Uganda je bezednou studnicí paradoxů, naprosto bezbřehé improvizace a mnohoženství | Reflex.cz
reklama
nahoru

Uganda je bezednou studnicí paradoxů, naprosto bezbřehé improvizace a mnohoženství

Mirka Doležalová6. června 2015 • 09:00
Uganda je bezednou studnicí paradoxů, naprosto bezbřehé improvizace a mnohoženství
foto: Mirka Doležalová

„Malé děti se bojí a při pohledu na vás propuknou v pláč,“ vzpomíná na pobyt v Ugandě Mirka Doležalová (32). „Větší vám zase sahají na vlasy a na ruce, zkoušejí, jestli se od vaší kůže umažou a zabílí.“

reklama

Má první cesta do Ugandy byla pracovní a trvala téměř rok a půl. Základnu jsem měla v Kampale, ale hodně času jsem trávila i na venkově, na jihu i severu země. Šlo o práci pro Arcidiecézní charitu Praha, která v Ugandě působí od roku 2001. Zřídila tam základní školu a odborné učiliště, založila a provozuje nemocnici a jejím projektem je i Adopce na dálku, již jsem měla na starost.

Podruhé jsem se do Ugandy vrátila, abych se podívala na známá místa, navštívila kolegy a přátele, zjistila novinky. Letos jsem tu potřetí, opět pracovně. Uganda je bezednou studnicí paradoxů a bezbřehé improvizace, která vás jednoduše uchvátí a nepustí.

Motorka uveze všechno

Kampala je hlavní a největší město Ugandy. Leží na jihu země, na břehu Viktoriina jezera, ve výšce téměř dvanáct set metrů nad mořem. Počet obyvatel se odhaduje na víc než jeden a půl miliónu. Běloch se tu samozřejmě v davu neschová. Neustále jste středem pozornosti, stále na vás někdo pokřikuje, snaží se vám něco prodat, nebo alespoň navázat kontakt.

O ceny se musíte neustále dohadovat. Praxi ve smlouvání nejlépe získáte s motorkáři, kteří suplují veřejnou dopravu. Na motorkách se tu ale vozí všechno včetně živých kusů dobytka. Na motorce se převážejí i zesnulí zabalení v rohoži. Že je motorka pro dva? Zapomeňte. Na jednu se vejde i šestičlenná rodina.

Na motorkách se eskortují i vězni. První sedí řidič, za ním jeden až dva odsouzenci a za nimi dozorce s kalašnikovem.

Slalom z klacků

Získat řidičák na motorku netrvá dlouho, zažila jsem to. Projdete teorií, kdy vám během jednoho odpoledne vysvětlí, že nádrž je na benzín a sedadlo na sezení. Pak se ještě dozvíte, že s prázdnou nádrží „nebude žádný pohyb“, a jdete na praxi. Stroj není pro trénink nijak uzpůsobený. Když chce instruktor převzít iniciativu, prostě vás tělem vystrčí na nádrž a zezadu se chopí řídítek. Po překonání krizového bodu se opět posune na místo spolujezdce.

U závěrečných zkoušek jste za hvězdu už jen tím, že umíte číst a psát. Pokud zvládnete pojmenovat a vysvětlit některé značky, vyrazíte zkoušejícímu dech. Je mu totiž jasné, že za teoretickou část z vás úplatek nevymámí. To se mu podaří až při jízdách, kdy pro vás z klacků sestaví naprosto neprůjezdný slalom. Pak už jen čeká, jak moc si řidičského oprávnění ceníte.

Na kolena!

Vymoženosti moderní doby v Ugandě stále ještě provázejí tradiční zvyklosti. Na venkově si ženy před mužem, lépe řečeno před autoritou (tedy i bílou ženou), klekají. Dělají to vždy, když chtějí „autoritu“ pozdravit, něco jí říci nebo podat. Také na základních školách se pokleká a týká se to i chlapců. Režim je přísný i jinak. Všechny děti musejí mít uniformy a dívky oholené hlavy, aby se snížila jejich atraktivita pro kluky. Tělesné tresty jsou běžné.

Za vzdělání se platí. Dítě chodí do školy, dokud má rodina na zaplacení školného a nákladů spojených s výukou (sešity, učebnice, uniforma, oběd). Pokud peníze dojdou, musí dítě odejít. Vrátí se, až když rodiče peníze dodají nebo ono samo potřebnou částku vydělá. V jedné třídě se pak scházejí děti různého věku a největší problém mají sirotci nebo polosirotci, jichž jsou ve zhruba čtyřicetimiliónové zemi podle odhadů přes dva milióny. Právě na podporu vzdělání se zaměřuje Adopce na dálku. Děti zařazené do programu mají školní docházku jistou během celého školního roku.

Sever proti jihu

Jídlo evropského stylu v restauraci v Kampale vychází dráž než v Česku, ceny za posledních pár let rapidně vzrostly. Uganďané však hladem trpět nemusí. Země má velmi dobré klima a úrodnou půdu, hlavně na jihu, kde se sklízí dvakrát až třikrát do roka.

Sever je jiný. Sušší a prašnější. Navíc tam v roce 1987 vypukla občanská válka. Povstalci drancovali vesnice, unášeli děti ze škol a cvičili je k zabíjení vlastních rodičů a sousedů. Hodně lidí ze severu tehdy skončilo v uprchlických táborech, kde vyrostla celá generace mladých bez jakékoli znalosti pěstování plodin a péče o půdu či dobytek. Teprve v posledních letech se lidé vracejí a snaží se obnovit, co bylo zničeno.

Mluvíme-li o severu, nelze vynechat severovýchodní oblast jménem Karamoja, jež se od zbytku Ugandy zcela liší. Karamojong je kmen pastevců, kteří stále žijí tradičním způsobem (v chýších, jež se naučili stavět od předků) a dodržují tradiční rituály. Povahou jsou spíš válečníci než zemědělci. Dnes už to neplatí, ale ještě před pár lety se na jejich území smělo jen s ozbrojenou eskortou.

Manželky proti sobě

V Ugandě je povolené mnohoženství. Moji ugandští kolegové ho však nedoporučují. Pokud se muž přece jen rozhodne pro víc manželek, má si prý alespoň pořídit každou ženu v jiné vesnici. Žárlivost je totiž všude na světě stejná a nejednou se stane, že se manželky poperou.

V případě, že některá vyjde ze rvačky ve stavu, jenž vyžaduje hospitalizaci, muž musí řešit, koho s ní do nemocnice pošle. Zdravotnický personál totiž zajišťuje jen přímou péči o zdraví. Všechno ostatní – hygienu, stravu nebo praní prádla – musí zajistit příbuzní, kteří po dobu hospitalizace kempují v areálu nemocnice.

Když to potkalo jednoho mého kolegu, vymyslel šalamounské řešení. Péčí o zraněnou manželku pověřil tu, jež jí zranění způsobila. Dámy tak měly dostatek času přemýšlet o svém vztahu a pracovat na jeho zlepšení.

Na vlastní oči

Co člověk v Evropě vyřeší e-mailem a jednou schůzkou, trvá v Ugandě několik měsíců. Někdy za to může pracovní tempo, někdy zasáhnou vnější vlivy v podobě výpadku elektřiny nebo deště, kdy do práce nikdo nejde. Ležérní přístup však vyrovnává veselí a hravost lidí, které je snadné strhnout pro každou hru.

Uganda je perlou Afriky a její obyvatele si oblíbí každý, kdo se k nim vydá s respektem a bez předsudků. Není pravda všechno, co kdo říká a píše. Ostatně – dokazuje to i průvodce Českou republikou z knihkupectví v Kampale. V něm se dozvíte, že „Česká republika je malá země na východě Evropy, kde bezpečnostní situace není úplně stabilní. Občas ji totiž někdo obsadí (Němci nebo Rusové) a je třeba s tím při cestách do této země počítat.“

Text byl původně publikován v tištěné verzi Reflexu č. 22/2015.

Mirka Doležalová


Klíčová slova: reflexuganda



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama