Jak to vypadá v části Turecka, kde mají islám bez radikálů | Reflex.cz
reklama
nahoru

Jak to vypadá v části Turecka, kde mají islám bez radikálů

Lukáš Seifert7. února 2015 • 08:00
Jak to vypadá v části Turecka, kde mají islám bez radikálů
„Ve městě potkáte stovky volně žijících koček i psů,“ tvrdí Jan Seifert. „Naštěstí nejsou agresívní.“
• foto: 
Lukáš Seifert

„Když chce turecká dívka vyzkoušet lásku svého nastávajícího, tradice velí uvařit mu kávu a potají do ní nasypat hrstku soli,“ říká Lukáš Seifert (21). „Muž je hoden její ruky, pokud i takovou kávu bez protestů vypije.“

reklama

Jako student obchodně podnikatelské fakulty Slezské univerzity jsem se přihlásil na zahraniční stáž u neziskové organizace AIESEC.­ Po mně to udělala i má přítelkyně Barbora. Rozhodli jsme se pro Turecko a z databáze projektů vybrali možnost učit angličtinu děti v mateřských školách ve městech Adana nebo İzmir. Ten se nám jako přímořské město líbil víc a nakonec nás tam také přijali.

Původně to vypadalo, že budeme ubytováni spolu, ale druhý den večer, po seznamovacím výletu, přítelkyni odvedli do jiné rodiny. Nejprve k rodičům jedné dívky z turecké pobočky AIESEC a po několika dnech ke konečné hostitelské rodině. Ta bydlela na opačném konci města, ale byli tam na ni moc milí, takže si brzy zvykla. Z jedné části do druhé, ať už za mnou, nebo za prací, cestovala bez jakýchkoli problémů.

Po moři i pod zemí

İzmir, dříve také Smyrna, leží v západním Turecku, na pobřeží Egejského moře. Má zhruba čtyři milióny obyvatel, a je tak třetí největší v Turecku. Za vlády Římanů to bylo první křesťanské město na Anatolském poloostrově, ale po ovládnutí osmanskou říší se prosadil islám. Modlitby ze všudypřítomných mešit tam dodnes znějí několikrát denně. Jinak je to však snad nejevropštější a nejmodernější turecké město vůbec. Ačkoli jsou jeho obyvatelé až na výjimky muslimové, většina žen tam chodí nezahalených. Ty ostatní pak obvykle používají jen šátek přes vlasy, který střídají podle ostatního oblečení, aby se to k sobě hodilo.

Město je postavené v kopcovitém terénu kolem veliké zátoky, jež se zařezává hluboko do pevniny, a má tvar velkého nepravidelného oblouku. Konce leží proti sobě a cestovat z jednoho na druhý je nejlepší trajektem. Těch je spousta a vyplouvají každých pár minut. Spolehlivou dopravu jinak nabízejí autobusy a pohodlná je cesta pod zemí moderním metrem. Jet autem je dobrodružství. Když mě někam vzal můj hostitel, pravidelně jsme vjížděli do protisměru, jezdili po chodnících i po trávě. Obecně se dá říct, že Turci řídí stylem brzda--plyn, gestikulace a nadávky mezi řidiči patří k folklóru a nějaké ťukance do aut při parkování nikdo moc neřeší.

V İzmiru je teplo, nebo spíš vedro. Běžně pětatřicet nad nulou a během pobytu jedinkrát klesla teplota pod třicítku, díky krátké bouřce. Zajímavé je, že přitom v tomto přímořském městě není jediná pláž. Ty nejbližší leží až hodinu jízdy od města. Na některé jsme se jeli podívat a někdy to byla zvláštní cesta. Autobus plný Turků, kde nikdo neuměl anglicky, krajina plná vojenských zón… občas jsme měli pocit, že nás po vystoupení z autobusu už nikdo nikdy nenajde.

Slunečník za šest set

Pláže kolem İzmiru nejsou právě levné. Když už tam jedete, není to na dvě hodiny a slunce nemá slitování. Bez slunečníku se spálíte. Jenže vlastní mít nemůžete a stín jinak nabízejí jen restaurace. Nejdráž nás vyšla pláž Çeşme. Byla čistá a pěkně udržovaná, bez vstupného, ale slunečník tam vyšel v přepočtu na šest set korun denně a malý hamburger s hranolky v tamější restauraci na čtyři sta padesát. Průměrný plat v Turecku je přitom o něco málo nižší než u nás.

Já s Barborou jsme za práci ve školkách plat nedostávali. Ani ostatní stážisté, kluci a holky z nejrůznějších koutů světa. Konkrétně z Číny, Ázerbájdžánu, Polska, Albánie, ze Srbska a z Pákistánu. Rozdělili nás do malých skupinek a každá chodila do jedné školky, celkem čtyři dny v týdnu. Výjimkou byl pátek, kdy děti jezdily s učitelkami na výlet. A vyvrcholení ramadánu, kdy byly všechny rodiny s dětmi doma.

Skupinky se po týdnu měnily, takže já i Barbora jsme během pobytu vystřídali školek několik. Vypadaly v podstatě jako ty naše a děti se lišily jen podle znalosti angličtiny. Většinou jsme si s nimi spíš hráli, než je učili.

Ve školkách jsme vždycky dostali oběd nebo svačinu a v hostitelských rodinách, kde jsme zdarma bydleli, nám občas také dali jídlo, pokud ho vařili. Barbora na tom byla lépe, protože bydlela v klasické rodině s dítětem, takže si jídlo skoro nemusela kupovat. Já bydlel u mladého pána, u kterého jen občas přespávala přítelkyně, a ještě jeho spolupracovníka. Nikdo z nich moc nevařil, takže jsem si musel jídlo kupovat. Naštěstí moc drahé nebylo, ceny v Turecku zhruba odpovídají našim. Drahé jsou jen cigarety, alkohol, auta a pohonné hmoty, kvůli vysoké dani. Nejlevnější plechovka piva v obchodě vyjde na pětapadesát korun stejně jako litr benzínu.

Nebezpečný dres

Proti nám mají obyvatelé İzmiru, nebo alespoň ti z nich, kteří si to mohou dovolit, značně posunutý spánkový režim. Běžně jsou vzhůru i dlouho po půlnoci a o to později vstávají. Asi je to tím vedrem. Překvapivé je, že takhle žijí i malé děti. Když jsem šel jednou o půl druhé v noci se svým hostitelem do kavárny, kde čekali jeho známí, viděl jsem jich spoustu. Hrály si na osvětlených hřištích, pouštěly draky… Byly sice prázdniny, ale u nás by to tak malým dětem asi neprošlo.

Anglicky se v İzmiru moc nedomluvíte, běžní obyvatelé tuto řeč neovládají. Nejsou ani moc zcestovalí. Přesto se k cizincům – i těm, kteří nevyznávají islám – chovají přátelsky. Za celý pobyt jsem se nesetkal s někým, kdo by byl proti mně nějak zaujatý. Spíš se všichni snažili pomoci. Hledal jsem třeba s Barborou poštu a poprosil kolemjdoucího, jestli by mi ne­ukázal směr. Ten pán místo toho šel s námi, vedl nás přes deset minut městem až k té poště a pak se zeptal, jestli nepotřebujeme pomoci ještě s něčím.

Výjimkou z pravidla jsou někteří fotbaloví fanoušci. Můj hostitel bydlel na severu, ve čtvrti Karşıyaka, a pracoval jako manažer stejnojmenného fotbalového klubu. Mezi dárky, jež dal mně a mé přítelkyni, byly také jejich dresy. Barbora ovšem bydlela na jihu, ve čtvrti Göztepe, a ta má také „svůj“ fotbalový klub. Když ukázala dres Karşıyaky rodině, ­říkali jí, ať v něm rozhodně ne­chodí ven.

Turci fotbal hrozně prožívají a v İzmiru je to vidět nejen v domácích čtvrtích jmenovaných klubů. Po celém městě se fandí buď Göztepe, nebo Karşıyace. Domy jsou posprejované jejich názvy a klubové barvy Karşıyaky, červená a zelená, se někde střídají i na sloupcích u silnice nebo u nočního osvětlení domů. Myslel jsem, že jde o normální rivalitu, ale hostitel mě varoval, že je to docela nebezpečné. Někteří výtržníci si prý na zápasy těchto klubů berou i nože a sekery a každý rok je několik mrtvých.

Lukáš Seifert


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama