Barel ropy | Reflex.cz
nahoru

Barel ropy

MAREK HUDEMA16. prosince 2007 • 10:00

Je to neuvěřitelná kariéra. Barel, původně nevýznamný sud slanečků, dnes hýbe osudy světa. Jeho název se stal synonymem ropy a automobilistům v Evropě i ve Spojených státech běhá z jeho ceny mráz po zádech. Před pár dny se prodával za téměř sto dolarů, tedy za pětkrát tolik než před šesti lety. Naftoví šejkové se radují a dumají, který z evropských podniků si koupí. Rusko zbohatlo a chystá se za petrodolary přezbrojit armádu. Číňané zase přemýšlejí, jak si pojistit ropná pole v Africe.

 


Moderní ropný věk začal 27. srpna 1859, když Edwin Drake, bývalý průvodčí vydávající se za plukovníka, vytěžil v Titusville v americké Pensylvánii první ropu moderní vrtací technikou. Barel černé tekutiny se tehdy prodával za 70 centů. Ve velkém. Drake totiž nechtěl jako jeho předchůdci používat ropu na mazání či léčení zažívacích potíží. Jeho cílem bylo nahradit velrybí tuk používaný na svícení ve většině lamp. Drake však brzy zkrachoval - spekulacemi na Wall Streetu přišel o všechny úspory. Ze svého nápadu "vyztužit" vrt litinovými rourami také nic neměl. Nedal si jej totiž patentovat. Dnes po něm zbylo jen muzeum zasvěcené tomuto "zakladateli" ropy.

Na americké ropné horečce vydělali jiní - třeba John D. Rockefeller se svou firmou Standard Oil či J. Paul Getty, zakladatel Getty Oil, známý sběratel umění a vlastník prvního telefonního automatu na mince na světě. V Ruské říši, na území dnešního Ázerbájdžánu, jim zdatně konkuruje Ludvig Nobel, bratr vynálezce dynamitu Alfréda Nobela. Asii ovládl Marcus Samuel, bývalý prodavač tretek a lastur, se svou firmou Shell Transport & Trading (česky Mušle - doprava a obchod).

Ropa se postupně stala pro Západ nepostradatelnou jako snadno přepravitelný a koncentrovaný zdroj energie pohánějící vše od lodí až po automobily. I dnes je stále "lepší" než uhlí, dřevo nebo třeba atomový reaktor. Ropa je navíc těžko nahraditelnou surovinou pro výrobu plastů používaných od nábytku po počítače, ale i některých léků, hnojiv a pesticidů.

POLITICI PROTI ROCKEFELLEROVI


Ropa se původně vozila v dřevěných sudech, anglicky barrelech. V letech 1859-1861 se používaly dva druhy - sud na whisky obsahující 40 galonů (asi 150 litrů) a větší sud od slanečků nebo cukrové šťávy o obsahu 42 galonů (asi 160 litrů). Z rafinérií je přepravovaly povozy tažené dvěma páry koní. S nástupem železnice se prosadil větší barel. Byl výhodnější pro přepravu a tehdejší největší společnost, Standard Oil, do něj dávala dva galony "zdarma" - kvůli netěsnostem sudu a odpařování ropy. Standard Oil své barely s nezpracovanou ropou natíral modře, a tak dal název i dnešní zkratce pro barel ropy - bbl (blue barrel).

Protože Rusko nedokázalo spotřebovat ropu vytěženou na břehu Kaspického moře, vymyslel Ludvig Nobel první cisternové lodě - tankery. Brzy se objevily také ropovody a železniční cisternové vozy. A také potíže. Rockefeller, dodnes pravzor dravého kapitalisty, první miliardář a prý nejbohatší muž v celé historii, založil své bohatství právě na propojení těžby a dopravy ropy. Dohodl se s majiteli železnic na velkých slevách a díky tomu mohl dodávat ropu zákazníkům levněji než konkurence. Fakticky tak zruinoval kolem roku 1890 stovky drobných výrobců. Ti si stěžovali politikům. Standard Oil prý má příliš velký podíl na trhu a uměle zvedá ceny.


Politici proti Standard Oilu zasáhli a americké úřady společnost v roce 1911 rozdělily na více než třicet částí. Z nich pak vznikly dnešní obří naftařské firmy, například Chevron, ConocoPhillips či Exxon Mobile. Ironií osudu je, že rozdělení Standard Oilu bylo tehdy nesmyslné. Společnost ropu nezdražovala a už ani nebyla velká. Za více než 40 let působení firmy se cena parafínového oleje, hlavní suroviny vyráběné tehdy z ropy, snížila o 80 procent. Podíl Standard Oilu na ropném trhu byl v roce 1911 už jen okolo 65 procent oproti předchozím více než 90 procentům a stále existovaly stovky jejích konkurentů včetně takových obrů jako firma Texaco.

NACISTI, RUSOVÉ A OPEC


Ropa se ale také stala strategickou surovinou důležitou pro pohon válečných lodí i tanků. Zatímco v devatenáctém století chtěly velmoci získat uhelné stanice, aby jejich loďstva mohla kontrolovat oceány, ve dvacátém století bylo třeba kontrolovat ropné zásoby pro armádu a později i pro civilní obyvatelstvo. Ovládnutí ropných polí v Rumunsku v roce 1917 Spojenci přispělo k porážce císařského Německa. Podobně to bylo s bombardováním stejných polí za druhé světové války a porážkou nacistického Německa. K porážce Hitlera navíc nepřímo přispěly i zásoby ropy v sovětském Baku a gruzínský přístav Batumi nezbytný pro její přepravu do Evropy. Ve snaze se jich zmocnit totiž vedl úder svých vojsk v roce 1942 nikoliv na Moskvu, kde snad mohl uspět, ale na Kavkaz a na Stalingrad. A tam utrpěl od svého nepřítele Stalina, bývalého komunistického agitátora a gangstera působícího mezi naftaři v Baku, drtivou porážku.

Dnes ropu jako politickou zbraň využívají především rozvojové země. Ropa se totiž shodou geologických okolností vyskytuje spíše mimo vyspělý demokratický Západ. Ze západních zemí měly skutečně velké ropné zásoby jen Spojené státy a nyní také Kanada. Tam je ale převážná část ropy uložena v těžko využitelných takzvaných asfaltových píscích.

Největší ropné pole je Ghawar v Saúdské Arábii a druhým největším producentem ropy je Rusko. Arabové i Rusko přitom neváhali použít svoji ropnou "sílu" proti Západu. Například arabské ropné státy, které tvoří většinu v mezinárodním ropném kartelu OPEC, použily v roce 1973 ropu jako politickou zbraň. Chtěly potrestat Západ za podporu Izraele v arabsko-izraelské válce. OPEC tehdy zvýšil cenu ropy o 70 procent a rozhodl se snižovat její těžbu. Cena barelu ropy vzrostla za rok šestkrát, ale Západ na kolena nepadl. Jen ze světa zmizely křižníky silnic z padesátých let a začal nástup aut s malou spotřebou, jako byl třeba Fiat Supermini.

OPEC má nyní 12 členů (počítáno bez okupovaného Iráku, který se jednání kartelu neúčastní, ačkoliv je formálně členem) a stanovuje kvóty na těžbu. Cílem organizace je vytvořit stabilní trh, jinak řečeno, naordinovat odběratelům co nejvyšší ceny nafty a při tom své zákazníky úplně nezničit. Něco podobného chce i Rusko, to ovšem stále neváhá používat ropu i pro své politické cíle. Přitom k tomu má skvělou pozici - dodává do Evropy 16 procent její spotřeby ropy. V Česku je to 64 procent, ale třeba u Finska a Slovenska už plných sto.

ROPA ZA STO DOLARŮ


Spotřeba ropy v absolutních číslech stále roste. V roce 1975 se na světě spotřebovalo 54 miliónů barelů ropy denně. Loni to už bylo podle údajů společnosti BP každý den 83 miliónů barelů. Vinu na zvyšující se spotřebě nesou hlavně rychle se rozvíjející Čína a Indie. Ropy je na trhu ale stále dost, dokonce víc, než se spotřebuje, byť přebytek je jen pár procent. Proč tedy její cena roste tak, že se už blíží hranici sto dolarů za barel? Odpověď je skryta v sousloví "riziková přirážka".


Je to přirážka za nejistotu vyplývající z toho, že kdykoliv mohou být světová těžba a doprava ropy výrazně omezeny politiky nebo teroristy:

V deltě Nigeru, na největších ropných polích v Africe, pravidelně vypukají stávky a místní povstalci z hnutí Mend unášejí dělníky z ropných plošin. Povstalci v Iráku neustále vyhazují ropovody do povětří a američtí vojáci zjistili, že zloději "napichují" trubky a v nedalekých opuštěných statcích staví primitivní rafinérie na zpracování ukradené ropy. Írán, další významný producent ropy, se údajně snažil vyrobit jadernou bombu a nyní rakety dlouhého doletu. Spojené státy nevylučují, že na něj zaútočí. Írán by v tom případě mohl uzavřít pro průjezd tankerů Hormuzskou úžinu, kterou v současné době prochází pětina světových dodávek ropy. Ohrožena teroristy je i největší rafinérie na světě v Rás Tanuře nedaleko saúdskoarabského přístavu Džubajl.

Podle některých odborníků proto dělá riziková přirážka 15 dolarů na barel. Podle jiných i více. "Přirážka je hodně vysoká, vždyť výrobní cena ropy je okolo 20 dolarů. Ale dost dělají další věci, třeba drahé pojištění tankerů. Její přesnou výši si netroufám odhadnout," říká Jan Procházka, odborník na ropu z makléřské firmy Cyrrus. Zásoby, které by dokázaly případný pokles dodávek vyrovnat, totiž fakticky neexistují. Saúdové sice oficiálně tvrdí, že dokáží v případě potřeby rychle zvýšit těžbu, ale nejspíš jen lžou. Další problém je, že dochází dobrá, takzvaná sladká, snadno těžitelná ropa s nízkým obsahem síry. Naftařské firmy musí stále více investovat do průzkumu a těžby. Vrtá se nejen do hloubky (až 10 kilometrů), ale i do stran a ropné plošiny na moři soutěží o titul nejvyšších staveb na světě.

SEDM SESTER


Rostoucí ceny ropy se ale kupodivu neodrážejí v pokladnách ropných společností. V minulém čtvrtletí dokonce zisky poklesly v průměru o 15 procent. Důvod je prostý. Když si na ropu bohaté státy uvědomily, kolik naftaři vydělávají, začaly požadovat na ziscích z ropy větší podíl. Například venezuelský prezident Hugo Chávez prosadil vyšší daně pro západní ropné společnosti a všechny navíc mohou podnikat jen ve spojení se státní venezuelskou společností PDVSA. Cizince nemůže Chávez úplně vystrnadit jen proto, že PDVSA je příliš neefektivní a část polí v okolí řeky Orinoko prostě sama neumí vytěžit. Podobně se k zahraničním investorům chová i Bolívie či středoasijský Kazachstán.

Také Rusko chce větší podíl ze své ropy, a hlavně kontrolu nad její těžbou a vývozem. Vyvážet ropu tak smí jen státní společnost Transněfť; nizozemská firma Royal Dutch Shell i britská BP se nedávno "dobrovolně" vzdaly většinové kontroly nad ropnými a plynovými poli na Sachalinu a na Sibiři. Ruský ekologický dozor jim totiž za ohrožení velryb a znečištění přírody hrozil pokutou ve výši desítek miliard dolarů. Když kontrolu nad nalezišti převzal polostátní podnik Gazprom, oznámil prezident Vladimír Putin, že problémy s ochranou přírody byly "vyřešeny".

Po druhé světové válce dominovalo světové produkci ropy takzvaných "sedm sester", sedm velkých západních společností jako Royal Dutch Shell či Standard Oil of New York. Společně kontrolovaly 92 procent světových zásob ropy, a hlavně vlastnily 77 procent světové tonáže tankerů a většinu rafinérií, a dokázaly tak "převálcovat" nevyvinuté země vlastnící ropná pole.


Dnes ropu těží především státní společnosti v rozvojových zemích. Podle novin Financial Times jsou teď novými sedmi sestrami saúdskoarabská Aramco, ruský Gazprom, čínský CNPC (vlastní společnost PetroChina, v současné době největší firmu na světě), iránský NIOC, venezuelská společnost PDVSA, brazilský Petrobras a malajsijský Petronas. Kontrolují třetinu světové produkce ropy a plynu a mohou zahýbat světovými cenami.

Státní společnosti pochopitelně přinášejí zisk vládám svých zemí a vlády tyhle peníze investují. Zatímco dříve například Arabové prostě ukládali své petrodolary do západních bank (které je pak půjčovaly většinou na rozjezd západních podniků), dnes kupují západní podniky prostřednictvím státních fondů nebo polostátních firem. A Američané i Evropané začali bít na poplach. U takových investorů není nikdy jisté, zda investují kvůli zisku, nebo z politických důvodů. Zvláště citliví jsou na to Východoevropané. Bývalý polský ministr hospodářství Piotr Woźniak říká: "Kdybychom si byli jisti, že třeba ruský monopolní vývozce plynu Gazprom se řídí jen obchodními zájmy, byli bychom klidní. Ale Gazprom realizuje politiku ruské vlády. Musíme se bát."

TEMNÝ ZÁKON PETROPOLITIKY


Štěstí a svobodu ale petrodolary obyvatelům ropných států nepřinášejí. Nedávno Thomas Friedman, komentátor The New York Times, vyvolal velkou diskusi svým prvním "zákonem" petropolitiky. Podle něj se ceny ropy a tempo svobody v bohatých ropných státech vždy pohybují opačným směrem. "Čím vyšší je průměrná světová cena surové ropy, tím více jsou oklešťovány svoboda slova, svoboda tisku, svobodné a spravedlivé volby, nezávislé soudnictví, vláda zákona a nezávislé politické strany." Stačí se podívat do Saúdské Arábie: volby jsou omezeny na výběr několika místních potentátů, ženy nesmějí řídit auto a všude bují korupce. Vlády ropných států podplácejí obyvatele petrodolary (Saúdská Arábie nabízí příspěvky na bydlení či svatbu, Venezuela omezuje ceny potravin) a využívají petrodolarů k placení tisíců vojáků a policistů slídících po odpůrcích režimu.

Neblahou moc nafty pocítili na vlastní kůži i Češi. Objev obřích ložisek zemního plynu a ropy na západní Sibiři v šedesátých a v sedmdesátých letech umožnil Sovětskému svazu přežít ještě několik soutěžení se Spojenými státy a nezkolabovat kvůli dlouhodobému fatálnímu zaostávání ve vědě a technice. Díky tomu mohl dál držet v područí své východoevropské satelity včetně Československa.

Ropné bohatství znamená příliv peněz, ale i to může poškodit hospodářství. Zvyšuje totiž kurs domácí měny, nerozvíjí se domácí průmysl, pro který je teď konkurence s levnějšími (díky vysokému kursu) zahraničními dovozy nemožná, zvyšují se sociální dávky. Když pak suroviny docházejí nebo příliš vzroste počet obyvatel, dojde ke krachu. Ekonomové znají tento vývoj pod označením holandská nemoc (název připomíná případ Nizozemska v šedesátých letech, kdy objev velkých zásob zemního plynu vedl k úpadku země). Něco podobného dnes čeká například Saúdskou Arábii. Arabské moderní úsloví proto tvrdí: "Děda jezdil na velbloudu, otec řídí auto, syn létá letadlem a vnuk bude jezdit zase na velbloudu."

 

ÚSPĚŠNÝ ŠOK


Co říká na takový vývoj Západ? Jednoduše řečeno, bojí se, že brzy bude vytěžen poslední barel ropy. "To, co by lidé měli slyšet jasně a nahlas, je, že nám v Americe dochází ropa," varoval před šesti lety Matthew Simmons, bývalý konzultant amerického prezidenta George Bushe pro otázky ropy. Propagoval přitom masívní využití biopaliv. Například v Evropské unii od roku 2020 mělo být v nádržích aut deset procent biopaliv. Spojené státy letos dají na podporu biopaliv sedm miliard dolarů. Jenže v různých státech Evropy se na výrobu litru bionafty spotřebuje 0,6-1 litru normální nafty. Důvodem jsou masívní státní dotace.

Náhrada za ropu se tak stále hledá. Všeobecná rada je šetřit. To se v rozvinutých zemích, na rozdíl třeba od Číny či Indie, daří. Spotřeba ropy na jednotku HDP se od roku 1970 snížila na Západě o stěží uvěřitelných 70 procent. Dělníci v továrnách nežádají okamžitě po zvýšení cen benzínu vyšší mzdy a neroztáčejí inflaci. Lidé se nevraždí ve frontách na benzín u čerpacích stanic, jak tomu bylo minulý měsíc v Číně. Centrální banky zatím zvládají řízení ekonomiky i za situace, kdy okamžité ceny barelu ropy létají díky spekulantům jako na houpačce.

Ropné šoky v sedmdesátých letech vyvolané arabskými nepřáteli Izraele a revolucí fundamentalistů v Íránu naučily Západ, jak se se zdražováním ropy vyrovnat. Snad se nám podaří vyřešit i problém, čím ropu nahradit. K vrcholu těžby by podle Václava Cílka, šéfa Geologického ústavu české Akademie věd, mělo dojít někdy mezi lety 2008 a 2016. Pak už by mělo vytěžených barelů každý rok jen ubývat.

 

MAREK HUDEMA

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější