nahoru

Causa Miroslav Polreich: Bývalý československý špión v New Yorku

PAVEL ŽÁČEK22. června 2017 • 14:15
Bývalý šéf rezidentury v New Yorku Miroslav Polreich.
Bývalý šéf rezidentury v New Yorku Miroslav Polreich.
• foto: 
Nguyen Phuong Thao

Po přijetí ke Sboru národní bezpečnosti 1. září 1954 byl Miroslav Polreich (nar. 17. 6. 1931 v Havlíčkově Brodě) pod krycím jménem „Patera“ vyslán do operativní školy jedné z nejdůležitější operativních součástí ministerstva vnitra - správy zahraničně politické rozvědky (I. správa).

Přestože odbornou látku ve špiónské škole zvládal průměrně, měl mít podle hodnocení dobré předpoklady pro práci v rozvědce. Kromě ruštiny nejlépe zvládal výuku angličtiny, což zjevně ovlivnilo jeho budoucí osud.

Na rozvědce

V květnu 1955 byl nadporučík Polreich zařazen na 1. odbor, nejprve na referát Anglie s perspektivou vyslání do Londýna i s manželkou. Výsledky jeho operativní práce však byly zprvu hodnoceny jako slabé, a tak byl přeřazen na úsek řízení rezidentury v Kanadě po linii politické rozvědky. Zde konečně nalezl „správný“ vztah ke zpravodajské práci, připravil k získání několik osob pro využití v zahraničí a vyhledal perspektivní typy i v tzv. domácích bázích. Řečeno slovníkem Státní bezpečnosti: vytěžil několik cizinců, provedl pár zpravodajských kontaktů, získal ke spolupráci dva ideové spolupracovníky a do řízení převzal jednoho agenta. Nadřízenými byl hodnocen jako inteligentní, bystrý a upřímný. Také jeho rodinný život se jevil jako naprosto spořádaný. Polreich se podle nadřízených dobře zapojil i do stranického života a jako funkcionář se podílel na činnosti masových organizací.   

Již 25. září 1956 navrhla I. správa vyslat Polreicha na rezidenturu do Washingtonu, což obratem schválil ministr vnitra Rudolf Barák. Po nezbytném zaškolení v centrále a půlroční legalizaci na ministerstvu zahraničních věcí odejel 25. července 1957 do USA v oficiální funkci atašé čs. velvyslanectví pro krajany.

Referentem ve Washingtonu

Do Washingtonu Polreich odlétal s úkoly operativně podchytit bázi krajanů, sledovat a rozpracovávat emigraci. Při příchodu na rezidenturu nepřevzal žádný rozpracovaný případ ani informátory. Nejprve se pustil do sestavování kartotéky krajanů, v níž se snažil evidovat všechny veřejně činné anebo jinak zajímavé krajany. Ve druhé fázi chtěl v hlavních střediscích krajanské činnosti vytvořit sítě informátorů. Díky častým cestám mimo Washington se prý Polreichovi podařilo navázat značný počet styků a vytvořit jistou síť informátorů složenou z řad z pokrokových krajanů téměř ve všech oblastech USA.

Jeho činnost ve velmi obtížném operativním prostředí Spojených států byla centrálou v Praze zprvu hodnocena jako uspokojivá. Podařilo se mu zaverbovat jednoho agenta a další případy dobře rozpracovává. Kromě agentky „Jaša“, sekretářky šéfa jedné z policejních složek, se z operativních důvodů stýkal s řadou osob z české a slovenské krajanské obce, mezi nimi se strážníkem dopravní policie z Washingtonu („Romeo“), příslušníkem velitelství městské policie v Berwynu („Holm“), ředitelem a spolumajitelem průmyslových závodů („Spelman“), hlasatelkou krajanského rozhlasu v Chicagu („Ela“), později též sekretářkami ministerstva zahraničních věcí („Líza“, „Naďa“) a osobního oddělení letectva na ministerstvu obrany („Haley“), zaměstnancem mapového oddělení neidentifikované vojenské složky („Pepa“), ale také pracovnicí britského velvyslanectví („Dolan“) a šifrérem tuniského zastupitelského úřadu („Mohamed“).

Žádný z těchto rozvědných případů však neskončil pro čs. rozvědku úspěšně, dokonce i spolupráce s „Jašou“ byla odhalena FBI. Zběhnutí rezidenta čs. vojenské rozvědky plk. Františka Tišlera v červenci 1959 z Washingtonu navíc Polreicha v podstatě donutilo zastavit činnost mezi krajany. Přeorientoval se proto na zpravodajskou činnost v hlavním městě a okolí. Centrála mu přidělila k rozpracování objekt ministerstva zahraničních věcí (State Department), v jehož rámci se zaměřil na zaměstnance nižších platových kategorií. S určitým časovým odstupem centrála konstatovala, že díky nedostatku zkušeností jeho rozpracování spočívalo ve vyhledávání a kontaktování několika sekretářek.

Mezi své profesionální úspěchy mohl Polreich započítat pouze obnovení kontaktu agenta – chemika vědecko-technické rozvědky, jehož po celý rok řídil. Obdobně pro tuto součást navázal styk a připravil verbovku jednoho technika, který byl posléze během zájezdu do Československa skutečně získán k tajné spolupráci. V letech 1957 – 1959 navíc rozvědčík Polreich udržoval osobní styk s funkcionáři ústředního výboru Komunistické strany USA, od nichž přebíral informace a materiály pro vedení KSČ.

Dne 9. květnu 1960 byl povýšen do hodnosti kapitána a zároveň jako člen kolektivu 1. odboru obdržel od ministra vnitra „Čestné uznání“ k 15. výročí osvobození Československa sovětskou armádou.

Ženy, ženy, ženy…

Mezitím ovšem rezident kapitán Ladislav Derka alias „Deml“ upozornil centrálu rozvědky v Praze na některé závady v chování svého podřízeného, který tvrdil, že si Polreich-Patera velmi mnoho dovoloval (…) k soudružkám na zastupitelském úřadě, což vyústilo až v pohovor a zákaz opakovat tyto projevy v jakékoliv formě. Situace se na přelomu roku 1960/1961 zjevně změnila, Derka situaci projednal s rezidentem majorem Miroslavem Nacvalačem – „Kubešem“ v New Yorku a navrhl centrále jeho urychlené odvolání, a to i za cenu, že operativní činnost rezidentury bude dočasně oslabena.

Vedení 1. (amerického) odboru souhlasilo s urychleným řešením situace, nikoliv pouze kvůli Polreichovým „pletkám“. Centrála již delší dobu registrovala jeho přílišný zájem o ženy, a to nejen v soukromém životě (soudružky na úřadě), ale i po linii rozvědné práce (Jaša, Haley, Naďa, Líza, Jana, Dolan aj.). Považovala pro kádrového příslušníka za nepřijatelné tak často navštěvovat kluby a společensky se stýkat se sekretářkami různých úřadů. I. správa navíc předpokládala, že některé ze styků se ženami, které neměly zpravodajský charakter, ani do Prahy nehlásil. Lze předpokládat, že mu lichotí zájem žen – a to se může projevit záporně i v práci: nekritičnost v posuzování případů, kdy jde o ženy. V důsledku těchto vlastností může zapomínat i na konspiraci a bdělost.

Centrála byla přesvědčena, že se na Polreicha intenzivně zaměřila kontrarozvědka FBI. Předpokládáme, že je objektem různých podstav, které si ani nemusí uvědomovat. Jeho aktivita je patrně pod větší kontrolou FBI, než jsme byli dříve ochotni připustit. Rozvědka považovala za reálnou eventualitu, že proti Polreichovi připravuje americká kontrarozvědka provokaci za účelem zdiskreditování čs. zahraniční služby. To je pro nás zvláště v nynější době neúnosné. Díky rozsáhlé stykové aktivitě, častým cestám mimo Washington, se na něho americká sledovačka musela zaměřovat víc, než na kohokoliv jiného. Tak se pro ně stal „target No. 1“. Nám proto nezbývá než volit krajní opatření – odvolání.

Rezident Derka sice nebyl přesvědčen, že eventuální akce FBI by vycházela z Polreichových zpravodajských aktivit, za důvod považoval spíše jeho neukázněný poměr k ženám, nicméně doporučoval řádné vystřídání bez zbytečné pozornosti. Také celkově pozitivní pracovní posudek z konce května 1961, podepsaný velvyslancem Růžkem, konstatoval určitou nevyzrálost úsudku a mladické prvky v chování.        

Počátkem června 1961 byl již kapitán Polreich zpět v Praze, v legalizaci na ministerstvu zahraničních věcí. Po návratu si pochvaloval svůj osobní zpravodajský růst, seznámil se s prostředím v USA a zdokonalil v angličtině natolik, že mohl běžně hovořit. Jedno z hodnocení konstatovalo, že je sice politicky a třídně uvědomělý, veselé povahy, ale příliš sebevědomý, což mu v kolektivu prý více škodilo, než prospívalo.

Tříčlenná komise vedená náčelníka 1. odboru Brusem 20. července 1961 podrobně projednala údajné rozvědčíkovi prohřešky. Polreich kategoricky popřel, že by jeho chování vybočovalo z mezí slušnosti. Komise ho vyzvala, aby věnoval větší pozornost svému chování.

Po návratu z legalizace počátkem roku 1963 se Polreich na 1. odboru stal náčelníkem oddělení. Kádrově mu pomohlo, že ve Washingtonu na zastupitelském úřadu po dvě funkční období zastával funkci předsedy základní organizace KSČ, poté člena výboru ZO KSČ na ministerstvu zahraničních věcí, lektora obvodního výboru KSČ Praha 1 a člena ideologické komise CÚV na I. správě.

Na konci roku byl jako perspektivní kádr pro střední náčelnické funkce navržen na post zástupce náčelníka 1. odboru. V této funkci obdržel vyznamenání – medaili „Za službu vlasti“. Aby splnil v plném rozsahu kvalifikační požadavky, začal studovat druhý jazyk - španělštinu.

Rezidentem v New Yorku

Dne 10. února 1965 předložilo vedení I. správy ministrovi vnitra Lubomíru Štrougalovi návrh na vyslání kapitána Polreicha coby rezidenta do New Yorku. Štrougal schválil jeho převod do legalizačního úřadu na odbor mezinárodních organizací MZV, kde se měl připravit na výkon oficiální funkce s diplomatickou hodností - II. tajemníka čs. stálé mise při OSN.

Počátkem března 1965 výjezd do New Yorku doporučil celoútvarový výbor KSČ, ovšem s doporučením, aby s Polreichem bylo probráno řízení kolektivu rezidentury, s ohledem na jeho povahové vlastnosti. Těsně před přeřazením na ministerstvo zahraničních věcí byl v květnu 1965 povýšen. 

V polovině července 1965 major Polreich zpracoval plán práce, který stanovil rozšíření činnosti rezidentury New York, její promyšlené řízení a úzkou spolupráci s rezidenturou Washington. Předpokládal, že činnost politické rozvědky se bude koncentrovat na rozpracování bází Stálé mise USA a sekretariátu generálního tajemníka OSN. Cílem bylo překonat dosavadní operativní stagnaci. Rezident měl navíc úzce spolupracovat se stálým delegátem Jiřím Hájkem, což mu mělo pomoci vyhledávat vhodné podklady k realizaci aktivních opatření či produkovat dezinformace. Koncem července 1965 již nový rezident nastoupil na svůj post v New Yorku.

Polreich se rychle zapracoval, dal činnosti rezidentury systém a zvýšil její operativní výslednost. Osobně řídil vybrané operativní případy, zajišťoval agenturní schůzky svých kolegů, a navíc pokračoval ve své vlastní vyhledávací a stykové činnosti. Kromě politické rozvědky řídil i akce po linii vědecko-technické rozvědky. V prosinci 1966 operativní činnost citelně ovlivnil proval případu „Eros“. Rezident Polreich řešil situaci s potřebnou mírou „osobní statečnosti a optimismu“. Po zmrazení operativní činnosti rezidentury počátkem roku 1966, začal postupně její činnost v polovině roku obnovovat.  

V průběhu roku 1967 řídil agenty „Tuliána“ (Karel Köcher) a „Folie“, perspektivního adepta pro práci ve State departmentu. Za pomoci své manželky „pronikal“ do stykové báze studentů a univerzitních kruhů v New Yorku. Ministerstvem zahraničních věcí byl považován za jednoho z nejschopnějších pracovníků Stálé mise ČSSR při OSN. Za pobytu čs. delegací na mimořádném i řádném Valném shromáždění OSN pozitivně zapůsobil přímo na ministra zahraničních věcí Václava Davida, který jej výjimečně schválil do funkce I. tajemníka.

V listopadu 1967 však dorazil do Prahy anonymní dopis, který Polreichovo jednání vůči jedné ze sekretářek označil jako „velmi nepěkné“. Je dosti smutné, že situace dospěla tak daleko, že se o ní hovořilo na členské schůzi – sice neadresně – ale bylo všem jasné, o koho se jedná. Soudruh to velmi zlehčuje. Centrála rezidenta informovala, že se nechce zabývat obsahem anonymu. Při vážení bezpečnostních aspektů zaslání dopisu ponecháváme zatím stranou tu možnou alternativu, že anonym mohl být vypracován některou US bezpečnostní složkou. (…) Nevylučuje se totiž, že anonym mohl být napsán někým z čs. kolonie při SM.

Na počátku května 1968, v polovině pražského jara, přišel ministrovi vnitra Josefu Pavlovi z New Yorku další podobný dopis podporující snížení počtu pracovníků ministerstva vnitra, v němž jako příklad byl uveden „amorální“ soudruh Polreich. A těsně před okupací armádami Varšavské smlouvy od kolektivu Stálé mise ČSSR u OSN další: V poslední době se jeho žití tak vystupňovalo, že rozhořčilo celý kolektiv zde v New Yorku. Není možné, aby na takováto místa byli vysíláni lidé bezcharakterním se špatnou morálkou a tím narušovali celý kolektiv. Rozvědka tato tvrzení komentovala, že podle stylu jde o jednoho autora, resp. autorku, patrně trpící jistou duševní nerovnováhou. V podmínkách stálé mise v New Yorku, kde většina pracovníků žije a pracuje v jednom domě a vidí si tudíž denně „do talíře“, se ještě více akcentuje známá podrážděnost lidí v zahraničí a vytváří se vhodná půda pro nejrůznější klepy a pomluvy. Polreich označil celou záležitost za hrubou pomluvu a chtěl se po návratu do ČSSR bránit u soudu.

V každém případě bylo rozhodnuto, že rezident Polreich bude v první polovině roku 1969 odvolán zpět do centrály. Jedním z hlavních argumentů bylo psychologické působení agentů FBI proti čs. rozvědčíkům, kteří i před Polreichem „nadhodili“ otázku, zda nebude nyní jako člověk, který podporoval polednový vývoj pražského jara, odvolán z politických důvodů do Prahy.  

Konflikty s náčelníkem

Po nástupu nového náčelníka čs. rozvědky, prosovětsky orientovaného konzervativce plukovníka Čestmíra Podzemného, se atmosféra na I. správě od konce roku 1968 zhoršovala. V únoru 1969 obdržel Polreich první výtku, neboť bez schválení centrály odejel mimo New York na dovolenou.

Ještě v polovině dubna 1969 se rezident účastnil v Praze na 4. odboru správy „A“ porady o koncepčních otázkách, problémech operativní řízení práce a kádrových záležitosti rezidentury. Zástupci centrály v diskusi prohlásili, že nikdy neměli v úmyslu omezovat pravomoci rezidenta, uplatňované při konkrétním řízení činnosti rezidentury. Zároveň ovšem chtěli být podrobněji informováni o její práci a o práci jednotlivých rozvědčíků.

Polreich referoval o své poslední schůzce s agentem „Folie“, zejména o faktu, že nenastoupí do State departmentu, ale má šanci se ucházet o místo na americkém velvyslanectví v Římě. Agenta „Tuliana“ označil za neseriózního a politiky labilního. Přesto měl být využit po linii nové emigrace, zejména proti objektu Svobodné Evropy v New Yorku a na osoby z nové emigrace (Sviták, Neděla, Zemánek a Král). Další styky „Fikal – Nerva“, „Utah“, „Líva“ a „Brouk“ měly být připraveny k předání dalším členům rezidentury. Druhého dne Polreich informoval osobně plk. Podzemného o pracovní, politické i kádrové situaci na rezidentuře v New Yorku. Náčelník I. správy kladl hlavní důraz na politickou pevnost a principiálnost všech pracovníků rezidentury.

Dne 30. května 1969 zaslal Polreich do Prahy šifru, že kurýrní zásilka s pokyny agenturní síti z centrály přišla otevřená. Informoval dokonce o narušení zásilky sovětského rezidenta a okamžitě zastavil veškerou operativní činnost rezidentury do prošetření události. Obratem se dozvěděl, že zásilka byla otevřeně z důvodu „namátkové kontroly“ na základě rozkazu náčelníka rozvědky. Přesto Polreich reagoval, že pokud nebyly dodrženy vnitřní předpisy, je povinen informovat prokurátora. Následně mu plk. Podzemný vytkl tón jeho hlášení.

V létě 1969 došlo k dalšímu konfliktu, když se rezident dozvěděl o zamítnutí výjezdu jeho dcery do zahraničí, což bral jako další projev nedůvěry. Vyhrožoval dokonce svým předčasným odjezdem z New Yorku.

V souvislosti s Polreichovým návratem do ČSSR v září 1969, obdržel kádrový odbor I. správy pokyn připravit jeho propuštění do civilu, neboť podle názoru vedení rozvědky nesplňoval některé základní požadavky kladené na příslušníky ozbrojených bezpečnostních sborů. Kádrový úsek navrhoval zpracovat na mjr. Polreicha řádné služební hodnocení a s ohledem na jeho „pravicově-oportunistické a antisovětské názory a postoje“ ho jako nevyhovujícího propustit.

Okamžitě byli požádáni o vyjádření kolegové z rezidentury. Jeho předchůdce Milouš Vejvoda – „Bartoš“ charakterizoval Polreicha jako člověka, který podlehl zmateným intelektuálským názorům, hlásaným Literárkami a některými politiky polednového období. (…) Američané vystihli jeho určité politické slabiny a proto se, zejména po srpnu snažili co nejvíce ho upevnit v názorech, že třídní boj je překonaným přežitkem, že vlastně USA sleduje to, co SSSR a že obě velmoci mají stejné chyby, stejný přístup „k malým“ a jsou stejně bezohlední.

Mezitím mjr. Polreich zpracoval podrobné hlášení o své činnosti v USA, ve kterém kromě jiného vyzvedl svou iniciativu a mediátorství mezi vedením sovětské a americké delegace v době krize na Středním východě, které vyústilo až ve schůzku Johnson  - Kosygin.

Rezidentura byla pod jeho vedením schopna pokrývat základní vztahové otázky Východ-Západ, československé záležitosti, problematiku Středního Východu a Vietnamu, zejména z hlediska přístupu a hodnocení USA. Mimo jiné se podařilo získat podrobné informace o plánované návštěvě prezidenta Nixona v Rumunsku. Údajně v reakci na to, že centrála nepostoupila získané údaje rumunské straně, předal kopie klíčových dokumentů sovětskému rezidentovi.

Polreich se na rozdíl od ostatních, kteří na něm nenechali nitku suchou, příliš nevyjadřoval ke svému vztahu k demokratizačnímu procesu pražského jara. Distancoval se pouze od různých konjukturalistů polednové doby a vyslovil zastřenou kritiku okupace přesvědčením, že v čs. společnosti byl a stále je dostatek zdravých sil, které měly možnost postupem času extrémistické tendence likvidovat vlastními silami

Zdůraznil zároveň, že se rezidentuře přes agenturu i vytěžováním podařilo vytvořit operativní přístup do centrály Svobodné Evropy a poprvé získávat materiály čs. oddělení. Otázka situace v ČSSR stala se předním zájmem rezidentury a úkolováním se podařilo získat rozborové materiály k situaci v ČSSR, zvláště v období před výročím srpna.

Do stadia před získáním ke spolupráci rezidentura dostala případy „Káva“ (zde nebyla vyloučena varianta, že případ není čistý), „Volf“ z objektu ministerstva zahraničních věcí, „Atil“ po linii vědecko-technické rozvědky, „Gentile“, bývalý pracovník společnosti pro registraci osobních údajů a perspektivní „Aidam“. Mezi typy uvedl bankovního úředníka, jenž prošel americkou rozvědnou školou „Utah“ a tiskového tajemníka generálního tajemníka OSN „Fikal“, spadajícího do kategorie pravidelných vědomých informátorů. Mezi svými styky mj. uvedl Jamese Warda, údajného pracovníka centrály CIA a specialistu na vietnamskou otázku, s nímž se prý stýkal na základě osobního přátelství, a o němž uvedl, že byl sledován i sovětskou rezidenturou. Dalším stykem měl být nedávno zesnulý Zbigniew Brzezinski, tehdy ředitel Ústavu komunistických studií Columbijské univerzity, s nímž měl nepravidelný kontakt a jehož využíval „informačně“.     

    

V závěru Polreich popsal svou spolupráci se třemi sovětskými rezidenty či jejich zástupci, s nimiž byl v kontaktu po celou dobu výkonu funkce náčelníka expozitury čs. rozvědky v New Yorku. Jednalo se o styk pracovní, společně konzultovali některé obecné aspekty operativní činnosti, zvláště z kontrarozvědného hlediska, a sovětské zpravodajské priority. Zajímavým faktem je, že tento vztah nebyl nikdy přerušen, a to ani v období okupace ČSSR v srpnu 1968. Mimo vysloveně pracovních otázek se pochopitelně hovořilo – zvláště v posledním období – o politické situaci, kdy jsem vždy zcela otevřeně informoval o všech aspektech zvláštností vývoje v ČSSR spolu s připojením vlastního komentáře. Podle jeho názoru se vzájemně respektovali a přes dílčí rozdíly existoval absolutní soulad v hlavních otázkách. Polreich dokonce uvedl, že zvláště v posledním období došel k závěru, že využití zpráv rezidentury New York nebylo dostatečné a odpovídající potřebám čs. stranického a vládního vedení. Z tohoto důvodu jsem na základě vlastního rozhodnutí přistoupil k podstatnějšímu předávání hodnotných informací, které měly hlavně globální charakter, přímo na místě přátelům.

Ještě koncem října 1969 hodnotilo vedení správy „A“ operativní činnost bývalého rezidenta jako dobrou. Po personálních změnách v roce 1967 a zejména během bouřlivého politického vývoje v čs. kolonii v New Yorku po lednu 1968 získali někteří pracovníci pocit, že je neřídí. Jeho postavení navíc zkomplikovala anonymní kampaň využívající jeho údajných prohřešků v chování vůči ženám, a některé další vztahové záležitosti. Jako rezident I. správy byl v čs. kolektivu plně dekonspirován, navíc byl znám defektorovi Ladislavu Bittmanovi, který po okupaci ČSSR zběhl z rezidentury Vídeň. Pracovníci FBI se v několika případech pokusili o jeho přímý kontakt, což nasvědčovalo rozpracování. Závěr zněl: Z hlediska vlastní operativní činnosti patřil mezi nejagilnější a nejvýkonnější příslušníky rezidentury, nicméně v jeho řídící činnosti se projevily závažné nedostatky, prohloubené navíc obtížnou situací na rezidentuře.

Propuštění z rozvědky

Počátkem prosince 1969 Polreicha potopili i sovětští „přátelé“. Prostřednictvím velvyslanectví SSSR v Praze ministerstvo zahraničních věcí převzalo záznam, v němž byly zachyceny některé kritické názory bývalého 1. tajemníka čs. stálé mise při OSN, jako např.: POLREICH tvrdil, že socialismus v SSSR má asiatskou formu a v ČSSR je evropský socialismus. Myslí si, že soudruzi Husák a Štrougal jsou oportunisti, kteří dříve nadávali konzervativcům a chválili Dubčeka a nyní dělají naopak.“

Krátce nato již bylo Polreichovo služební hodnocení doplněno o pasáž, že se několikráte dopustil porušení služební povinnosti a kázně, což prý hraničilo s trestnou činností. Z udání jeho bývalých podřízených sestavili hanopis, pochopitelně zmiňující i jeho „avantýry“, arogantní chování a vyhrožování náčelníkovi správy. Chorobným přeceňováním svého já zařadil sebe na špičku tzv. elity, která je jedině schopna řídit naší společnost. V důsledku svého netřídního a nemarxistického přístupu k politickému dění v loňském a letošním roce se dostal na vysloveně nepřátelskou protisocialistickou a protisovětskou platformu. S tím souvisely i jeho protisovětské aktivity ze srpna 1968. Velmi hrubě se vyjadřoval o SSSR a z vlastní iniciativy vyvíjel značnou aktivitu na podporu jednání Rady bezpečnosti o ČSSR, kdy z titulu autority rezidenta čs. rozvědky ovlivňoval jak úřadujícího stálého delegáta při OSN Mužíka, tak bývalého ministra zahraničí Hájka při jednání v RB.

Na základě tohoto dokumentu ministerstvo vnitra odejmulo Polreichovi hodnost majora, současně i medaili „Za službu vlasti“, čímž mu byl ukončen služební poměr příslušníka SNB. Přestože si stěžoval na různé kontrolní a inspekční orgány, včetně ÚV KSČ, federálního ministra vnitra, neuspěl, byl vyloučen ze strany a po celé normalizační období byl mimo bezpečnostní složky. Určité satisfakce se bývalý rezident československé rozvědky dočkal až po listopadu 1989.

Úspěšná kariéra Miroslava Polreicha v československé rozvědce padesátých a šedesátých let se nakonec v důsledku pražského jara a okupace ČSSR pěti armádami Varšavské smlouvy obrátila proti němu samotnému. Z postavení u elitního útvaru Státní bezpečnosti na špici komunistické mocenské pyramidy se propadl až na dno a získal zaměstnán pouze jako brigádník n. p. Laboratorní přístroje v Praze 6. Ale to je již jiná část jeho životního příběhu.

Rozhovor s Miroslavem Polreichem si přečtěte v novém tištěném Reflexu.

Obálka Reflexu č. 25 - Bůh ochraňuj královnu!

PAVEL ŽÁČEK




Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,540
21,650
28,580
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře