XX. sjezd KSSS: Chruščov pronáší projev, který otřese východem | Reflex.cz
nahoru

XX. sjezd KSSS: Chruščov pronáší projev, který otřese východem

VÁCLAV TIKOVSKÝ9. března 2016 • 15:27
XX. sjezd KSSS: Chruščov pronáší projev, který otřese východem
foto: čtk

Když si lidé blahopřáli k novému roku 1956, doufali nejspíš, že bude rokem stejně nadějným, jako bylo několik let předcházejících, jež uběhla od Stalinovy smrti. Totiž, že nový rok víc odvrátí nebezpečí války, která byla ještě nedávno na dosah ruky. Netušili, a jak by také mohli, že budou ve svých nadějích krutě zklamáni. Nicméně jednu pozitivní událost rok 1956 přinesl: XX. sjezd sovětských bolševiků. Ten se stal jedním z předělů minulého století.

Dnes už události z poloviny 20. století vnímáme jen zastřeně a jaksi okrajově. Staly se sice legendou, ale dávno byly převrstveny událostmi novými, stejně ohromujícími a možná daleko dramatičtějšími. Ale stačí si připomenout korejskou válku, tehdy ještě klasickou řež masových armád. Tento zpočátku regionální konflikt se mohl snadno rozhořet do nového světového požáru. Stačila k tomu jen jediná puma, ovšemže atomová; stratégové o tom vážně uvažovali…

Snadno pochopíme tehdejší ulehčení, ba více: ohromnou úlevu, když byla tato válka v červenci 1953 ukončena příměřím. Co se to stalo, proboha?! Proč to nešlo dříve? Jenom proto, že žil stárnoucí muž jménem Stalin?

A nezůstalo jen při tomto překvapení. V roce následujícím, tedy 1954, se sešli v Ženevě ministři zahraničí čtyř velmocí, jež spolupracovaly při porážce nacistického Německa, a radili se, co by se dalo zlepšit ve vzájemných vztazích. Zrodil se nový slogan – „duch Ženevy“, který pak označoval naději na novou budoucnost poválečného světa.

Hybatelem nové zahraniční politiky Sovětského svazu byl tehdy Nikita Sergejevič Chruščov, jenž se v nástupnických bojích po Stalinově smrti dostal do vedení této říše. V desátém roce po skončení druhé světové války uskutečnil řadu zahraničních návštěv, z nichž zejména cesta do jugoslávského Bělehradu vzbudila senzaci.

Po letech roztržky s vůdcem tamního protifašistického odboje Josipem Brozem Titem, jemuž se nadávalo do „krvavých psů“ a „katanů jugoslávského lidu“, ho Chruščov neváhal při uvítacím ceremoniálu oslovit: „Drahý soudruhu Tito!“

Muž zocelený partyzánskými boji to přijal bez mrknutí oka. Nechal Nikitu Chruščova přeříkat celý proslov (jejž pečlivě sepisovalo celé předsednictvo), a když chtěl tlumočník přečíst jeho znění v překladu, Tito ho zarazil: „Překládat netřeba, tady každý rusky rozumí.“ A se zvoucím gestem vykročil k čekajícím vozům...

Chruščovovi nezbylo než se podrobit, třebaže měl jisté pochybnosti, jestli je ruština v Jugoslávii tak dobře známa. Ale u tohoto drobného trapasu nezůstalo. Následovala honosná recepce v Bílém paláci, na niž se Tito a jeho nejvýznamnější ministři dostavili s manželkami a ve smokinzích, zatímco Chruščov a jeho delegace byli oděni do neforemných vycházkových obleků.

Během okružní cesty po Jugoslávii byla delegace přijímána se zjevnou zdrženlivostí, což Sověti museli překousnout. Naopak Tito se během cesty viditelně předváděl, tu jako obratný řidič limuzíny, v níž vozil Chruščova, tu jako pozorný hostitel. Při bravurní projížďce po Jaderském moři v motorovém člunu, který osobně řídil, z Nikity málem vytřásl duši. Následovala recepce na sovětském velvyslanectví, kde se Chruščov namol opil. Při večeři, jíž recepce vrcholila, pak už jen každého líbal a objímal, zvláště ovšem Tita, do něhož pořád vemlouvavě hučel: „Josjo, no tak už se nezlob! Ty jsi mi ale tvrdá palice! Pojď se napít a navěky dobrý!“

Jestliže Chruščovova jugoslávská návštěva znamenala senzaci, šok daleko většího kalibru měl teprve přijít. Bylo jím odsouzení kultu Stalinovy osobnosti a jeho zločinů. Stalo se to na známém XX. sjezdu KSSS, který začal 14. února 1956 a pokračoval ještě několik dnů. Byl prvním sjezdem sovětských bolševiků od roku 1952 a Chruščov na něm vystoupil se svým referátem 25. února, po několikadenní závěrečné práci na jeho textu.

Chruščov sám totiž jeho autorem nebyl. Byl sice člověkem mimořádné výřečnosti, ovšem psaní mu činilo jisté potíže. Dokonce prý dosti značné, což způsobilo sotva dostatečné vzdělání v jeho školních letech. Nebylo jeho vinou, že musel v dětském věku pracovat: již v jedenácti začal fárat na šachtě v tehdejší Juzovce. K textu však poskytl hojnost materiálu, jednak z korespondence gulagistů, za druhé ze svých poznámek a rozhovorů s navrátilci z těchto příšerných lágrů. Zpracováním a napsáním textu byl pověřen Pjotr Pospělov, osvědčený sepisovač referátů a vystoupení, o němž bylo známo, že je schopen vyplodit desítky stran často v šibeničních termínech.

To byl i případ Chruščovova referátu. Pospělov jej sepsal vskutku hbitě a nyní ho měl přečíst úzkému kruhu zasvěcenců. Když začal, rozhostilo se napjaté ticho. A jak pokračoval, jako by se jeho tíha zvětšovala. Též Pospělovův hlas se měnil a získával žalostný, až lítostivý tón. Nakonec text nedokázal dočíst. Zhroutil se a propukl v pláč.

Ustrnutí bylo všeobecné. „Ne,“ řekl rázně Molotov, „tohle se číst nebude!“ Vorošilov stařecky pomrkával, polykal naprázdno a nebyl schopen slova. „No, Klime,“ povzbuzoval ho Nikita, který si jediný zachovával jasnou hlavu. Ostatně, dobře věděl, o čem se bude hrát. „No, Klime, seber se... Vždyť u lecčehos jsi byl! A mlčels. Měj odvahu říct jasné slovo aspoň teďka!“

„Copak ty jsi nemlčel?“ zavrčel prý starý maršál, věrný druh Stalinův. „Všichni jsme mlčeli! Vožďovi se nedalo odporovat!“

„Tehdy ne. Ale teď můžeme promluvit, a proto promluvíme. Jsme povinni říct lidem pravdu. Já to přečtu!“ rozhodl Chruščov. A tak se také stalo.

Více se dočtete v tištěném Reflexu č. 10, který vychází ve čtvrtek 10. března 2016

VÁCLAV TIKOVSKÝ

Klíčová slova:
sssrkomunistékomunismusstalin


Diskuse ke článku

 

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější