Loď jako droga | Reflex.cz
reklama
nahoru

Loď jako droga

Adam Chvalovský17. října 2013 • 00:15
Loď jako droga
foto: Adam Chvalovský

„Na lodích Royal Carib­bean jsou pravidla na všechno,“ vzpomíná ADAM CHVALOVSKÝ (24). „Pamatují i na čištění ­zu­bů, sprchu nebo stří­hání nehtů. Klíčové je cho­vání k hostům – tam je za porušení řádu okamžitá výpověď.“

reklama

Práci na výletní lodi jsem začal hledat vloni, když mi skončila sezóna v Dominikánské republice, kde jsem dělal instruktora potápění. Od lidí, co už na lodích pracovali, jsem věděl, že to není žádný med, ale co je dneska jednoduché? A já chtěl dál cestovat.

V české agentuře, která práci na výletních lodích nabízí, pozici instruktora potápění vůbec neměli a v restauraci nebo kasinu jsem dělat nechtěl. Hledal jsem tedy na internetu a našel inzerát společnosti Royal Caribbean. Z počitadla u textu vyplývalo, že asi pět set žadatelů odpovědělo přede mnou, takže po týdnech čekání jsem přestal doufat. Před Vánocemi však přišel dotaz, jestli o tu práci ještě stojím, přes Skype jsem absolvoval krátký pohovor a po následném papírování a důkladných zdravotních testech bylo jasno. Většinu letošního roku strávím v Karibiku!

POTÁPĚNÍ? ZAPOMEŇTE

V den nástupu na lodi Majesty of The Seas si mě v kanceláři vyzvedl manažer a řekl mi, ať na práci instruktora potápění zapomenu. Na lodi, kam jsem se dostal, se potápění nevyučovalo, takové kursy prý probíhají jen na největších lodích. Nabídl mi, že polovinu z mého sedmiměsíčního kontraktu mohu plout s nimi a nabízet hostům výlety v místech, kde zakotvíme, a druhou polovinu strávit na privátním ostrově společnosti, kde se kromě potápění nabízejí i jízdy na vodních skútrech, parasailing a další aktivity. Nezbývalo mi než souhlasit.

Nakonec jsem se ke stálé práci na ostrově vůbec nedostal a strávil celých sedm měsíců na lodi. Pracoval jsem průměrně sedm hodin denně, bez jediného dne volna, a začátky byly těžké. Postavili mě za přepážku, dali mi prospekty se všemi aktivitami, jež se dají v jednotlivých destinacích provozovat, a řekli, ať se je co nejrychleji naučím. Těch možností bylo asi padesát, má angličtina nebyla zrovna dokonalá a já zpočátku netušil, jestli turistům vůbec říkám věci správně. Bál jsem se, že mě vysadí v nejbližším přístavu, a kolikrát záviděl Filipíncům v podpalubí. Pracovali v prádelně, nemuseli se s nikým bavit a měli klid.

Postupně se všechno zlepšilo, mimo jiné i proto, že mou chabou angličtinu vyvažovala skvělá španělština, kterou jsem předtím získal během roku a půl v Dominikánské republice. V polovině pátého měsíce jsem dokonce povýšil na asistenta manažera a školil přicházející nováčky. Plat jsem měl navíc lepší než kolegové najatí přímo na tuto práci, jako instruktor potápění jsem měl devatenáct set dolarů měsíčně. K tomu se pak přičítala provize z prodaných výletů a sportovních doplňků, někdy dělala šest stovek, ale někdy třeba i patnáct set. Utrácet jsem přitom nemusel za nic, jídlo i ubytování hradila lodní společnost. Záleželo přitom na pracovní pozici. Manažeři měli svou kajutu, ale běžný personál spal třeba i po čtyřech a já byl v kajutě pro dva. Moje zařazení mi taky dovolovalo se stravovat v důstojnické jídelně nebo (když byl čas) v restauracích s hosty.oddělení pro blaho

Jak už jsem uvedl, Majesty of The Seas nepatřila k největším lodím společnosti. Na nich tvoří posádku přes tři a půl tisíce zaměstnanců. Některé lidi tam vidíte poprvé při nástupu a podruhé třeba až na konci kontraktu, mezitím se nepotkáte. V posádce Královny moří nás byla jen čtvrtina. Osm set šedesát lidí celkem ze šedesáti dvou zemí. Střetávaly se tu nejrůznější kultury, náboženství i návyky a přísný lodní řád se celkem dal pochopit jako jediná cesta předcházející malérům všeho druhu.

Loď byla rozdělena a část vyhrazena jen pro posádku. Měli jsme své bary, kde se prodával alkohol bez daně a s obrovskou slevou (například pivo tam stálo dolar dvacet a cigarety dva), měli jsme posilovny, internetovou kavárnu, místnosti s herními konzolemi … Na lodi dokonce fungovalo jedno samostatné oddělení, jež se staralo o naše blaho. Párkrát do měsíce nám uspořádali večírky s pitím na účet společnosti, pořádaly se basketbalové turnaje, filmové večery nebo koncerty s živou muzikou. Problém byl jen s nepočetným dívčím osazenstvem. Holek pracovalo v posádce jen sto dvacet.

PRÁVNÍK NA SKLUZAVCE

Každodenní práce s turisty z celého světa je dost těžká. Jde o rutinu včetně odpovědí na mnohdy velmi hloupé otázky, ale v péči o zákazníka hraje roli každý detail: jak s ním mluvíte, jak jste vstřícný a pozitivní, jak se dokážete vcítit do jeho kůže a vybrat mu ten pravý produkt. Náročné, zejména pro člověka odkojeného v péči o zákazníka českými číšníky. Naštěstí na mě žádná stížnost nebyla a postupně, jak týdny ubíhaly, cítil jsem, jak se mé chování mění po této stránce k lepšímu.

Výhodou té práce bylo pochopitelně cestování, které je u mě na prvním místě. Když mi za to ještě platí, bral jsem to tak, že si nemohu stěžovat. Různých míst v Bahamském souostroví jsem navštívil spoustu, nesčetněkrát Key West na jihu Floridy i Ostrovy Turks a Caicos. Navíc jsem si zlepšil angličtinu, naučil se i pár nových prodejních technik a stouplo mi sebevědomí. Mnoho známých pochybovalo, že vydržím, a přežil jsem.

Poznal jsem taky spoustu zajímavých lidí. Někteří z nich na loď přicházeli z nečekaných pozic. Jeden z manažerů byl například právník. První rok u společnosti přitom strávil na Haiti, kde seděl na nafukovací skluzavce pro děti a pouštěl jim vodu. Pro člověka s doktorátem, jenž plynně mluví pěti jazyky, tvrdý začátek kariéry. Ale on si umanul, že bude pracovat na lodi, a šel za tím. A nebyl sám. Jen v mém týmu působili další dva právníci a jeden architekt.

Já osobně jsem se ke konci kontraktu strašně těšil, jak opustím loď a budu spát, jak dlouho chci, a dělat si, co mě napadne. Podobně na tom byla i většina ostatních. Jenže loď a styl života, jejž tam vedete, jsou do jisté míry návykové. Lidi kolem vás jsou svého druhu rodina. Pracujete s nimi, bavíte se, společně popíjíte a leckdy i sexuálně žijete. Ke konci volna (většinou dvouměsíčního) se zase těšíte nazpátek. Mnozí říkají, že už se nikdy nevrátí, ale spousta jich zůstane třeba dvacet let. Já tohle rozhodně neplánuju, ale v listopadu se vracím a těším se, až zase vypluju s jinou lodí, do jiných destinací.

Adam Chvalovský


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama