Ladislav M. Pařízek | Reflex.cz
nahoru

Ladislav M. Pařízek

JAN CEMPÍREK9. ledna 2008 • 10:00

Malý, šlachovitý muž v tropické přilbě prosekává cestu pralesem. Už tam musí být. Ještě dva metry, metr. Konečně malá mýtinka. "Tady!" vykřikuje. Rukou ukazuje kamsi pod kapradiny. Lesknou se tam dvě malé tůně - právě objevený pramen afrického veletoku Niger. Je květen 1959. Český afrikanista Ladislav Pařízek prožívá svou nejslavnější hodinu.

 


Dnes už Ladislava Mikeše Pařízka, od jehož narození uplynulo v listopadu 2007 sto let, připomíná jen pár knih ve veřejných knihovnách. Jeho slávu zastínila jména jako Hanzelka a Zikmund. Nicméně právě Pařízek byl v padesátých letech velkou cestovatelskou osobností a jeho objevy se zapsaly do učebnic zeměpisu.

GRÁZLÍK Z PERIFÉRIE


Pařízkovo dětství formoval kolorit chudého předměstí Českých Budějovic, kde se 11. listopadu 1907 narodil. Proletářské domky, blátivé ulice a hned za humny lesy a údolí Vltavy nabízely množství inspirace. I příležitosti k mnoha lumpárnám. Neposedný kovářův syn ostatně průšvihy neomylně přitahoval. Záhy byl uznán za vůdce místních kluků, parta "Ládi Pařízků" se stala postrachem okolí a její šéf si vysloužil pověst největšího rváče předměstí.

Na reputaci mu nepřidaly ani školní neúspěchy. Dětství budoucího elitního afrikanisty běželo podle monotónního scénáře: zameškané hodiny ve škole - pranice s kamarády - tatínkův řemen. To až do roku 1917, kdy se rodina kováře Pařízka přestěhovala na opačný konec města.

V novém bydlišti bylo vše jiné. Domy honosnější a obyvatelé bohatší. Dětská parta z bývalé čtvrti zůstala daleko a z Ladislava se stal student reálného gymnázia. Cítil se osamělý a nudu zaháněl v knihovně paní domácí, plné kvalitní i šestákové cestovatelské literatury. Zde poprvé četl o zemích jako Belgické Kongo, Zlatonosné pobřeží či Nigérie. Časem získal konečně i kamaráda - o tři roky staršího chlapce ze sousedství Otu Krále. Tento nadšený vynálezce zasvětil Ladislava do pokusů se sestrojováním papírových vzducholodí. Dal mu i důležitý úkol: musel vést vzduchoplavecký deník. Byla to první Pařízkova reportážní "zakázka". Chlapec tak v sobě objevil literární talent.


Dětství se blížilo k rychlému konci - Ladislavovi nečekaně zemřela maminka. Začal trávil více času na ulici, školu zanedbával. Otec ztratil trpělivost, odhlásil syna z gymnázia a ve třinácti letech mu sehnal práci v papírenském velkoskladu. Bezstarostný život byl rázem ten tam.

CESTA DO PEKLA


Po poválečném chaosu poskytovala Evropa ve 20. letech šanci mladým a podnikavým. Ani Ladislav netoužil strávit život v provinčním maloměstě. Doma ho už nic nedrželo, a tak nasedl na vlak do Paříže. Mladické představy o tom, jak mu svět padne k nohám, ale narazily na realitu: ve Francii nesehnal práci, uspořené peníze brzy došly. Začal hladovět. Pak ho na ulici oslovil dobře oblečený muž a pozval ho na sklenku a jídlo. Verbíř cizinecké legie. Bez peněz, bez pracovního povolení a s mizernou znalostí jazyka byl mladík z Čech ideálním rekrutem.

V říjnu 1924 prodělal v Marseille výcvik legionářských adeptů. Již první třicetikilometrový přesun s plnou polní, kdy pít se mohlo až na povel, znamenal pro zesláblého Pařízka očistec - do cíle ho dovlekli kamarádi.

Následovala mise do Alžírska, kde byl ale při jedné bitvě s místní guerillou vážně raněn. Vrátil se do Evropy. O pobytu v legii pak dlouhá léta mlčel, až na konci šedesátých let napsal filmovou povídku Legie sebevrahů - vyšla i knižně. Dobrodružně laděný příběh je ukončen scénou podle skutečné události: velitel Pařízkovy skupiny i přes odpor svého zástupce zmasakroval domorodou ves. Když se následně ocitli oba tito muži na hlídce, zástupce svého nadřízeného zastřelil. Mstitel však ctil pravidla vojenské cti, která zradu velitele nepřipouští, a tak se vydal vstříc jisté smrti před hlavně vzbouřenců.

CESTOVATEL, NOVINÁŘ, BOJOVNÍK


Díky legionářské minulosti získal Pařízek povolení nutné pro legální práci ve Francii. V zemi galského kohouta zůstal. Jeho touhou bylo vybudovat si kariéru novináře specializovaného na Afriku. Začal publikovat první texty, nyní s charakteristickou zkratkou LMP. V roce 1930 také odjel jako člen topografické expedice do rovníkové Afriky. Čekalo ho mnohaměsíční putování nezmapovanými oblastmi Belgického Konga. Tvrdé podmínky cesty zvládl i díky svému legionářskému výcviku.


Reportáže z cesty vynesly LMP kýženou pověst znalce oblasti. Do Afriky se nadále vracel, psal reportáže. Při rozhovorech s Baťovými inženýry vyslanými do tropů zakládat kaučukové plantáže se mu začal v hlavě rodit námět na román. Jeho hlavními hrdiny byli bílí odborníci přivážející do Afriky pokrok, vzdělání a průmysl. Plánované vydání knihy pod názvem Bílé slzy překazila vzrůstající válečná nervozita.

Pařízek odjel zpět do Československa, v Praze ho zastihl březen 1939. Levicově orientovaný novinář se musel ztratit z očí. Získal nenápadné místo účetního stavební firmy. Místo novinařiny přednášel o Africe. Jeho cesty za posluchači kryly i jeho tajné poslání - funkci kurýra podzemního odboje.

Pražské povstání prožil Pařízek na barikádách jako aktivní bojovník ze skupiny Věrní psi.

Poválečná léta prožíval Pařízek jako člen redakce týdeníku Svět práce, jezdil po republice, psal reportáže z obnovy vlasti. Lákala ho i nová cesta do Afriky. Naplánoval ji na přelom let 1947 a 1948. Společníka mu dělal botanik Rudolf Šinkovec a k cíli je vezla ojetá Praga Piccolo.

Našli jinou Afriku, odlišnou od té předválečné. Afriku na pokraji osvobozeneckého výbuchu, nepřátelskou a plnou byrokratických překážek. Z cesty vytěžil LMP materiál pro dětský román K pralesům Libérie, dospělým čtenářům byl určen cestopis Afrika pod maskami. A pro sebe si přivezl nepříjemné poznání. Že doba cestovatelů-objevitelů končila. Přicházel čas cestovatelů s geologickými, geografickými a komerčními zájmy.


Ostatně ani ve vlasti nezůstal kámen na kameni. Zatímco Pařízek se Šinkovcem pobývali v Africe, uchvátili komunisté v Praze moc. Změna politické situace mu však nevadila, byl již rok členem KSČ. A přizpůsobil své hrdiny i vidění nové době: od knihy Prales leopardů jsou někdejší podnikatelé už jen vykořisťovatelé. I do jinak povedeného dětského románu Songaré o odvážném chlapci podnikajícím cestu do zapovězeného háje zamíchal agitku symbolizovanou socialistickým traktoristou.

CESTOVATELSKÝ TRIUMF


Ačkoli Pařízek s novým režimem sympatizoval, komunisté mu cestování nijak neusnadňovali. V roce 1953 mu úřady bez vysvětlení znemožnily cestu do rovníkové Afriky. Na poslední chvíli byla také zrušena velká expedice do Latinské Ameriky v roce 1956. Kvůli ní cestovatel dokonce opustil dobré místo šéfredaktora magazínu Lidé a země.

Pařízek paradoxně neobviňoval z těchto obstrukcí komunistický systém, ale spíše nepružný aparát jednotlivých firem, které měly cesty, řečeno dnešními slovy, sponzorovat. Do Afriky se znovu dostal až koncem padesátých let. Když byli v září 1958 vyhnáni koloniální úředníci z Guineje, součásti Francouzské západní Afriky, přišlo komunistům vhod poslat do této chudé země levicového novináře. A vzpomněli si na Pařízka.

V květnu 1959 stál Pařízek po cestě Guinejí jako osmý běloch nad pramenem řeky Niger. Jen těžko skrýval zklamání. Tahle vyschlá jáma že je legendárním pramenem? Něco tady nehrálo. Dokonce i domorodí nosiči na sebe hlasitě pokřikovali. Jako by ztratili respekt z kouzla, které pramen ochraňuje. Cestovateli došlo, že byl oklamán. Skutečný počátek Nigeru leží jinde. Když na průvodce uhodil, dozvěděl se pravdu - sto metrů od nich začínal posvátný háj. Teprve v něm Niger opravdu pramení. Neváhal. Konečně cestovatelský objev, o kterém v dětství snil. Vytáhl revolver a vykročil do háje, následován kameramanem Luďkem Mikulou. Nevěděl, zda jej v příštím okamžiku nenapadnou strážci tajemství, zda neuvede do chodu samostříly s otrávenými šípy. Ale tušil, že nadchází největší chvíle jeho života. Dne 21. května 1959 krátce před polednem pronikl posvátným hájem a pod shlukem kapradí objevil dvě malé tůňky, tedy skutečný pramen afrického veletoku Niger. Byl prvním bělochem, který se na pramen díval.


Po návratu z Guineje si užíval pocitu cestovatelské celebrity. Diář se plnil termíny, účastnil se mnoha besed. Jen v roce 1962 absolvoval 257 přednášek po celé republice. Byla to však jeho labutí píseň, protože následné knihy - především Guinejská odysea a K pramenům Nigeru - si publikum příliš nezískaly. Zdálo by se, že móda čtení cestopisů z exotických zemí je pryč, ale spíše byl vinen fakt, že čtenářům se nechtělo kupovat knížky, ve kterých Pařízek psal totéž, co již publikoval v časopiseckých reportážích. V kontrastu s Pařízkovými knihami zářil nedávno vydaný trojsvazek jiných cestovatelských hvězd - dvojice Hanzelky a Zikmunda - s názvem Afrika snů a skutečnosti. Svěží, místy humorně odlehčený rukopis cestovatelského tandemu kontrastoval s poněkud nepřekvapivou kompozicí děl LMP. Od poloviny šedesátých let proto Pařízek rozšiřuje svůj žánrový obzor. Vydává dvě povedené vzpomínkové knihy Mé cesty za dobrodružstvím a Legie sebevrahů a také již zmíněný román Songaré, určený mládeži.

ZAPOMENUTÝ AFRIKANISTA


Právě práce určené mládeži zůstaly z Pařízkovy tvorby dodnes relativně nejživější. Většina jeho knížek je totiž poplatná době svého vzniku a pro dnešního čtenáře nepředstavuje velké lákadlo. Je však zajímavým dobovým dokumentem a studijním materiálem pro ty, kteří se chtějí něco dovědět o Africe poloviny 20. století.

Ve svých cestopisech se Pařízek nechával často unést epickými popisy krajiny, tuto čtenářskou nezáživnost ale vyvažoval přesným líčením dnes již zmizelé Afriky. S charakterovým vykreslením hrdinů si nedělal starosti. Ve svých knihách měl několik oblíbených postav, které využíval podle potřeb: hodný a osvícený náčelník, zlý kouzelník, moudrý bílý lékař (respektive krásná bílá lékařka), mladý bílý podnikatel s čistými úmysly. Vychytralý podvodník byl téměř vždy míšenec. V knihách psaných za komunistického režimu jsou bílí podnikatelé ale podlými vykořisťovateli a z líných černochů - dříve lumpů - se stávají uvědomělí agitátoři v boji za národní svobodu a proti imperialismu.


Zcela odlišnou kapitolou jsou Pařízkem živě převyprávěné domorodé pohádky a bajky publikované ve dvou sbírkách: Rovník vypráví a Černošské báje a pohádky (později obě pod souborným názvem Prales kouzelných snů).

Naposledy se Pařízek podíval do Afriky koncem sedmdesátých let. Jel do Tuniska, byla to jeho celkově osmá cesta do Afriky. Poslední léta svého života strávil už ve finanční tísni. Byl nemocný, jako spisovatel na volné noze měl nevelký důchod, po roce 1980 vycházejí již jen jeho starší práce.

Umírá 30. března 1988 v Praze. V Českých Budějovicích po něm pojmenovali jednu krátkou ulici, nicméně výpravná Encyklopedie města České Budějovice, vydaná v roce 1998, slavného rodáka už opomněla. Jediným zdrojem informací je archív cestovatelovy pozůstalosti v Památníku národního písemnictví a deset let stará diplomová práce studentky z budějovické Pedagogické fakulty. Nad jeho příběhem se zavřela voda - přitom Češi měli v Pařízkovi svého posledního cestovatele-objevitele staré školy.

AUTOR JE MANAŽER REGIE RADIO MUSIC

 

JAN CEMPÍREK

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější