova: jaroslav šajtarvalkýra



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama