Condoleezza Riceová | Reflex.cz
reklama
nahoru

Condoleezza Riceová

Roman Joch7. února 2002 • 16:02

Condoleezza Riceová, poradkyně amerického prezidenta Bushe pro otázky národní bezpečnosti - moc se nezmýlíme, když ji nazveme nejvlivnější ženou světa. Jaký je příběh této černošky, která se kvůli doktorské práci o československé armádě v srpnu 1968 dokonce naučila pasívně česky?

reklama

Foto
Nabízí se otázka: budou o americké zahraniční politice rozhodovat stále jen studentky bývalého československého diplomata Josefa Korbela? Neboť po jeho dceři Madeleine Albrightové je Condoleezza Riceová, někdejší Korbelova oblíbená žačka a nyní blízká poradkyně prezidenta Bushe, další ženou, která stojí u kormidla americké zahraniční politiky.A na jejím směřování pracuje věru výrazně. Vliv Condi (tak jí říkají přátelé) na Bushovo rozhodování je podobný vlivu jiných významných poradců pro otázky národní bezpečnosti: Henryho Kissingera na rozhodování Nixonovo či Zbigniew a Brzezińského na rozhodování Carterovo. Řečeno úplně přesně - její vliv na zahraniční politiku je srovnatelný s vlivem samotného ministra zahraničí.


SLADKÁ

Condoleezza Riceová se narodila v černošské učitelské rodině v roce 1954 ve městě Birmingham ve státě Alabama. Ve stejném městě a státě o rok později jiná mladá černoška, Rosa Parksová, odmítla opustit místo vyhrazené jen pro bílé v autobusu městské hromadné dopravy a tento její čin měl za následek vzedmutí vlny hnutí za občanská práva černochů. Kromě jiného posloužil i Martinu Lutheru Kingovi k organizování bojkotu městské dopravy,čímž se tento černošský kazatel poprvé dostal do středu pozornosti.
Maminka malé Condoleezzy byla pianistkou a učitelkou klavíru. Její oblíbená italská hudební instrukce con dolcezza (sladce) našla svou variaci ve jménu její dcery. Krátce po jejím narození se rodina přestěhovala do nedalekého města Tuscaloosa, kde se otec John Rice stal děkanem Stillman College, převážně černošské univerzity. Povolání rodičů se promítlo i do vzdělání milované dcery: již jako malá chodila na hodiny klavíru, bruslení, baletu a francouzštiny. Jako neobyčejně nadané dítě přeskočila první ročník a pak taky sedmý.
Foto
Když jí bylo třináct, rodina se přestěhovala do Denveru ve státě Colorado - její otec zde začal působit jako vicekancléř na University of Denver.Na tuto kvalitní školu byla Condi přijata ve svých patnácti. I když zprvu toužila po kariéře pianistky,přesedlala posléze na anglickou literaturu a politickou vědu, aby se pak ocitla v oblasti mezinárodní politiky.Že tu nakonec zakotvila, za to může bývalý československý velvyslanec v Jugoslávii Josef Korbel, kdysi emigrant před nacismem a pak i komunismem. V té době Korbel vedl právě fakultu mezinárodních vztahů na Denverské univerzitě. Condi na něho vzpomíná: "Zbožňovala jsem ho.Skutečně jsem ho zbožňovala a jen kvůli němu jsem se dala na mezinárodní politiku. Milovala jsem jeho přednášky i jeho samého.On si mě také vybral, protože se domníval, že bych mohla této oblasti rozumět." Condi byla častým hostem v Korbelově domě, pochopitelně se tu setkávala s mladou Madeleine. A názorově zůstala profesoru Korbelovi a jeho antitotalitním názorům blíže než samotná Madeleine. Ta byla později jako demokratka proti válce ve Vietnamu, proti Reaganově antikomunistické politice vůči Nikaragui, a dokonce i proti válce v Zálivu.

Foto
SOVĚTOLOŽKA
Když bylo Condi devatenáct, odešla z Denveru na univerzitu Notre Dame v Indianě, kde získala magisterský titul. Do Denveru se pak vrátila pro titul doktorský. V šestadvaceti se stala asistentkou na Stanfordské univerzitě a o osm let později - v roce 1988 - si ji vybral do svého týmu Brent Scowcroft, poradce pro otázky národní bezpečnosti právě zvoleného prezidenta George Bushe seniora. V Radě národní bezpečnosti byla odpovědná za sovětské a východoevropské otázky; v době, kdy se Německo znovu sjednocovalo a Sovětský svaz se rozpadal. Tehdy se také seznámila s prezidentovým synem, Georgem W. Bushem. Po zvolení Billa Clintona prezidentem (1992) se vrátila na svou Stanfordskou univerzitu, kde působila ve funkci děkanky koleje (což byla hned po rektorovi druhá nejvýznamnější funkce na škole). George W. Bush posléze zvítězil v boji o křeslo texaského guvernéra, a když začal pomýšlet na prezidentskou kandidaturu, Condi přijala jeho nabídku zastávat funkci hlavní poradkyně pro otázky zahraniční politiky.V roce 2000 pak Bush junior vyhrál prezidentské volby a Condi se mohla vrátit ke své někdejší práci v prezidentově aparátu, tentokrát však už v pozici šéfky Rady národní bezpečnosti.
Mnozí komentátoři se domnívali, že bude nejslabším členem zahraničního a bezpečnostního týmu nového prezidenta. Výchozí pozici skutečně neměla lehkou, vedle ní stály takové osobnosti jako viceprezident Dick Cheney (bývalý ministr obrany), ministr zahraničních věcí Colin Powell (bývalý předseda sboru náčelníků štábů) či ministr obrany Donald Rumsfeld (bývalý ministr obrany). Jenomže situace se vyvinula jinak. V okamžicích, kdy se Colin Powell kloní spíše k umírněným krokům, a Cheney s Rumsfeldem mají tendenci prosazova t tvrdší postupy, se Condoleezza Riceová stává důležitým jazýčkem na vahách. A prezident se obvykle také přikloní k tomu, co mu doporučí jeho poradkyně. Sílu její pozice dokazuje i to, že na první Bushovou cestu do Evropy a setkání s ruským prezidentem Putinem neletěl do Moskvy Colin Powell jakožto ministr zahraničí, ale právě Condi. Samozřejmě jí v jejím postavení pomáhá i fakt, že na rozdíl od výše zmíněných pánů není pouhým profesionálním partnerem prezidenta, nýbrž osobní přítelkyní jeho rodiny.Nejeden víkend strávila s rodinou Bushů na jejich texaském ranči. Je přitom stále svobodná, i když po každém televizním vystoupení dostává několik nabídek k sňatku. A je také hluboce zbožná (její otec působil i jako presbyteriánský kazatel).
Condi vždy stála na straně republikánů (i rodiče byli republikáni), což je v případě Američanů černé barvy pleti poněkud neobvyklé - ti mají obvykle blíže k demokratům. Demokraté jsou také dnes stranou tzv.privilegií menšin, ať už jde o ženy, černochy, či homosexuály.Ale právě proto nestojí Condi na jejich straně. Podle jejích slov na ni totiž republikáni nenahlížejí primárně jako na členku nějaké skupiny, nýbrž jako na individuální osobu. Když toto stanovisko pronesla na nominačním konventu své strany v létě 2000 (tento konvent nominoval George W. Bushe na prezidenta), sklidila jeden z největších potlesků. Jinými slovy: Condi je hrdá na to, že všeho dosáhla jen díky svým schopnostem a pracovitosti, a ne na základě pozitivní diskriminace beroucí v potaz pohlaví či barvu pleti.

Foto
POLITICKÁ KONFESE

Jaké jsou názory Condoleezzy Riceové na mezinárodní vztahy? Stěžejní personou 20. století byl podle ní prezident Harry Truman: "Spojeným státům zajistil bezprecedentní roli v mezinárodních vztazích a zásadně změnil svět." Podle ní to byl právě Truman, který zasel sémě, z něhož se nakonec vyvinul i samotný zánik Sovětského svazu. Ministr zahraničních věcí prezidenta Eisenhowera, John Foster Dulles, byl zase "mimořádně důležitou postavou, s níž bych se strašně ráda setkala". Jeho zahraničněpolitickým cílem nebylo zadržování sovětské moci, ale její roll-back (zatlačení) a osvobození středo- a východoevropských národů. Condi míní: " Dulles měl pravdu. To, co se odehrálo mezi lety 1981 a 1991, byl vlastně roll-back. V padesátých letech by to však nebylo možné bez velkých ztrát."
A co opak Dullese, Henry Kissinger, který nechtěl Sovětský svaz zničit, ale koexistovat s ním, a proto prosazoval politiku détente (zmírňování napětí)? "Myslím, že je to jeden z nejchytřejších lidí, jaké jsem potkala. Ale podle mého názoru byla détente až příliš založena na myšlence, že Sovětský svaz je normální stát. Toho Sověti využili k expanzi. Jsem realistka, moc a síla rozhodují o mnohém, ale americké zahraniční politice nemůže chybět morální obsah. Evropané se tomu pošklebují a říkají, že jsme naivní. Jenže my nejsme Evropané, jsme Američané - máme odlišné principy."
Foto
Pokud jde o Ronalda Reagana, "... jeho velká síla spočívala v tom, že měl pár jasných principů, kterých se zarputile držel: americká moc je dobrá, sovětská moc je špatná, tu první je nutné posílit, tu druhou oslabit. Když Reagan pronesl svou slavnou řeč v britském parlamentu v roce 1982, ve které řekl, že postup svobody a demokracie odsune marxismus-leninismus na smetiště dějin, jako tam odsunul i jiné tyranie, říkala jsem si: to je neuvěřitelně nediplomatické, doufám, že to nevyprovokuje žádný incident. A víte co? Měl naprostou pravdu. A co je ještě důležitější, Sověti věděli, že má pravdu - že oni skončí na smetišti dějin. Za to vděčíme Reaganovi." Reagan - na rozdíl od Dullese - měl prý štěstí na vhodnou dobu: "Zmobilizoval moc Spojených států a nasadil vůči Sovětům strategii roll-back v momentu, kdy doba byla zralá."
Podle Condoleezzy Riceové však konzervativci trochu zapomínají na roli, kterou sehrál Michail Gorbačov: " Sovětský svaz byl sice vnitřně slabý, ale měl 390 000 vojáků v Německu. Gorbačov mohl vyvolat nesmírnou krizi kolem pádu berlínské zdi. Konzervativci podceňují význam Gorbačova, levice podceňuje význam Reagana a všichni podceňují význam George Bushe." Jedná se o akt zdvořilosti k jejímu bývalému šéfovi a otci šéfa současného? Nikoli, říká Condi, "... zvažte to sami: bylo nevyhnutelné, že se Německo znovu sjednotilo plně podle západních přání a zůstalo členem NATO? Že sovětské jednotky šly domů, zatímco americké v Německu zůstaly? Že celá východní Evropa byla osvobozena a připojila se k západnímu bloku? Ne, to nevyhnutelné nebylo - to byl výsledek skutečného státnického umění."

Foto
PO ÚTOKU

V létě 2000, v době předvolební kampaně v USA, Condi Riceová popudila mnohé své partnery v Evropě, především té západní. Prohlásila, že americké jednotky by se v dohledné době měly stáhnout z Balkánu jako důsledek "dělby práce" mezi Evropou a Amerikou; zatímco Američané vyhrávají války,Evropané pak svými jednotkami udržují mír. Tento směr Bushova zahraničněpolitického programu se ale po 11. září 2001 změnil. Strategickým cílem první důležitosti jsou totiž dobré transatlantické vztahy mezi Evropou a Amerikou. A po útocích na New York a Washington jsou tyto vztahy na tak dobré úrovni jako snad ještě nikdy od konce studené války.
Foto
Samotného 11. září, když byl prezident Bush na Floridě, se Riceová rozhodla setrvat ve své pracovně v Bílém domě a odmítla odejít pryč - i když nebylo jasné, jaké útoky mohou Bílému domu ještě hrozit. Po 11. září také někteří představitelé americké vlády, především ministerstva obrany a kanceláře viceprezidenta, požadovali, aby druhou fázi války proti terorismu představovalo zničení či oslabení režimu Saddáma Husajna. Americké ministerstvo zahraničí bylo ale proti a zdálo se, že jeho názor převládne. Koncem listopadu Riceová ovšem prohlásila, že Saddám Husajn představuje "hrozbu, protože je rozhodnut získat zbraně hromadného ničení". Obecně se to interpretuje tak, že hlavním cílem "fáze dvě" (po zničení moci Tálibánu a sítě al-Kajdy v Afghánistánu) bude skutečně Irák. Otázkou pouze je, zda dojde jen k likvidaci Husajnovy vojenské moci, anebo k odstranění režimu celého.



Condoleezza Riceová chtěla před mnoha lety být pianistkou koncertující na velkých scénách. Tento sen se jí nesplnil. Místo toho se stala hráčkou, jejíž scénou je celý svět. A pozice poradce prezidenta pro otázky národní bezpečnosti možná není ta nejvyšší, která ji ještě čeká. Madeleine Albrightová před tím, než se stala ministryní zahraničí, působila jako velvyslankyně při OSN - tedy na postu nižším, než je ten, který nyní zastává Riceová. Pokud z nějakého důvodu bude ve svém druhém volebním období prezident Bush - bude-li mít nějaké druhé volební období - nespokojen se současným ministrem zahraničí Colinem Powellem, není těžké hádat, po kom nejspíš sáhne jako po náhradníkovi. A pokud nesáhne? Pak možná Condi nakonec podlehne jedné z těch nesčetných nabídek k sňatku.



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama