Karol Sidon | Reflex.cz
reklama
nahoru

Karol Sidon

KAREL HVÍŽĎALA2. září 2004 • 17:24

Vrchní zemský a pražský rabín Karol Efraim Sidon byl 28. června 2004 odvolán novým vedením pražské Židovské obce z funkce vrchního pražského rabína, kterou zastával - po osmiletém studiu v Heidelbergu (SRN) a Jeruzalémě (Izrael) - od 28. září 1992. Dvaašedesátiletý rabín a spisovatel přišel o otce v Terezíně, po roce 1968 byl vyhozen z práce a nesměl publikovat, topil mimo jiné v kotelně a v roce 1983 byl donucen k emigraci. Je symbolem židovského osudu druhé půlky XX. století.

reklama

Kdybych měl odpovědět na nejprostší otázku, kdo je Karol Efraim Sidon, asi bych se musel uchýlit k metafoře a řekl bych: věčný hledač vlastních pokladů.
První poklad, který hledal, byl jeho ztracený židovský tatínek, jehož zavraždili v terezínské Malé pevnosti. Pátral po něm důkladně, sebetrýznivě (napsal o tom i knihu Sen o mém otci), až si uvědomil, že židovství není jen národní příslušnost, ale i náboženství, tedy něco, co nás přesahuje, co má tajemství, a to ho zaujalo. Jakým směrem by v pátrání pokračoval, kdyby čtyři roky po absolvování filmové fakulty AMU neokupovala naši zemi sovětská vojska, čímž byla jeho úspěšná kariéra spisovatele a scenáristy násilně přerušena (vydal Sen o mně a vysílali mu rozhlasové hry Páté přikázání, Cyril, Dvojí zákon atd. a pro Juraje Jakubiska napsal scénáře Zběhové a poutníci, Ptáčkové, siroty a blázni a Na shledanou v pekle, přátelé a je autorem divadelních her Latríny, Shapira, Labyrint aj.), je těžké

Foto
spekulovat. Jedno je ale jisté: 21. srpen 1968 je pro Sidonův život druhé nejdůležitější datum po 9. srpnu 1942, kdy se v Praze narodil.Toto datum pro něj s odstupem času nabylo náboženského významu.
Říká: "Znamenalo pro mne vpád reality do světa iluzí, v němž jsem jako nejmladší redaktor Literárních novin žil. Měl jsem k iluzím o soustavně se zlepšujícím světě pochybnosti i předtím, ale ne zase tak určité, abych je se svými staršími kolegy nesdílel."

JEREMIÁŠŮV PLÁČ

Ve městě se objevily ruské tanky, ozývala se střelba a bylo v něm náhle tak pusto, že uslyšel biblický Jeremiášův pláč. Zároveň ale si okamžitě uvědomil, že to, co vidí, je skutečná tvář světa, která do té doby byla zakryta kašírovanou fasádou nadějí.Tento okamžik pro něj neznamenal jen tragédii, ale i satisfakci, odčinění za prohřešení vnitřní pravdě, kterou předtím jako každé židovské dítě jen tušil: pogrom stejně jednou přijde.
Na okupaci reagoval tím, že se začal zabývat přípravným studiem na románovou esej Evangelium podle Josefa Flavia: zevrubně pročetl Židovské starožitnosti, Židovskou válku a pustil se do studia dalších spisů a z nich si začal sám pro sebe skládat "skutečnou" tvář Ježíše. Na tento těžký úkol nešel jako vědec, ale jako spisovatel, který si může dovolit vlastní interpretaci.Víc než vnější fakta ho v eseji zajímá Ježíšova duše. Proto poslední část nese název: Evangelium podle mne. Ježíš podle Sidona byl "nafoukaný" a pyšný kluk, zároveň ale jako nemanželské dítě (jeho otcem byl zřejmě nežidovský voják Pandira) zakomplexovaný a méněcenný. Sidon napsal: "To ho přivedlo ke snění o sobě, ke snění o velkých činech, činech největších a ovšem ke knihám." A o kousek dál čteme:
"Asi třicet let mu bylo a do té doby snil o sobě velké sny. Potom stál najednou na prahu mužnosti a musil si uvědomit, že do té doby vlastně neudělal kromě snění zhola nic. Musil si bolestně uvědomit, že velké sny se mají plnit nebo se nesmějí snít."
Foto
Tato slova napsal Sidon, když mu zrovna také táhlo na třicítku. Přišel na to, na co přišel podle něj i protagonista jeho eseje, že "zázrak se musí udát v nás, ve mně. Je nutné prorazit bariéru vzdoru, žárlivosti, nenávisti, ublíženosti a závisti, je nutno se přiznat k opravdové potřebě lásky a nestydět se za to."
Takto artikulovaná moudrost je nejspíš druhým nalezeným pokladem třicátníka Sidona, toho času pomocného dělníka u Vodních zdrojů, kam se uchýlil, když mu v roce 1969 zrušili redakci Listů. A právě v této době, kdy bydlel v maringotce, kde psal a měřil vodu (do roku 1976), našel třetí poklad: nabyl přesvědčení, že Bůh existuje, a na ten moment si pamatuje jako dneska. Při měření vody na Křivoklátsku na odlehlém místě na poli ztratil svazek klíčů, na němž byly nejen klíče od auta, kterým přijel, ale i od maringotky, kde bydlel, a od sestřina bytu, kde po rozvodu přespával. Byla už skoro tma, začalo pršet, byla mu zima. Říká: "Chodil jsem asi hodinu po poli, nevěděl jsem už, co si mám počít, co bych ještě mohl a měl udělat, abych svá tři provizória neztratil. Nakonec jsem si uvědomil, že je přece jeden Bůh a že není nikdo jiný na světě, kdo mi fakticky může pomoct, a že se ode mne nečeká nic jiného, než že o pomoc slušně požádám a že si kleknu a posypu si hlavu hlínou, až mi budou klíčky vráceny. A když jsem svou žádost nahlas
Foto
vyslovil, v tu chvíli jsem klíče našel."
Později si pochybovačný Sidon samozřejmě v maringotce řekl, že možná klíčky už předtím viděl, ale jeho psychologická potřeba zázraku mu zabránila je spatřit. A dnes by už vůbec nestavěl na vnitřních zkušenostech podobného typu, ale to jen proto, že už je dál a jinde a zná jiné "pole", na jakém se s Bohem může setkat. Než takové pole ale našel, uběhlo dalších pár let.

UČIL SE HEBREJSKY

V polovině sedmdesátých let se začal učit hebrejsky a sháněl literaturu, která by mu pomohla orientovat se v židovské tradici. V té době již opustil Vodní stavby a začal od roku 1976 prodávat v trafice v Jindřišské ulici. Na studium i na psaní měl přitom dost času.V té době také napsal román Boží osten. Idyla však trvala krátce a totalitní moc opět ukázala svou pravou tvář. Když na počátku roku 1977 podepsal Chartu 77, prohlášení, které žádalo po helsinské konferenci, kde jsme se zavázali k dodržování lidských práv, aby Československo tento závazek plnilo, přišel o práci a začal být pronásledován.
"Dělil jsem svůj čas mezi starou a novou rodinu, samizdat, výslechy s krátkodobými pobyty v celách předběžného zadržení a studium," řekl nám s Viktorem Vondrou v knížce Když umřít, tak v Jeruzalémě. Jeho tvorba byla už převážně orientována na židovskou tematiku.Vedle toho ještě se skupinou přátel vydával čtvrtletní židovský Kalendář. Kromě toho se každý čtvrtek s nimi scházel. Patřil k nim Leo Pavlát (dnes ředitel Židovského muzea), Jiří Daníček (dnes šéfredaktor Roš Chodeš) a další a učili se tóru. Schůzek se zúčastňovala i paní Helena Přívorová, která jim překládala klasické komentáře Rašiho. Ve skupině, se kterou se učili, si nejspíš díky své důslednosti a brzy i znalostem získal takovou autoritu, že byl brán jako učitel.V roce 1978 už byl se studiem tak daleko, že přestoupil na židovskou víru, a to je zřejmě největší poklad, který našel, neboť studium tóry se stalo pro Sidona úkolem na celý život.
Při konverzi k židovské víře přijal Karol Sidon ještě židovské jméno Efraim. I tato volba je symptomatická: Efraim byl syn Josefův, který se narodil v otroctví v Egyptě z nežidovské matky, ale Jákob ho přijal za vlastního a požehnal mu jako prvorozenému. Jméno Efraim, podle něhož je nazváno kmenové území ve Svaté zemi, se stalo synonymem pro celý Izrael. Sidon, protože není Židem po matce, byl přijat za vlastního a začátkem osmdesátých let snad i proto přenesl své aktivity do Židovské obce. O tomto svém kroku má dnes značné pochybnosti, neboť tím dostal tuto komunitu do centra pozornosti tajné Státní bezpečnosti.Tajní mu to řekli velice jasně: Buď se stáhnete do soukromí a nebudete na sebe nabalovat lidi, nebo vás zavřeme.
Sidonovu svízelnou situaci si záhy uvědomilo i vedení Židovské obce a hledalo pro něj nějaké schůdné řešení. Jediné, co se nabízelo, bylo studium v zahraničí. Pan doktor Galský z obce mu vyjednal stipendium na Hochschule für jüdische Studien, tedy Vysoké škole pro judaistická studia v Heidelbergu. Předpokládá, že k této nabídce nemohlo než dojít po dohodě s StB. Po šestiletém studiu v Heidelbergu pokračoval v letech 1990-1992 ve studiu v Jeruzalémě na rabínském
Foto
semináři Ariel (Harry Fischel-Institute), kam už odjel s tím, že převezme v Praze rabinát. Jeho dlouholeté studijní úsilí se nečekaně naplnilo.V roce 1992 se vrátil do Prahy a své nové funkce v pražské obci se ujal a vykonával ji až do června letošního roku.
Židovské náboženství se liší od ostatních způsobů víry hlavně tím, že učí odpovědnosti za svět, který si svým životem vytváříme. Nejspíš i touto větou by šla vysvětlit vzpoura rabína Karola Sidona proti jeho odvolání z postu pražského rabína a rabína Staronové synagógy. Rabín Sidon cítí odpovědnost za to, co vytvořil za dvanáct let po padesáti le tech nepřetržitých pogromů na české Židy. Svůj úkol si před lety definoval takto: "Určitě nebudu nikoho za svého života násilím přesvědčovat, aby jedl košer a držel šabat, i když by to asi za jistých okolností bylo správné. Kladu si za úkol vytvořit takové podmínky, aby to pro ty lidi, co o to mají zájem, bylo možné. Ale myslím, že bych se se zlou potázal, kdybych to někomu vnucoval. Jako rabín musím dbát především na to, aby si Židovská obec zachovala svého židovského ducha, charakter, nejen pokud jde o náboženství, ale i kulturu, národnost a podobně, což vychází z hlubších kořenů než povrchně náboženských." Karol Sidon jako vysoce duchovní člověk se tedy snaží a snažil navazovat na hlubší kořeny českého židovství, hledá je, pojmenovává a chce je pěstovat. Brání se, použijeme-li moderní slovník, povrchní globalizaci.

SPOR

Nejspíš tady někde v takto vymezeném prostoru lze hledat niterné kořeny Sidonova sporu s předsedou Židovské obce Tomášem Jelínkem, který nepatří ke zbožným židům a pražskou obec by rád řídil jako manažer. Ostatní je jen balast, který je s největší pravděpodobností pouze levným výplodem v režii Donathovy PR agentury, jež komplikovaný spor banalizovala do prázdných sloganů o Sidonově ortodoxii či nepořádku v inventáři. Vždyť Jelínkem dosazený náhradní rabín Barash je mnohem ortodoxnější.
Sidon pracuje s jinými prostředky, a hlavně moc dobře ví, že tradovat znamená víc než vymýšlet nové.V hebrejštině pochází slovo mesora, tradice, ze slova limsor, předávat. Být židem znamená tedy příkaz: začleň se do tradice a předávej ji.Tato potřeba komunikace a sdílení se v židovských dějinách stává svého druhu posedlostí. A tradice je právě to, co chrání a oč bojuje pražský rabín.
Taky by se dal vyprávět příběh o kováři: V obci se usídlil nový kovář, koupil kovadlinu, kladivo a měch a dal se do práce. Marně. Nic se nedělo. Nový kovář se proto vypravil za svým starším kolegou a poprosil ho o radu. Starý řemeslník se sebral, doprovodil ho do dílny, chvíli mladíka pozoroval a pak řekl: "Máš všechno, co potřebuješ, jen jiskru nemáš!" A to je víra: jiskra, za kterou vrchní zemský rabín bojuje. Některým se zdá zbytečná a obtěžuje je, protože mají skoro všechno, co v Židovské obci má být, a jsou s tím spokojeni. Střet rabbiho Sidona s předsedou a manažerem Jelínkem je střetem dvou zásadně odlišných světů, o čemž svědčí i Jelínkova věta: "V obci může být jen jedno číslo 1 a to jsem já. Možná se mu (Sidonovi) to nelíbí, ale já jsem jeho šéf."
Toto je citace z Prague Post z 8. července a jen dokazuje obrovskou propast, která v obci mezi laickým a duchovním vedením vznikla, ale zároveň je symptomatická pro celý stav naší společnosti, jež si po pětašedesáti letech hnědé
Foto
a rudé totality odvykla na delegování pravomocí na různá centra, která mají být zcela nezávislá, a zná jen model pyramidy.Totéž přece zažíváme ve vztahu mezi politiky a soudy, Parlamentem a vládou, politiky a veřejnoprávními médii, ale i uvnitř médií mezi strukturou manažerskou a šéfredaktorskou. Jako v civilizovaných zemích není ředitel nadřízený šéfredaktora, tak podobně v Židovské obci jsou přesně vymezené kompetence laické a duchovní. Nikoliv předseda, ale obec je zaměstnavatelem rabína. A naopak je Židovská obec včetně předsedy povinna se podřídit rabínovi v rámci jeho kompetencí. Karol Efraim Sidon říká: "Židovská obec není firma a má tradičně dvě hlavy - laického a voleného Roš hakahal (předsedu obce), což má být mimochodem čestná funkce, a obcí placeného Mara deatra (místního rabína). Pro obec bývá dobré, když spolu obě hlavy spolupracují a žijí v míru." My můžeme jen s rabbim Nachmanem dodat: "Peklo existuje a je z tohoto světa, pouze se to nikdo neodvažuje říct. Až přijde Mesiáš, nic se nezmění, až na to, že hloupí se začnou stydět za svou hloupost." To se ale nestane, protože si to nezasloužíme. Zbývá nám jen doufat, a děje-li se křivda, křičet hodně hlasitě.

NÁZOR TÓRY

Obě znesvářené strany v pražské Židovské obci se dohodly, že přijmou nabídku rabína Noacha Landsberga a spor rozhodne rabínská autorita v Jeruzalémě, jejíž rozhodnutí budou respektovat. Názor tóry na tyto spory, tedy něco jako rozsudek podepsaný rabínem gaonem Zalmanem Nechemjim Goldbergem šlitou, nese datum 15. av 5764 (2. srpna 2004 křesťanského kalendáře), kdy definitivně končí období smutku za zkázu Jeruzaléma a jeruzalémského chrámu.V rozsudku stojí, že důvody, a hlavně způsob (Sidonova) odvolání naplnily vrchního rabína "velkým zármutkem", že odvolání bylo pochybné a v žádném případě se nemělo stát takovým způsobem, jak se stalo. A dále: "Rabín Sidon bude titulován jako vrchní zemský rabín a prezident rabínů v Česku a v Praze." V bodě deset dále čteme: "Rabín Sidon je rabínem Vysoké synagógy, a když se zúčastní bohoslužeb ve Staronové synagóze, bude jako vrchní zemský rabín a prezident českých a pražských rabínů sedět na svém stálém čestném místě." Rozsudek je vpravdě šalamounský: rabín se omluvil, že hovořil nehezky o Chabadu a jeho rabbim Barashovi, ale byla mu vrácena čest a role nejvyšší židovské autority, zatímco Židovská obec pro ukvapené a nešťastné rozhodnutí svého předsedy a reprezentace spojit se s ultraortodoxním Chabadem neztratila tvář.
Po babylónském exilu vybudovaný druhý jeruzalémský chrám byl Římany vypálen roku 70 křesťanského letopočtu za trest - jak uvádí talmud - za "bezdůvodnou zášť" mezi tehdy znesvářenými Židy. Jak jsem poznal rabína Sidona při práci na knihách-rozhovorech Červená kráva a Sedm slov, není to člověk, který by byl schopen k někomu chovat zášť, a věřím, že totéž platí i o předsedovi Jelínkovi. Doufejme, že malá, ale slavná Židovská obec v Praze překoná i tuto krizi a do budoucnosti si z ní vezme ponaučení: bezdůvodná zášť, motivovaná bojem o moc, vede ke zkáze.

KAREL HVÍŽĎALA


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama