Jordanova smrt | Reflex.cz
nahoru

Jordanova smrt

VÁCLAV TIKOVSKÝ22. srpna 2007 • 11:00

Muž výrazné tváře v letním oblečení se choval zcela neokázale, bylo zřejmé, že cestování je pro něj běžnou záležitostí. Amerika, Střední východ, Evropa - teď dokonce samotné její srdce: Praha. Bylo 14. srpna roku 1967. Ubytoval se v hotelu Esplanade poblíž Václavského náměstí, aniž by tušil, že tímto krokem otevřel causu, která bude zastřena závojem tajemství ještě po čtyřiceti letech.

 


Ten muž se jmenoval Charles Jordan, ročník 1902, americký občan. Bylo vidět, že je zvyklý na úsluhy personálu, o zavazadla se nestaral, věděl, že budou v pořádku na pokoji. Měl na zřeteli pouze své příruční zavazadlo obsahující věci osobní potřeby. Také nějaké papíry, byť věci skutečně důležité nosil většinou v hlavě. Necestoval sám. Doprovázela ho manželka Elisabeth, která záhy zažije životní otřes.

OTEC UPRCHLÍKŮ


Přes své nenápadné chování patřil Charles Jordan k oněm lidem, jejichž působnost zahrnuje široké spektrum činností a přesahuje státní hranice. Po desetiletí pracoval v organizaci American Jewish Joint Distribution Committee, která poskytovala pomoc Židům prchajícím z nacistického Německa a později navrátilcům z koncentračních táborů. Ještě později - v padesátých letech - židovským komunitám ve východní Evropě. Ty totiž začaly strádat pod novou vlnou antisemitismu. Tato pomoc spočívala v rozesílání potravinových balíčků a peněžních příspěvků mnoha Židům, kteří byli totalitní byrokracií zařazeni do kategorie "bývalých vykořisťovatelů" a odsouzeni k živoření na nepatrných důchodech.


V době pražského pobytu Charles Jordan ovšem na tuto akci už dávno nemyslel. V hlavě nosil jiný problém, který se mezitím vyostřil. Vznikl na Středním východě a týkal se opět uprchlíků, tentokrát však arabských. Palestinců, kteří uprchli z území ocitnuvších se po šestidenní válce pod izraelskou nadvládou a oni na nich žít buď nechtěli, nebo nemohli. Lidé z Gazy, z okolí Jordánu či nejnověji z Golanských výšin.

Problém byl tíživý, narůstal ze dne na den a Charles Jordan cítil, že se musí řešit. Před svým odjezdem do Evropy se setkal s tehdejším izraelským ministerským předsedou Eškolem. Jednali nepochybně o této otázce. Avšak vzhledem k faktu, že od šestidenní války uplynuly teprve dva měsíce, nebyl problém uprchlíků asi tématem jediným. O čem tedy ještě hovořili?

ZMIZENÍ NA PRAHU NOCI


Odpověď na položenou otázku byla zřejmě vysoce zajímavá pro několik tajných služeb. Vynechme Mossad, Izraelci své informace měli, a stejně tak CIA, protože Charles Jordan na ni měl jisté vazby, jak se předpokládalo. Ale nelze vynechat sovětský KGB a tajnou službu tehdejší Sjednocené arabské republiky (SAR), kterou tvořili Egypťané se Syřany. A nedala se koneckonců vynechat ani naše StB. Dost na to, aby Charles Jordan byl osobností bedlivě střeženou a sledovanou.

Tím víc překvapí, že tento muž dva dny po svém příjezdu do Prahy, večer 16. srpna, zmizel. Přesněji, odešel ze svého hotelu, aby se do něj již nikdy nevrátil. Jeho manželka ho viděla naposledy večer kolem 22. hodiny, když z hotelu odcházel. Řekl jí, že si jde koupit cigarety.


Jak později vyšlo najevo, někdo mu krátce předtím volal. Z hotelu se vydal Washingtonovou ulicí směrem k Václavskému náměstí, ale vzápětí se na něj vrhli čtyři muži a vecpali ho do předem připraveného auta. Scéna jak z akčního filmu: vylíčil ji Josef Frolík ve své knize Špión vypovídá (vyšla v roce 1982 v Kolíně nad Rýnem, u nás o osm let později v nákladu 149 tisíc výtisků). Auto mělo patřit diplomatovi z egyptského velvyslanectví, což nebylo zase tak obtížné zjistit, protože Jordan byl naší Bezpečností sledován. StB dostala echo od KGB, že ho chtělo zabít arabské komando už v Bukurešti, ale rumunská Securitate nedala Arabům šanci. V Praze byla naplánována zpravodajská akce, jejímž cílem mělo být zjištění, jaký je skutečný záměr Jordanovy cesty (v hotelu se deklaroval jako turista, který přijel do Prahy na krátký odpočinek), ale nyní dostala tvrdou ránu. Co teď?!

Podle Frolíkova líčení únos sledovalo jedenáct našich zpravodajců vyzbrojených pistolemi i samopaly, pro něž by bývala hračka jej překazit. Ale ve hře bylo československo-arabské přátelství (které mělo zcela konkrétní podobu v masívních zbrojních dodávkách na Střední východ) a panovala vcelku důvodná obava, že kdyby čeští agenti zasáhli, vztahy s Araby by to těžce poškodilo.


Náčelníci žhavili dráty až na místa nejvyšší, leč dostali pokyn, aby se StB do probíhající akce už nepletla, pouze ji podle svých možností sledovala a zaznamenala. Odposlech egyptské legace potvrdil, že Charles Jordan byl podroben mnohahodinovému výslechu a že v jeho důsledku pravděpodobně zemřel. Infrakamery potom zaznamenaly, jak před svítáním vynášeli Jordanovo bezvládné tělo z ambasády a jak s ním diplomatický vůz vyrazil proti toku Vltavy.

Tolik Frolíkova verze.

Za několik dní potom Jordanovo tělo skutečně zpozorovali na jezu u Karlova mostu a mrtvolu vylovili. Záhada byla na světě: Proč zemřel Charles Jordan?

POHLED KRIMINALISTY


Kladu tuto otázku Miroslavu Kučerovi, emeritnímu podplukovníkovi Ústřední kriminální služby. "Vím toho sice o tomhle případu dost, ale jak to tehdy skutečně bylo ..." Krátce se zamyslí. "Dobře jsem znal majora Zahrádku, legendární postavu naší moderní kriminalistiky, a ten Jordana dělal. Než mu ovšem případ vzala z ruky StB. To bylo v šedesátém osmém, už po invazi, a případ uzavřela o tři roky později jako sebevraždu."

"Byl to pro Zahrádku věrohodný výsledek?"


"Kdepak! Jordan neměl sebemenší důvod takhle účtovat se životem, měl koncem srpna vystoupit v OSN se svým plánem řešení problému palestinských uprchlíků. Mimochodem, nešlo jen o Araby; šlo též o izraelské utečence z arabských zemí, kde jim po šestidenní válce kolikrát hořela půda pod nohama. Existovaly náznaky, že si od toho hodně sliboval, později jsem někde četl, že dokonce doufal v Nobelovku - jeho celoživotní úsilí věnované uprchlíkům ho k tomu jistě opravňovalo. Ale pitva - a ta je vždycky klíčem k pravdě - naprosto neprokázala cizí zavinění. Žádné známky násilí, žádné drogy, nic. Ty pitevní protokoly jsem viděl a mám z nich poznámky."

Stojí v nich: "K prvotnímu ohledání zemřelého Charlese Jordana byla přivolána lékařka Záchranné služby hlavního města Prahy MUDr. Miroslava Bakosová. Ta na místě konstatovala, že s největší pravděpodobností nastala smrt utopením, a to maximálně před týdnem. Zevním ohledáním nebyly na mrtvole zjištěny žádné stopy násilí. Přesto byla vyšetřovatelem nařízena soudní pitva."

"Mrtvola vytažená z Vltavy byla převezena do Ústavu pro soudní lékařství UK v Praze 2, Studničkově ulici č. 2," pokračují zápisky. "Soudní pitva byla provedena 21. srpna 1967, a to MUDr. Sobotkou a MUDr. Poláškovou. Oba odborníci konstatovali, že na mrtvole nejsou známky viditelného násilí. Příčinou smrti Charlese Jordana bylo udušení z utonutí s tím, že od smrti neuplynulo více než pět dnů. Kromě pokročilé hniloby byly při pitvě zjištěny tyto chorobné změny: ateroskleróza III. stupně centrální, I.-II. stupeň periferní lipomatosy v rozsahu levé komory a nefriskleróza. Při pitvě byl zjištěn krevní výron v mělkých pokrývkách lebních v čelní krajině vlevo. Byl však poměrně malého rozsahu. Ten lze vysvětlit například nárazem o kámen při pádu do vody."


















Posledních několik vět mě zaujalo, text ale dále pokračuje:

"V žaludku zemřelého byly nalezeny zbytky rajských jablíček a ovoce, pravděpodobně meruněk, které se tráví asi tři hodiny. Z toho lze usuzovat, že smrt nastala za dobu kratší než uvedený čas po jídle."

"To je hodně důležitý poznatek," podotýká Miroslav Kučera, "protože z něj vyplývá, že Jordan zemřel brzy poté, co večer onoho 16. srpna odešel ze svého hotelu."

"Dobrá, ale to se potom musíme vrátit k otázce, jak se Jordanovo tělo dostalo do Vltavy. V sebevražedném úmyslu do ní určitě neskočil. Také zřejmě nebyl podroben několikahodinovému výslechu, jak uvádí Frolík. Takže hodil ho tam někdo, když ho předtím udeřil do hlavy?"

"Jako kriminalista se musím držet pitevního nálezu," říká Kučera, "tím spíš, že Američané projevili přání pitvu opakovat, povolali svého experta ze Švýcarska, který nález našich prosektorů potvrdil. A pitva cizí zavinění vylučuje. Pokud jde o Frolíka, ten ve svém líčení plně věrohodný nebude, prokazatelně se mýlí nejméně ve dvou momentech. Jednak chybně uvádí Jordanův věk, dělá ho o šest let mladším, za druhé má chybu v datu vylovení mrtvoly: nedošlo k němu 29. srpna, ale o devět dní dřív - 20. srpna. Připouštím, že v datu by mohlo jít o chybu z přepsání, i když zpravodajec se mýlit nemá. Čili zbývá ještě jedna možnost ... "

NEŠŤASTNÁ NÁHODA


K této variantě Kučera říká: "Upozorňoval jsem na místo v pitevním nálezu, kde se uvádí, že Jordanovi našli v močovém měchýři nějakých tři sta mililitrů moči. Takové množství není nijak neobvyklé, ovšem u člověka jeho věku může vyvolat nutkání na močení, někdy dokonce se značnou imperací. Jestli Jordan přešel Václavské náměstí a zamířil k Národnímu divadlu, na celé trase tehdy nenarazil na toalety; nebyly tam prostě. Na nábřeží si pak mohl všimnout Střeleckého ostrova a mohlo ho napadnout, že tam by mohl nalézt vhodné zákoutí. Přešel k němu tedy po tehdejším mostě 1. máje, ale poněvadž nebyl znalý terénu na ostrově, sklouzl po břehu a spadl do vody. Omráčil se úderem o kámen a utonul. Podle proudů a doby, která uplynula od smrti k nalezení těla, se to mohlo stát na pravém břehu ostrova u přilehlého mostního oblouku. Mimochodem, dlouhé hodiny tam tehdy policisté hledali dioptrické brýle, které Jordan nosil, hledali je i potápěči v řece, ale nikdy nebyly nalezeny ..."















Jakkoli se však tato verze zdá poněkud krkolomná, existuje ještě jedna, snad ještě méně pravděpodobnější. Uvádějí ji Dan Raviv a Yossi Melman ve své knize Izraelské tajné služby.

Už jsme se zmiňovali, že Jordan přicestoval do Prahy přes Rumunsko - to bylo totiž jedinou socialistickou zemí, která po šestidenní válce nepřerušila diplomatické styky s Izraelem. Byl to projev určité neposlušnosti vůči Sovětskému svazu, který jednoznačně určoval zahraniční politiku vazalských států, a Rumunsko tímto krokem jako by demonstrovalo, že jím tak úplně není. Tehdy mladý a dynamický Ceauşescu si troufl toto gesto učinit.

Autoři uvedené publikace upozorňují na jednu postavu, která prý měla ve vztahu k Ceauşeskovi klíčový význam. Byl jí jistý bělovlasý, již nemladý Izraelec Ješajahu (Šajke) Trachtenberg-Dan. Za druhé světové války vstoupil tento muž dobrovolně do britské armády a spolu s dalšími palestinskými Židy se zúčastnil výsadku za nacistickými liniemi na Balkáně. Akci přežil, vrátil se do vznikajícího Izraele a vstoupil do Styčného úřadu.

Pro svou činnost se Dan stal terčem několika východoevropských špionážních služeb, což bylo tragicky osudné Charlesi Jordanovi. Podle citovaných autorů lze prý s jistotou konstatovat, že komunističtí agenti si popletli jeho totožnost a zabili ho v domnění, že jejich obětí je Šajke Dan. Svou verzi bohužel nijak nedokládají.

 

MLČÍCÍ ŘEKA


Zůstává otázka, proč smrt Charlese Jordana s takovou silou rozčeřila hladinu zájmu. Proč se kruh otázek stále stáčí k verzi jeho zavraždění. Kdo mohl mít na jeho smrti takový zájem a proč?

Jestliže Frolík mluví o arabském vražedném komandu, má pro to vcelku dobrý důvod. Jordan byl pro Araby trnem v oku. Pokud pracoval na problému palestinských uprchlíků, pak arabským zájmem bylo, aby se neřešil. Aby tato rána - a uprchlické tábory jako její výmluvný obraz - existovala dál a zůstávala otevřená jako důkaz viny Izraele na neutěšené situaci Středního východu. Dokud Izrael neexistoval, neexistoval ani tento problém, tvrdili Arabové. Řešení proto nespočívá v pomoci uprchlíkům, nýbrž v likvidaci příčiny všech problémů, tj. zničení Izraele.

Arabský zájem na Jordanovi kromě toho vyvolávala i ona základní otázka, cože vlastně v Praze pohledával. Byl zde skutečně jenom jako turista? To by se o něm nesmělo vědět, že je osvědčeným vyjednavačem, který se dokáže dohodnout s každým. Vraťme se ke zmínce, že před svým odjezdem konferoval s izraelským ministerským předsedou. Mohli hovořit například i o tom, že Izrael na Sinaji ukořistil několik stovek kvalitních sovětských tanků, z nichž nemalá část pocházela z československých dodávek. Izrael pro tyto tanky, jimiž se rozhodl posílit svou výzbroj, nutně potřeboval náhradní díly a munici. Nedalo by se vyjednat, ovšemže skrytě a tajně, aby tyto vysoce potřebné artikly dodala Praha? Vždyť již jednou, ani ne před dvaceti lety, s Izraelem v tomto směru výhodně obchodovala. A kdyby to nešlo, nedalo by se s Prahou dohodnout, aby tedy aspoň neparticipovala na obnovení vojenské síly Arabů? Zadarmo by to nebylo ...

Při tehdejší situaci, do níž se Arabové prohrou v šestidenní válce dostali, stačil jistě pouhopouhý náznak možnosti takového poslání, aby o Jordanovi bylo rozhodnuto: jeho mise musí skončit smrtí.

Vratkost verze o nešťastné náhodě je citelná. Všechno se mohlo odehrát úplně jinak. Jordanovi mohl někdo zavolat, nejspíše ten, koho znal anebo mu byl doporučen, a vylákat ho ke schůzce. Během procházky večerní Prahou ho mohl dovést do blízkosti Střeleckého ostrova a tam ho úderem do hlavy omráčit a hodit do Vltavy. V setmělém městě se to dalo docela dobře provést.

 

VÁCLAV TIKOVSKÝ

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější