Ladislav Mňačko | Reflex.cz
nahoru

Ladislav Mňačko

Bohumil Pečinka5. února 2009 • 08:00
Ladislav Mňačko

REPORTÉR, KTERÝ VĚDĚL, JAK CHUTNÁ MOC Ladislav Mňačko (28. 1. 1919 Valašské Klobouky – 24. 2. 1994 Bratislava) byl zřejmě nejvlivnějším politickým spisovatelem a novinářem druhé poloviny dvacátého století ...

Soudě alespoň podle souhrnných nákladů jeho knih, které přesáhly milión výtisků, a ohlasu, jaký svého času měly jeho názory u československých čtenářů. Koncem ledna by se dožil devadesáti let.


"O to zarytěji však upevňoval své osobní postavení, uzurpoval pro sebe stále větší pravomoci, soustřeďoval ve svých rukou veškerou dostupnou moc. Ne aby vládl, toho se už vzdal. Ale aby se udržel, aby se uchoval, cítil se tak méně zranitelný a jistější. Stejně se bál. Bál se. Strašně se bál jediného člověka, který byl mimo dosah jeho možností, který měl stejně pevné, ne-li pevnější postavení. Bál se Galoviče. Právem se ho bál, právem se domníval, že Galovič celou dobu jen číhá, jak mu zakroutit krkem."

Tolik citát z Mňačkovy nejslavnější politické knihy s názvem Jak chutná moc, která znamenala spisovatelův střet s komunistickou mocí a pozdější odchod do exilu. Jaké bylo pozadí konfliktu?

PROMINENT

Otištění dvou kapitol této knihy v měsíčníku Plamen v září 1966 vyvolalo bouřlivý ohlas, ostatně jako většina jeho knih vydaných v šedesátých letech. Ladislav Mňačko byl od roku 1956 známý jako prominentní kritik režimu, jenž posouvá hranice svobody slova. Jeho postavení kritika i prominenta současně bylo něčím mimořádným i na tehdejší dobu.

Díky jeho spisovatelskému talentu si ho už od mládí oblíbili komunističtí politici. Jak píše v autobiografické knize Sedmá noc, vydané v roce 1990, dokázal "i v tom nejnudnějším tříhodinovém mlácení frází objevit maličkou jiskru reality. Tak jsem se stal ,spolutvůrcem' osobností, které však žádné osobnosti nebyly." V knize Jak chutná moc podobně vystupuje jeho druhé já, oficiální fotograf Frank, jenž "byl výrobcem, velkovýrobcem veřejných tváří, retušérem, dodavatelem, popularizátorem tváří, součástí soukolí, které vytvářelo veřejné legendy o pomyslné velikosti malých, o významu bezvýznamných a kráse ošklivých."

Ještě ani ne třicetiletý Mňačko byl před únorem 1948 novinářem, jehož si bral komunistický vládce Gottwald na dlouhé výjezdy po republice, později hrál pravidelně karty se šéfem slovenských komunistů Karolem Bacílkem a jeho slavnou knihu Opožděné reportáže prosadil v nakladatelstvích sám stranický ideolog Vasil Biľak. Proč takové výhody?

Jeho kritické knihy jsou ve skutečnosti skrytou obhajobou chyb komunistického režimu ve jménu humanistických ideálů tohoto hnutí. Proto stránky zaplňují hodní komunisté bojující proti těm špatným a oběti teroru jsou výhradně z řad členů KSČ. Jen s tím výkladem si však nevystačíme.



Do jeho knih jsou zabaleny pravdivé příběhy lidí, o nichž se na veřejnosti mlčelo. Proto si je spontánně kupovaly i statisíce nekomunistů. V době nesvobody totiž Mňačko strhujícím způsobem popisoval fungování totalitního systému. Každá další kniha byla událost a lidé měli po přečtení dojem, že se jim zase o něco svobodněji dýchá. V tom bylo Mňačkovo postavení neopakovatelné. Ostatně nikomu jinému než komunistovi by to tehdejší moc ani nedovolila.

Dánský bohemista Frank Osvald v roce 1966 napsal, že Mňačko je "oddaný, loajální komunista a zároveň umíněný hledač pravdy a vášnivý (spíše než hluboký) moralista". Způsob, kdy chce sloužit současně pravdě a straně, označil za mňačkismus, který ho jednou nutně dovede do slepé uličky. To se stalo už o rok později.

RUDÝ HEMINGWAY

Když si tehdejší šéf státu Antonín Novotný přečetl na podzim 1966 připravovanou knihu Jak chutná moc, paranoidně prohlásil, že je o něm. Navzdory tomu, že hlavní postava je evidentním mixem několika komunistických postav a Novotný se jí podobal ze všech nejméně. Následně zahájil kampaň za Mňačkovo vyloučení z KSČ. Vzhledem k autorově proslulosti se mu to nepodařilo a Mňačko vyvázl jen s výstrahou.

Během několikaměsíčních přestřelek tento "rudý Hemingway", jak ho označovali recenzenti na Západě, dospěl k přesvědčení, že už nejde bojovat jen slovy, a rozhodl se k politické akci. Nejdříve svolil s vydáním knihy Jak chutná moc v Rakousku, což byl v té době bez požehnání úřadů trestný čin.

Když pak v létě 1967, v době šestidenní války arabských zemí s Izraelem, tehdejší státní vedení jednostranně podpořilo Araby, odhodil všechny ohledy. Ze dne na den se zřekl výhod patentovaného kritika režimu a finančně zabezpečeného spisovatele a demonstrativně odešel do Izraele.

Ve svém prohlášení pro západní tisk uvedl: "To, co podnikám, je protest čistě politického rázu. Nemyslím si, že literární pracovník by mohl působit a psát bez ohledu na okolní svět. ... Už se mi nechce křičet, aby hlavního cenzora na Slovensku podrobili testu inteligence ... Pokud chceme mít socialistický, humánní, zdravý stát, musíme změnit jeho celý systém. Je třeba odstranit chaos, pružnost zákonů, možnost jejich obcházení v případě, že to zachutná mocipánům, musíme odstranit uplatňování těchto zákonů na případy, na něž se nevztahují."

To už bylo přímé vyhlášení války novotnovské politické garnituře a potažmo i režimu jedné strany. Na přelomu léta a podzimu 1967 jedna z tváří systému tomuto systému řekla, že je špatný.



Mňačko však nechtěl emigrovat, ale postavil se do bojovné pozice reformisty, který je v exilu jen dočasně. "Vím, že těmito prohlášeními jsem porušil paragrafy trestního zákoníku. Navzdory tomu se však chci vrátit. Emigrace by znamenala konec mé spisovatelské činnosti, konec občanského života i konec působnosti jako politického publicisty. ... Nevím, co proti mně podniknou. Nebude to nic pěkného. Myslím však, že to přežiju, že vydržím."

Pro mnoho lidí bylo toto gesto nepochopitelné, protože si mysleli, že by proti systému mohl udělat víc v Československu postupným rozšiřováním mezí možného. Mňačko však v té době už vyšel z bludného kruhu mňačkismu a přistoupil k demonstrativní politické akci.

Mňačkův protest jako by předznamenal následné konflikty uvnitř politické moci, jež vyvrcholily v lednu 1968 odstraněním Antonína Novotného z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ a příchodem Alexandra Dubčeka. Po tři čtvrtě roce, v době svobodomyslné atmosféry pražského jara, se Mňačko triumfálně vrátil zpět do Bratislavy. Zde zažil sovětskou okupaci v srpnu 1968, po níž na dalších dvacet let odešel do Rakouska. Jak jeho osobní příběh vlastně začal?

SLOVENSKÉ DĚTSTVÍ

Mňačkova rodina pocházela z Valašských Kloubouk. Otec odešel začátkem dvacátých let jako státní úředník do Martina, takže jeho syn absolvoval tamní školy a slovenština se stala jeho hlavním jazykem. V roce 1939 si musela rodina v rámci oficiálního vysidlování Čechů ze Slovenska vzít povolených 25 kilogramů osobních věcí a vrátit se zpět do Klobouk.

Podle Mňačkova životopisce Jozefa Leikerta odešel Mňačko ještě dříve, protože nesnesl tehdejší poznámky na svůj český původ. V knize povídek z dětství s názvem Marxova ulice napsal: "Ať jsem tedy Čech, začal jsem mluvit česky, i když jsem česky neuměl."

Tehdy dvacetiletý Mňačko nedokončil gymnázium a vyučil se obchodníkem. Jak dosvědčuje jeho bratr, už tehdy byl fanatickým komunistou, i když to v jeho pojetí byla spíše směs jakéhosi zbojnictví a soucitu s chudými. Idolem byl muž, kterého v knize nazývá Ruda Brno. Jednou jim Brno řekl: "Pány je třeba zabít všechny najednou, jen potom bude na světě lépe. Když zabiješ jednoho, deset jiných se objeví. Musíme to udělat tak jako v zemi Sovětů."

Ještě v roce 1939 se Mňačko pokusil neúspěšně utéct do Sovětského svazu, ale byl na hranicích chycen maďarskými četníky, což ho zřejmě zachránilo před pobytem v gulagu. Potom se rozhodl dostat na západní frontu, ale v Holandsku byl zatčen a postupně absolvoval několik pracovních táborů od Essenu po Drážďany. V létě 1944 utekl a chtěl se připojit ke Slovenskému národnímu povstání v Banské Bystrici, jenže než se tam dostal, akce skončila. Několik týdnů se ilegálně potuloval po valašských horách, až narazil na malý partyzánský oddíl složený z několika sovětských parašutistů.

Zhruba třicetičlenná skupina se často skrývala v Ploštině. Dva týdny před koncem války tuto kopaničářskou osadu dvě stě esesáků vypálilo a všech 24 mužů popravilo. "Ploštinské ženy sbírají do uzlíků zuhelnatělé kosti svých mužů," napsal ve své slavné knize Smrt si říká Engelchen. Hlavní hrdi na si přitom klade otázku: "Copak jsme měli právo odejít z Ploštiny? Ne, bylo naší povinností zůstat a bránit ji."



Když jsme jako studenti v polovině prosince 1989 navštívili Ladislava Mňačka v jeho rakouském exilu, stále se k této věci vracel a kladl si otázku, jestli nenechali Ploštinu bez pomoci. Druhou jeho tragédií bylo, že dva jeho nejbližší přátele z valašských hor popravili v roce 1949 sami komunisté.

"Byla to pro mě dvojí tragédie," řekl nám.

RUDÉ PRÁVO

Hned po druhé světové válce se Mňačko přesunul do Prahy, kde se stal reportérem Rudého práva. O čtyřicet let později nám sdělil, že vlastně byl víc propagandistou než novinářem. Také se aktivně účastnil února 1948. O deset let později vydal svůj komentovaný deník z této doby s názvem Co nebylo v novinách, kde se téměř čtyřicetiletý Mňačko stylizuje do směšné revolucionářské pozice, někde něco mezi Fučíkem a Kischem.

S prvním ho spojuje černobílé vidění světa jako zápasu mezi světlem a tmou, reakcí a pokrokem, přičemž on je vždy na té správné straně.

S Kischem zase životní styl. Mladý revolucionář kličkuje mezi setkáním s Klementem Gottwaldem a Janem Masarykem na Úřadu vlády, potom táhne Prahou od baru k baru a nakonec zavítá mezi zlatou mládež v tajné vinárně Ledová kra, kde ho chtějí lynčovat, ale zastane se ho, přesně jako z kischovské povídky, jedna lehká dívka. "V tom se otevřely dveře a já se skrčil v koutku. Stál v nich Tigrid. ... Vzpomene si Velký T na malého redaktůrka? 'Už balíš kufry?' zeptal se mě. 'Nezapomeň si přibalit Otázky leninismu.'"

ZEMŘEL BŮH

V roce 1948 odešel z Rudého práva do bratislavské Pravdy. I zde si postupně jeho talentu všimli komunističtí politici a Mňačko se znovu dostává do centra dění a nadšeně píše o politických procesech.

Začátkem padesátých let se zapojuje do dobového veršotepectví, oslavujícího průmyslovou výrobu (sbírka Písně ingotů) nebo nenávistně útočícího na Spojené státy (sbírka Bubny a činely), a to přesně ve stylu nacistického listu Völkischer Beobachter.



Když jsme se ho s kolegy v prosinci 1989 zeptali, kdy u něj nastala změna ve vnímání režimu, odpověděl, že v době procesu se Slánským, jehož součástí byla antisemitská kampaň. "Musel jsem se tehdy sám sebe zeptat: čím my se vlastně lišíme od fašistů?" řekl nám tehdy na mikrofon a pokračoval. "A to byl můj zlom. Byl jsem z toho všeho ohromně nešťastný, zemřel můj Bůh. Byl jsem rozrušený a nejistý. A pak přišel den, kdy jsem si řekl: Tak tohle všechno, co se děje, je velké svinstvo a s tím nechci nic mít a budu se pokoušet proti tomu něco dělat. Ať se stane, co se stane."

ENGELCHEN

Prvním velkým veřejným vystoupením byl příspěvek na druhém sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1956, kdy navrhl všechny kádrové materiály dovézt na Václavské náměstí a spálit je tam. Začíná jeho opoziční linie, která vyvrcholila textem Jak chutná moc a odchodem ze země.

První knihou, která lámala dobová tabu, byl partyzánský román Smrt si říká Engelchen (1959). Je zde ještě cítit chlapáckou stylizaci, převzatou ze sovětských válečných knih, ale poprvé v československé literatuře zde vystupují normální odbojáři, kteří nejen střílejí nacisty, ale občas i kradou, smilní a bojují mezi sebou navzájem. Sám Mňačko nám osobně potvrdil, že z větší části jde o kroniku partyzánské skupiny, v níž působil.

V závěru jeho románový hrdina, alias Mňačko, říká, že musí najít Engelchena, nacistu, jenž velel akci v době likvidace valašské Ploštiny. Pokud vím, nikdy ho nenašel. Zhruba před deseti lety ho však objevil novinář Stanislav Motl. Bohužel tři týdny po jeho smrti. Engelchen se ve skutečnosti jmenoval Walter Pawlofsky a svůj další život spokojeně vedl jako profesor slavistiky na mnichovské univerzitě.

PŘÍBĚHY, PŘÍBĚHY

Mňačko nebyl investigativní novinář v dnešním slova smyslu. Jeho nejsilnější stránkou byla schopnost získat si přízeň lidí z různých vrstev a vytáhnout z nich jejich zážitky, z nichž stavěl svoje texty. Výsledkem mnohaměsíčních cest po Slovensku se staly legendární Opožděné reportáže (1963), které jen v prvním vydání vyšly v třistatisícovém nákladu. Byl to šok, když KSČ ústy Mňačka přiznala, že tu byly politické procesy a v nich nevinní lidé. Dnes jsou však spíše dokumentem politických možností doby než jejich kronikou. Na tisíce zavřených komunistů ve skutečnosti připadaly desetitisíce nekomunistů, o nichž se v reportážích nemluví. Šokující kniha současně byla tichou rehabilitací komunismu jako myšlenky, jež byla jen nevhodně použita.



Mňačko si v té době, plné bojů s cenzurou, žil stále jako prominent putující mezi Vídní, Prahou, Berlínem a Bratislavou, jako by v jeho případě schengenský prostor existoval už tehdy. Současně v něm narůstal pocit, že musí říct celou pravdu o lidech ve vedení státu, jež během let velmi dobře poznal. Tady vede přímá cesta ke knize Jak chutná moc a jeho odchodu do exilu.

MLČENÍ

V prosinci 1989 jsme se ho zeptali, proč se v letech 1969-89 nevyjadřoval k vnitropolitické situaci v Československu. Odpověděl, že si zakázal štěkat přes hranice. "Říkal jsem si: to je levné, odtud rozdávat rady."

Jeho relativní izolace v rakouské vesničce Grosshöflein poblíž Eisenstadtu měla další důvody. Na jaře 1968 se totiž vrátil z prvního exilu sám. Jeho židovská manželka Hedviga zůstala v Izraeli, kde měla několik příbuzných. Ještě před srpnem 1968 se Mňačko podruhé oženil. Manželka Eva pocházela ze staré měšťanské rodiny spisovatele Ivana Kraska a Mňačkův životní styl, plný reportážních cest, alkoholu a politických bojů, jí příliš nevyhovoval.

V Rakousku se z někdejšího partyzánského rebela stal poklidný muž, který se živí psaním detektivek, humoristických románů a televizních scénářů pro německé publikum. Takže pobyt v exilu přece jen paradoxně znamenal "konec mé spisovatelské činnosti, konec občanského života i konec působnosti jako politického publicisty", čehož se ve svém prohlášení z roku 1967 tolik obával.

Dalším důvodem relativního mlčení byl pocit nepřiznané viny. Po odstoupení garnitury Antonína Novotného, jež sice Mňačka štvala, ale současně mu garantovala mnoho limitované svobody, nastoupila neostalinistická klika, která uvrhla oba národy hluboko pod úroveň šedesátých let. V čele státu se opět objevili lidé, jež Mňačko důvěrně znal.

Prezidentovi a šéfovi komunistů Gustávu Husákovi pomáhal celá šedesátá léta s osobní i politickou rehabilitací po jeho návratu z vězení. Hlavní ideolog KSČ Vasil Biľak byl zase jeho častým spojencem v boji s cenzurou a s ministrem zahraničí Bohuslavem Chňoupkem začínali jako reportéři v Pravdě.

Navíc v čele slovenského ministerstva kultury se objevil básník Miroslav Válek, s nímž Mňačko v srpnu 1968 podepisoval protiokupační prohlášení, a v této linii mu byl nápomocen další z Mňačkových kamarádů, Vladimír Mináč.

Ti všichni byli Mňačkovými blízkými lidmi, ale pod vlivem příchodu okupačních armád se znormalizovali. Dost možná, že Mňačko už nechtěl pomáhat na svět další komunistické kontraelitě,jež může nakonec být horší než ta předchozí. Snad v tom bylo zklamání člověka z lidí, kteří šli po stejné cestě, ale nevyvodili stejné závěry z poznání, jak chutná moc.



POCITOVÝ KOMUNISTA

Na mladé studenty, již ho v prosinci 1989 navštívili jako svého gurua, působil dojmem poctivého komunisty v exilu. Velkou část rozhovoru věnoval kritice kapitalismu, přičemž nám oznámil, že jsme v zemi, kde vládne diktatura peněz. "Já jsem se úplně zřekl této společnosti. ... Já nejsem ochoten mluvit o tom, jakou nejnovější značku auta bych chtěl, kolik stojí tohle a tohle. ... Není tu bída, ale je tu skrytá bída. Duchovní bída." V mnoha směrech zůstal jakýmsi pocitovým komunistou bez konkrétní vazby na strany a hnutí.

Nedlouho po převratu se opět přestěhoval na Slovensko. Politická situace ho však stále více rozlaďovala. Zvláště když se i v časopisech s mnohatisícovými náklady začal vzmáhal antisemitismus a ministrem kultury v Mečiarově vládě se stal bývalý frekventant fašistického kursu protipartyzánských oddílů Dušan Slobodník.

Mňačko také s překvapením zjistil, že poměrně široké publicity se dostává bývalým fašistickým politikům, kteří se vrátili zpět na Slovensko a ve spolupráci s oficiálními institucemi se pokoušejí rehabilitovat válečný slovenský štát, který měl na svědomí deportace sedmdesáti tisíc slovenských Židů. Chvílemi měl dojem, že se propadl do konce třicátých nebo začátku padesátých let.

Když se v roce 1992 začalo jednat o rozdělení státu, zvolil Mňačko západní část země a odstěhoval se do Prahy. Zhruba rok poté umřel na srdeční zástavu. Zůstalo po něm rozsáhlé svědectví o lidském a politickém hledání.



reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější