Jiří Kolář | Reflex.cz
nahoru

Jiří Kolář

JIŘÍ RULF3. října 2002 • 14:36

Když letos 11. srpna zemřel, mnozí pocítili, že se definitivně uzavřela epocha průkopníků, jimž dějiny světa přikazovaly "dělat věci jinak". Nastala doba, jejíž "morbidita", jak řekl, a cynismus se v umění projevovaly snahou způsobit šok za každou cenu a ber kde ber ... Jestliže Jiří Kolář cítil umění jako něco téměř posvátného a svůj úděl vnímal téměř jako mnišský, nebyl to ovšem jen pozůstatek jeho dávného romantismu, ale zároveň i vědomí rizika a vážnosti, s níž je třeba, po zkušenostech, jež minulé století přinášelo, k umění přistupovat.

Foto
Jiří Kolář věřil, že přijde doba ,"kdy se bude jasněji rozeznávat, kdo je skutečným umělcem", protože "napodobitelům je umění španělskou vesnicí". Ta doba se zdá být zatím v nedohlednu, přesto věřme, že se Kolář nestane falešným prorokem. Závisí na tom ostatně i budoucí přijetí jeho tvorby a zdá se, že i budoucnost umělce vůbec.

TRAPNÉ MLÁDÍ

Příběh života Jiřího Koláře, narozeného 24. 9. 1914 v Protivíně, není na rozdíl od jeho tvorby,nad kterou i jeho přátelé stáli často překvapeni a v nesouhlasu, vymezen příliš častými zvraty a peripetiemi. Dalo by se říct, že to byl život podrobený jedinému účelu a tomu přizpůsobený.Ale už sám začátek této životní cesty,odehrávající se v Protivíně a pak v "rudé záři" kladenských hutí, je zcela nepodobný tomu, jak vstupovala do života většina básníků. Syn pekaře a švadleny později napíše v Odpovědích Jiřímu Padrtovi: "Proč se básníci stále vracejí k dětství jako k nejblaženějšímu věku? Já mám vzpomínky na mládí velmi trapné a raději bych o nich nemluvil. Pro mne byl nejšťastnější věk mezi 35 a 40 lety a možná až v padesátce, kdy jsem začal mít rozum a kdy se mi svět spolu se zkušeností začal ne snad otvírat, ale ujasňovat."
"Trapnost" onoho mládí je dána sociálními podmínkami, ve kterých vyrůstal, a odporem, pociťovaným k životu určenému jenom k přežívání. Od dětství pekařský pomocník, později vyučený truhlář,který přijde při práci o prst, nezaměstnaný,výčepní, kanalizační dělník, floutek a bůhvíco ještě, jako by mládí do své autobiografie nezařazoval - píše o něm jen zmínkovitě. Přesto si - jak jinak - odnáší mnohé: je to nejen poznání nezaviněné lidské ubohosti, kterou dokáže vyjádřit přesně odposlouchanou
Foto
lidovou mluvou, slabost pro městský folklór a objev jeho dalšího uměleckého využití, ale především prožitek města. To do té doby nebylo v české poezii zobrazeno ve všedním dni svých na první pohled nepoetických zákoutí. Není proto divu, že na počátku druhé světové války propadá Kolář,jenž se dostal k poezii přes výpisky z básní pořizované jeho tetou a díky osudovému setkání, jež mu v šestnácti zprostředkoval náhodně zakoupený Marinetti, americké poezii. "Většinu let, kdy člověk nejintenzivněji a nejčistěji chápe svět, jsem prožil v Kladně, v bytě s pohledem přímo na hutě, na vysoké pece, kde celé noci byly ozařovány přísvitem žhavé lávy,kterou vylévali hutníci. Když jsem pod zorným úhlem této scenérie a pocitu z ní poprvé četl Sandburga - jako by se najednou stal mým rodným básníkem."

BÁSNÍCI A CIVILIZACE

Amerika první poznala, co je to městská civilizace a tíživá hloubka jejích slumů, v níž člověk může prožít život, aniž by viděl jediný strom. Kolář,navyklý na město, neměl blízko k přírodě, protože jeho jako modernistu zajímalo především to, co nového vytváří člověk. Zůstával chtě nechtě v zajetí představ o neustále se rozšiřujícím pokroku, který viděl v poznání neohraničených lidských možností, přinášených zvědavostí. Nebyl pasivní tvor v úžasu zírající na cizí božský výkon, jímž příroda je, mnohem spíš působil jako matematik odhalující neměnná pravidla. A v tom bezesporu byl člověkem starého světa, jehož pedanterie se stávala občas nepoetickou. Doba byla ovšem tenkrát jiná. Jindřich Chalupecký naopak ve své knize Na hranicích umění říká, že Skupina 42, jejímž protagonistou se Jiří Kolář stal, chtěla najít "souvislost mezi osudy moderního umění a moderního světa, učinit moderní civilizaci součástí moderní poezie, a tedy i tuto poezii součástí moderní civilizace".
Byly to Osvětim a Hirošima, které tento soulad znemožnily,protože ohrozily člověka právě v jeho přírodním, fyziologickém základu. Ale teď jsme ještě ve druhém roce války,kdy do Prahy přijíždí za Františkem Halasem s nevelkým rukopisem jakýsi kladenský dělník, který jeho i Chalupeckého šokuje novostí básnické řeči. Lehce snobská společnost mladých
Foto
pražských básníků, libujících si v nečasové metafyzice, se ovšem tohoto parvenu zdráhá přijmout, a tak Kolář postupně nachází azyl ve společnosti "hrubších", ale i demokratičtějších výtvarníků, jichž je ve Skupině 42 většina.
Kdo z oněch "básníků s růží" ví, že má šanci jen v případě, utrhne-li ji, "když zahřmí"? Kdo alespoň tuší, že z tohoto plachého mládence, jemuž ovšem místo slámy čouhají z bot spíš špony,bude brzy uznávaný "patron" a vůdce, který od svého stolu ve Slavii diriguje to nejlepší, co navzdory kom unistickému režimu vznikne? Kolář o tom postupně přesvědčuje - po Křestném listu (1941), který tak nazve sám Halas, vychází Sedm kantát (1945), Limb a jiné básně (1946), Ódy a variace (1946) a Dny v roce (1948).

DĚJINY PODLOSTI

Jiří Kolář po válce sice na chvíli dokonce vede organizaci ČSM v Kladně, ale už v září roku 1945 vystupuje z KSČ a jde dělat redaktora do Prahy.Schyluje se k účtování - ti, kteří se vydávali za zastánce pracujícího lidu, se chystají právě na takové, jako je Jiří Kolář.Neodpusťme si vnímat jako určitý symbol, i když by to Kolář dávající přednost věcnosti nerad přijímal, že právě v polovině století umírá syn dělníka František Halas, aby jeho místo zaujal jiný původem proletář.Ten ještě dřív než Halas přišel na to, že je zde nachystán obrovský podvod, jemuž jedni naletěli a druzí se mu dali bez skrupulí do služeb. "Nikdy v dějinách lidstva nebyla svoboda lidstva ohrožena tak jako dnes," píše ve svém deníku Dny v roce. T a báseň je nazvána velmi zajímavě Vezmi stát po státu.
Kolářova sbírka Prometheova játra, vzniklá v roce 1950 a poprvé u nás oficiálně vydaná až o čtyřicet let později, je zřejmě vrcholem jeho díla - přestože dál věří v posvátnost lidského údělu, začíná se stále víc děsit toho, jak ho lidé neumějí nést. Dlouhodobému projektu, Černé lyře, sestavené z autentických dopisů a dokumentů, chtěl původně dát motto z Whitmana : "Největší zázrak je v tom, jak může být člověk podlý." Toto vědomí ho už nemohlo opustit, a tak dochází k jen zdánlivému obratu - z plebejce a romantika stává se, jak říká Jindřich Chalupecký,aristokrat a klasicista, který se přísně odděluje od davu. V roce 1953 je rukopis Prometheových jater nalezen při domovní prohlídce u Václava Černého, básník i kritik putují do vězení, ale Stalinova i Gottwaldova smrt a následující znejistění režimu je zachraňují, a tak jsou po několika měsících z vazby propuštěni.

Foto
STŮL VE SLAVII

Kolář je stále víc fascinován lidskou schopností zrazovat, jak se kolem něj masově projevuje i v uměleckých kruzích, kde něco takového považuje za naprosto neodpustitelné. Vedle dokumentů, které to dokládají (Černá lyra, Česká suita) staví ovšem i pozitivní příklad, jakýsi návod, jak být básníkem. (Mistr Sun o básnickém umění, Nový Epiktet). Je to součást jeho "starosti o básníka", jak o ní mluví ještě po letech. Pomoc vlastním příkladem, tak by se daly definovat třeba slavné schůzky v kavárně Slavia, kde se s ním scházela nejen generace jeho přátel (Lhoták, Novák, Urbánek, Hiršal), ale kam si našli cestu i ti mladší (Havel, Zábrana), kteří se nechtěli vydat cestou oficiálního vymiškovaného umění. Václav Havel na to později v Dálkovém výslechu vzpomínal: "Sedání v Kolářově kroužku mi otevíralo dosud neznámé obzory moderního umění, hlavně to však pro mne byla vysoká škola spisovatelské morálky,smím-li se tak vznešeně vyjádřit. Kolář byl totiž svérázný kazatel s velkým porozuměním pro mladé autory a vůbec všechno nové, a se spontánní vůlí svým roztomile autoritativním způsobem pomáhat všemu novému na svět (dík tomuto příkazu měly jeho rady či nápady začasté strukturu příkazů)." Tam, kde je tlak, bývá i protitlak, a tak se dnešní politický komentátor Bohumil Doležal v časopise pro mladé Tvář,do jejíhož okruhu Havel patřil, bouří proti poetickému diktátu slovy: "Není nijak zvlášť těžké rozpoznat, že to,co tu Kolář tak naléhavě vštěpuje pomyslnému ,ty´, je upadlé romantické klišé povrženého a vyděděného génia (...)" Mnohem větší polemiky se asi odehrávaly u kavárenského stolu, neboť Kolář netrpěl přílišnou tolerancí, a když měl svůj den, muselo to být o strach. Tak byl od společného stolu
Foto
vyhoštěn Kamil Lhoták, protože do jedné dětské knížky namaloval raketu s nápisem CCCP,tak se jednoho dne na obleku Josefa Hiršala ocitla vychrstnutá Kolářova káva, za což se on odvděčil tím, že Mistra pokropil sodovkou ze sifónu a byla z toho dlouhodobá roztržka. To jsou ovšem jen drobné kaňky na kavárenském stole, který v sedmdesátých letech při rekonstrukci Slavie údajně odstranili proto, aby odsud vyvanul Kolářův duch. A ten všichni uznávali zrovna tak jako to, že velké požadavky neměl jen na druhé, ale především na sebe. "Jiří není pracovitý," píše Josef Hiršal, "Jiří je svou tvorbou přímo posedlý.Kromě denního dvouhodinového posezení ve Slavii nemá volné chvilky.A tak vzniká dílo,které svou rozlohou i svou invencí nemá u nás obdoby.Až se mi zdá ta extenzita někdy záhadná. A některým lidem, zvláště od fochu, podezřelá. Prý už to není tvorba, ale výroba - jaké je to výtvarnictví? Je to práce z cizího,z toho,co vytvořili jiní. S tím souhlasit nelze - je to poezie."

PŘEVRAT

To už jsme ovšem v první polovině šedesátých let. Kolář opouští klasickou "psanou" poezii, vyzkouší si básnické drama a po krátkém období, které zná veřejnost pod nepřesným názvem konkrétní poezie (Básně ticha), dává se do služeb koláže, jejíž různé techniky nejen využívá, ale i vynalézá, aby se později dostal i k sochařským objektům. V roce 1962 představuje Kolář začátek své nové cesty na výstavě v Mánesu. Přijetí není jednoznačné - někteří ho považují za chvilkové vybočení, jiní si oddychnou, že jim ubyla konkurence, přítel a malíř Mikuláš Medek lituje básnického talentu, zrovna tak jako na druhé straně básník Ivan Diviš. Ve své Teorii spolehlivosti píše: "Co je na Kolářovi obrovské, je sebepřesah, že se ze zahozeného kladenského dělňase vypracoval na největšího a nejslavnějšího českého umělce. Ale musí se to upřesnit. Podle mého neměl nikdy opouštět klasickou, psanou poezii, jakoupak tradiční?, klasickou, a to zejména pro svůj obrovský, ryze slovní, k nikomu nepřirovnatelný, a tedy neslýchaně původní talent. Kolář nezradil, protože zrady není schopen, jeho krize z let 1950-1951 musela být strašná, těžko únosná i pro člověka tak zarytého a v podstatě posedle vášnivého.Když si Kolář něco umane, tak to taky provede. Nikdy neměl přecházet ke kolážím a jiným výtvarným hejblům, které jsou sice ,fantastické´, ale jejich přitažliv ost něco zcizuje. (...) Kolář nutkavě, posedle dělá nulu. Je to tragédie."

HROU PROTI CHAOSU

Je pravda, že kdyby Kolář zůstal u "klasické" poezie, nikdy by nedosáhl tak velkého světového ohlasu. Je ovšem také fakt, že ani to nemusí tolik znamenat, ostatně jemu na ohlasu zřejmě nezáleželo. On sám svou uměleckou proměnu, která není zas tak velká, jak se na první pohled zdá, protože principy tvorby zůstávají zachovány,komentuje takto: "Myslím si, že každý tvůrce se jednoho dne musí chtě nechtě pokusit o to,čemu se říká převrat: o přebudování a znovuvystavění celého básnictví - jako v mém případě, ať už mělo jakoukoliv platnost, velkou, nebo malou." Destrukce řeči byla pro Koláře hledáním jiného, živého jazyka. Můžeme hovořit i o tom, že to byla snaha o vlastní obrodu, když cítil, že se na původní půdě vyčerpal, a závěr jeho "klasického" období jako by opravdu svědčil o tom, že rozum, jehož bylo vždycky přespříliš, už zahlcuje cit, že posedlost po poznání stává se brzdou spontaneity.V rozená zvědavost vědce se stupňovala ve chvíli, kdy cítil postupující chaos, jehož poznání považoval za nezbytné. Jako dítě, ohromené prvními vjemy,vrhl se do pitvání věcí, které chtěl ukazovat z nových úhlů. "Říkal jsem si: Na něco narazit. Kdekoliv,kdykoliv a na cokoliv - to je ono. A opakoval jsem si často: Když se na něco narazí, je to jen stupnice. Teď se musí z toho něco udělat. Zahrát!"

TRIUMF

V roce 1970 po mozkové mrtvici ztrácí Kolář schopnost pořádně hýbat pravou rukou, což mu znemožňuje dělat koláže. Za rok ruku rozcvičí. V roce 1977 podepisuje Chartu 77, pomsta režimu spočívá v tom, že m u neumožňuje návrat ze studijního pobytu ve Francii a dva roky zadržuje jeho ženu, uměleckou fotografku Bělu. Muž v penzijním věku se ocitá v Paříži, aby začal nový život - jenže režim podcenil francouzskou lásku k umění, a tak ho Francie bere za svého, sláva, mající u Čecha obdobu snad jen v případě Milana Kundery, neustále roste. P o listopadu 1989 se domů vrací stále častěji, aby zde na poslední tři roky uvázl na lůžku. Nezlomnost je ovšem Kolářovi vlastní - a vezměme zase jako symbolické, že letos vyšla knížka jeho prvních erotických veršů a nakladatelství Paseka připravilo jako jedenáctý svazek jeho Díla péčí Miloslava Topinky Záznamy,knihu poslední, knihu, kterou doslova vyrval smrti z rukou. Zrození a smrt básníka se tu dívají do tváře a stvrzují, že to, co bylo mezi tím, byl osud prožitý tak jako málokterý.

JIŘÍ RULF

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější