Václav Černý | Reflex.cz
nahoru

Václav Černý

Jaromír Slomek27. června 2002 • 19:49

Když před patnácti lety zemřel v Praze literární historik VÁCLAV ČERNÝ (26. 3. 1905-2. 7. 1987), největší osobnost české literární kritiky od časů F. X. Šaldy a Arna Nováka, tuzemská oficiální média mlčela. Dokonce i z pouhé zprávy o úmrtí měl režim strach. Kdyby v listopadu 1989 nepadl monopol "vedoucí síly", komunisté by se báli Černého - živého i mrtvého - snad "na věčné časy a nikdy jinak".

Foto
Třikrát musel opustit místo univerzitního pedagoga (1939, 1951, 1970), dvakrát musel zastavit vydávání své revue Kritický měsíčník (1942, 1948), dvakrát byl vězněn (leden až květen 1945, září 1952 až duben 1953). Zůstává po něm rozsáhlé dílo literárněhistorické, kritické a esejistické, završené monumentálními memoáry, v nichž je česká společnost, politika a kultura od dvacátých do sedmdesátých let minulého století vylíčena strhujícím stylem, pro čtenáře zcela jistě nezapomenutelným.

JIZBICE - DIJON - ŽENEVA

Václav Černý přichází na svět v Jizbici u Náchoda v témže roce jako Voskovec a Werich. Ještě žije Vrchlický, Čech a Sládek, na literárním nebi však září nové hvězdy jménem Bezruč, Březina, Gellner. Vročení 1905 nese nejen slavná básnická sbírka Fráni Šrámka Života bído, přec tě mám rád, nýbrž i často připomínaný soubor esejů F. X. Šaldy Boje o zítřek.
Zvídavý chlapec je druhorozeným synem řídícího učitele Václava Černého (1862-1941), literárního historika a překladatele z francouzštiny (starší bratr Vladimír bude vojákem z povolání). Do školy začíná chodit v České Čermné, uprostřed první světové války usedá do lavic náchodského gymnázia, po kvintě (1921) je vybrán ke studiu v Dijonu a tři roky v Carnotově lyceu završuje francouzskou maturitou v roce 1924. Dijonská léta prožívá po jeho boku také Jiří Voskovec - "Jirka Voskoun", po letech v Pamětech charakterizovaný těmito slovy: "Velmi bystrý a nadaný, vůbec však ne dříč, spíš jevil sklon pobaveně, hladce a nenamáhavě klouzat po věcech; vtipný, ba posměvačný (...), finesní a jiskřivý a spíš originálnický než originální a v stálém pokušení snobismu. " Po návratu z Francie se Černý rozhoduje pro studium bohemistiky a romanistiky na filozofické fakultě Univerzity Karlovy (tedy pro studijní obory, jaké tam o čtyřicet let dříve studoval jeho otec). Navštěvuje také přednášky F. X. Šaldy, jehož myšlení o literatuře, ale i společenské a politické postoje a mravní zásady ho ovlivní nadosmrti. Snad je třeba upřesnit, že Černý byl skutečným Šaldovým žákem, nejen anonymním posluchačem na přednáškách, kam mohl přijít kdokoli z ulice. Sám na ten rozdíl kladl velký důraz. Vypráví se, že když se jednou k Václavu Černému hlásil jeden z jeho bývalých
Foto
univerzitních studentů, připomněl se poněkud nešťastně: "Pane profesore, já jsem váš žák. " Starý ironik přimhouřil oči: "Vy nejste můj žák, vy jste nanejvýš můj posluchač!" Po ukončení studia začíná Černý učit na státní reálce v Brně. Roku 1930 se mu naskýtá příležitost pracovat ve funkci sekretáře Institutu slavistických studií v Ženevě (místo se obsazovalo a ovšem i platilo z Československa), a tak se tedy znovu vypravuje do světa. A už roku 1931 se na ženevské univerzitě habilituje. V té době se také žení. Jako docent komparatistiky zahajuje svou vysokoškolskou pedagogickou činnost právě ve městě Kalvínově a Rousseauově. V roce 1934 už je Černý ze Ženevy zpátky doma, ale stále je jen středoškolským učitelem: v Praze, v Kladně, pak zase v metropoli. Ještě za Šaldova života se stihne podruhé habilitovat, tentokrát na pražské filozofické fakultě, kde také začíná učit, na podzim roku 1938 je povolán i na Masarykovu univerzitu do Brna. Když Němci na počátku druhé světové války zavřou české vysoké školy, vrátí se na gymnázium do Dušní ulice v Praze.
Ještě dříve, než v říjnu 1936 zahájí na FF UK, svěří Lidové noviny mladému romanistovi vedení kulturní rubriky. Překvapený docent si bere měsíc na rozmyšlenou - a přijímá. Jistě i proto, že Šalda, k němuž si došel pro radu, se prý "dost nasmál", ale nakonec řekl: "Zkuste to tam. "
V Lidových novinách pracuje Václav Černý do konce roku 1938. Osvojuje si kritické řemeslo, brzy je znám jako brilantní stylista (Paměti: "Pokládal jsem se a dosud pokládám za polemika velmi zdatného, vždyť jsem se také u všech všudy školil na nejlepších francouzských polemistech již od mládí. A povahově neústupný a těžko zviklatelný ve svých přesvědčeních jsem byl až až. ").
Po smrti F. X. Šaldy dostává Černý další životní nabídku: nakladatelství Borový mu slibuje vydávání literárně-kritického měsíčníku, v jehož čele by stál právě on. Tentokrát přijímá hned a rád. Vzniká Kritický měsíčník, časopis výtečné úrovně, na jehož stránkách se objeví řada zvučných jmen a kde také v letech nacistické perzekuce publikuje verše - pod dalšími pseudony my - největší básnický talent své generace: Jiří Orten.
Je nasnadě, že časopis, který pěstuje svobodné kritické myšlení, musí vadit diktaturám. Poprvé zastavuje jeho vydávání protektorátní cenzura na sklonku roku 1942 (Václav Černý je vypuzen z vedení redakce už v době heydrichiády), podruhé - definitivně - zaniká obnovený Kritický měsíčník v říjnu 1948.
Foto
Vlastenecké smýšlení a osobní statečnost přivádějí Václava Černého do řad odbojářů. Už to, že v Kritickém měsíčníku poskytl útočiště perzekvovanému Ortenovi, byl čin velmi odvážný. Nezůstalo pouze při něm. Je - spolu s Halasem, Václavkem a Vančurou - členem Národního revolučního výboru inteligence, později pracuje v Přípravném revolučním národním výboru, ve druhé polovině války se pokouší spojit "odbojové ústředí nekomunistické s odbojem komunistickým". Na počátku ledna 1945 je Černý zatčen "pro velezradu" - z bytu ho odvádí pověstný komisař Böhm, známý z Fučíkovy Reportáže psané na oprátce. V pankrácké cele je držen až do května 1945, pak se stává členem České národní rady a Zemského národního výboru. V září 1946 mu prezident Beneš uděluje Československý válečný kříž 1939. O 19 let později následuje Pamětní medaile k 20. výročí osvobození Československu - diplom nese podpis prezidenta Novotného.

"JSEM SOCIALISTOU"

Roku 1946 je Václav Černý (mezitím už profesor obecné a srovnávací literatury na FF UK v Praze) uprostřed literárního dění. Knižně vydává články Boje a směry socialistické kultury, chystá soubor studií Osobnost, tvorba a boj. Přednáší, rediguje, polemizuje. V obnoveném Kritickém měsíčníku se utkává s komunistickými kritiky. V předvečer prvních poválečných voleb však možná nechtěně napomáhá KSČ k volebnímu vítězství. Do propagandistické brožury Kultura na prahu zítřka - Kulturní pracovníci k výstavbě republiky (kam přispěl mimo jiné Ivan Blatný, Herberta Masaryková, Kamil Lhoták či Toyen), odpovídaje na pět anketních otázek, píše: "Mé stanovisko k světovému názoru vědeckého socialismu? Je prosté: jsem socialistou a domnívám se být vědeckým socialistou. (...) Stručně pověděno: stal jsem se socialistou prostě tím, že jsem žil - žil v této lidské společnosti, s otevřenýma očima, neumrtveným svědomím, myslícím mozkem a v trvalém styku s díly socialistických klasiků. Můj styk a spolupráce s naším podzemním komunistickým hnutím v letech 1941-1945 v tomto smyslu jen utvrdily má stanoviska. Z toho všeho plyne i můj poměr ke Komunistické straně Československa. Je nutně kladný. A přesněji, takový: přijímám v plném rozsahu i jejich formách cíle komunistické přestavby lidské společnosti; nepřijímám zdůvodnění těchto cílů a výklad lidského vývoje tak, jak je podává historický materialismus. Nezdůvodňuji si svůj socialismus a nevysvětluji si člověka a život pouze z Marxe. "
Foto
Jak to bylo po druhé světové válce se zájmem o vstup Václava Černého do KSČ, nevíme. Měl takový interes on, nebo strana? Tvrzení tu stojí proti tvrzení. Svou verzi líčí Černý v Pamětech: "Na jednom zasedání rady Zemského národního výboru mi Josef Kubát, sám tehdy sociální demokrat fierlingerovské observance, předložil blanket přihlášky do KSČ. Vyplň, podepiš, Halas a Čivrný doporučí, Václav Kopecký se slibuje postarat o zkrácení přijímacího řízení. Za pár dní jsem mu blanket vrátil, odhodlat se k podpisu jsem prostě nemohl. (...) Pokládal jsem svoje rozhodnutí za naprosto loajální k sobě a vůbec ke všem a nejvíc snad ke komunistické straně: nepochopí-li to v ní kdokoliv, tím hůř pro něj a pro její morálku. "
Zmíněný básník, prozaik a překladatel Lumír Čivrný (1915-2001) ve svých vzpomínkách Co se vejde do života (2000) píše něco jiného: "V polovině května 1945 nastoupil jsem na naléhání Rudolfa Slánského do sekretariátu ÚV KSČ jako vedoucí kulturního a propagačního oddělení. Tam mě také po několika dnech, asi kolem dvacátého května, vyhledal sám Václav Černý. Usedl následkem čtyřměsíčního vězení vyhublý a bledší než kdy jindy a přešel hned in medias res. Přivádí jej ke mně úvaha, zda by neměl vstoupit do KSČ. (...) Nespočet bylo tou dobou zájemců o vstup do KSČ. Já jej ovšem nepokládal za jednoho z nich. A podle toho také vyzněla moje odpověď. Když se hlásí do KSČ správcová domu, která chodí do kostela a je v Obci baráčníků, neváhám a přihlášku jí podepíšu, když je to poctivá osoba. U tebe však uvažuji jinak. Vím přece, že nejsi marxista, a u intelektuála jako ty nemůže otázka po filozofii, kterou vyznává, nehrát při vstupu do strany úlohu. (...) Myslíš, zněla jeho odpověď. Rozhovor proběhl bez té suverénní shovívavosti, jíž se jeho chování jinak vyznačovalo. "
Dnes už se bohužel nemáme koho ptát, leda protokolu z jednání Václava Černého na ÚV KSČ v září 1958. Jak zjistil historik Karel Kaplan, na otázku, "zda s někým někdy mluvil o vstupu do KSČ", Černý prý odpověděl, "že se o tomto radil s L. Čivrným, ale dospěl k názoru, že ještě není v té době - po roce 1945 - tak názorově zralý, aby do KSČ vstoupil".

Foto
"NEODCHÁZÍM, NEUTÍKÁM, ZŮSTÁVÁM ZDE"

Po únoru 1948 je nejdříve zakázán Kritický měsíčník, poté (i když ne v první vlně čistek) je Černý odstraněn i z univerzity. Ani tehdy, ani později však nepomyslí na odchod do exilu. Když se ho na to zeptá Eva Kantůrková v roce 1980, formuluje odpověď zcela jednoznačnou: "Neodcházím, neutíkám, zůstávám zde prostě proto, že jsem tu doma, že sem patřím, tato země je moje a já jsem její, narodil jsem se tu, srostl jsem s půdou i jejími dějinami, jsem Čech nejenom od přírody, ale i z přesvědčení, je to úděl dostatečně krásný a veliký, abych netoužil po vykořenění a přesazení. Perzekvovaný vědec se na přelomu let 1952-1953 dostává až do komunistického vězení. Od září do prosince ho drží ve vyšetřovací vazbě v Bartolomějské ulici, pak je v poutech a se zavázanýma očima odvezen na Pankrác (cela "nebyla příliš daleko od té, kde jsem v péči gestapa strávil konec války"). Na konci března, krátce po smrti Stalinově a Gottwaldově, je souzen - a "osvobozen pro nedostatek důkazů".
Nastupuje do Československé akademie věd, nejprve pracuje v Kabinetu pro moderní filologii, v šedesátých letech v archívu. Roku 1958 ho chce prověřovací komise z ČSAV propustit. Černý se neúspěšně odvolává. Odvolání opakuje - až na ÚV KSČ. Tam si Černého v září zvou, při jednání jim slíbí, že napíše tajemníkovi ÚV KSČ Jiřímu Hendrychovi a rektorovi Institutu společenských věd při ÚV KSČ Ladislavu Štollovi. Pár dní nato už mají dopis na stole. Měl být zveřejněn v Literárních novinách, tak si to přeje pisatel, ale veřejnost ho čte - díky Karlu Kaplanovi - na stránkách týdeníku téhož jména až po 40 letech (č. 14/1998): "... právě v této chvíli stojí naše země v aktivním stadiu sebevýstavby: kráčí k socialismu, řízena komunistickou stranou. V ní potřebuje sil všech svých lidí, nekomunistů jako komunistů. Neodmítá práci ničí. A my nemáme a nechceme mít vlasti jiné. Nuže, této kladné a pozitivní výměně práva povinností mezi zemí v její tvůrčí výstavbě a jejími lidmi dlužno říci rozhodné ano. Říkám je za sebe: jsem z tohoto světa, patřím do něho, do socialistického Československa roku 1958, a nedám se z něho vytlačit. " (Při práci na memoárech si Černý později na tento dopis-článek nevzpomene. A ovšem ani na svou osobní návštěvu v bytě Ladislava Štolla.)
Rok 1960 přináší Černému velký badatelský úspěch. V zámecké knihovně Künburků v Mladé Vožici byly nalezeny anonymní španělské rukopisy ze 17. století. Václav Černý zjišťuje, "že běží o dosud neznámá dramata největšího španělského dramatika Pedra Calderóna de la Barca (1601-1680) z poslední, vrcholné jeho doby". Objev má odezvu v odborných kruzích snad po celé Evropě, český romanista se díky němu stává i zahraničním členem madridské akademie.
Politické a společenské uvolnění v šedesátých letech přináší i pro Václava Černého větší možnosti publikační, roku 1963 mu vychází Knížka o Babičce, v českém tisku se objevují jeho literárněhistorické, nakonec i literárně-kritické články. Roku 1968 se podruhé vrací na pražskou univerzitu, ale na začátku normalizace musí odejít. Po roce 1969 už nesmí veřejně napsat ani slovo. Pilně však pracuje až do konce (především na memoárech), drže si šíři svého badatelského zájmu od baroka po underground. Publikuje v samizdatu a v exilu. Roku 1977 je jedním z prvosignatářů Charty 77 a ihned se stává objektem zběsilé štvanice médií. Na to už je zvyklý. V hysterické kampani mu týdeník Tribuna bezděčně skládá hold: "... zaujme nás naprostá shoda mezi jeho názory za buržoazní republiky, po osvobození, před i po únoru 1948, v roce 1968 i v současné době. "í "Nechci mu upírat na zásluhách, které sklidil jako kritik, ale jinak to vždy byl komický panáček," utrousil o Václavu Černém Ferdinand Peroutka v soukromém dopise roku 1977. A zašel ještě dál: nenapíše prý portrét Václava Černého, "ačkoli by to mohla být zábavná povídačka". Malé zajiskření je smutným důkazem, že také o polemiky Peroutka-Černý nás připravily nenormální poměry. I tak je ovšem literární odkaz Václava Černého mimořádně velký. Na začátku 21. století před námi dílo onoho "komického panáčka" a také jeho mravní velikost stojí jako velká výzva. Se všemi bílými místy, která na mapě toho podivuhodného života dosud jsou.

AUTOR JE REDAKTOREM LIDOVÝCH NOVIN

Jaromír Slomek

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější