Mohla válka skončit dřív? | Reflex.cz
reklama
nahoru

Mohla válka skončit dřív?

VÁCLAV TIKOVSKÝ6. května 2010 • 00:15
Mohla válka skončit dřív?
foto: Profimedia.cz

Válka ještě zuřila, když se v únoru na konferenci v Jaltě sešli vůdci protihitlerovské koalice, aby rozhodli o poválečné Evropě. Musela však válka trvat až do května 1945? Podle mnoha náznaků nikoli.

reklama

Němci sice ještě na přelomu roku 1944 disponovali plně bojeschopnými jednotkami, jak ostatně předvedli v prosinci onoho roku při známé ofenzívě v Ardenách, avšak bylo to poslední vzepětí. Na další už se nedostávalo sil.

Přesto ještě začátkem roku 1945 existovaly jednotky, zvláště u zbraní SS, jejichž vojáci byli schopni fanatického odporu. Proč?

Nepřestávali doufat. Ba více: mnozí věřili, že se stane zázrak a Wunderwaff e – zázračné „zbraně odplaty“ – přivodí zvrat v situaci. Byli jednak zpracováváni neutuchající propagandou, jednak mohli sami občas zahlédnout, jak se oblohou mihnou jejich letadla s revolučně novým pohonem. Nebyl to dostatečně jasný důkaz německé technické nadřazenosti?

Materiální převaha však byla na straně protivníka. V Ardenách se sice podařilo anglo- - americká vojska vrhnout zpět, ale na východě ... Šestého ledna 1945 poslal Winston Churchill osobní a přísně tajnou zprávu maršálu Stalinovi.

„Boje na západě jsou velmi těžké,“ svěřoval se Churchill, „a vrchní velitelství bude muset co nevidět učinit důležitá rozhodnutí. Víte sám z vlastní zkušenosti, jak velmi obtížná situace je, když je třeba bránit širokou frontu po dočasné ztrátě iniciativy. Generál Eisenhower si velmi přeje a nutně potřebuje vědět alespoň v obrysech, jaké jsou Vaše plány, neboť to má samozřejmě vliv na jeho i naše důležitá rozhodnutí ... Byl bych Vám proto velmi vděčen, kdybyste mi mohl sdělit, zda můžeme počítat s velkou ruskou ofenzívou na viselské frontě nebo jinde během ledna, a všechny další věci, o kterých byste se chtěl zmínit. Nepostoupím tuto přísně tajnou informaci nikomu kromě polního maršála Brooka a generála Eisenhowera a jen za podmínky, že ji co nejpřísněji utají. Považuji věc za naléhavou.“

 

STALIN ODPOVÍDÁ

„Dostal jsem večer 7. ledna zprávu z 6. ledna 1945. Je velmi důležité využít naší dělostřelecké a letecké převahy proti Němcům. Tyto druhy zbraní vyžadují, aby bylo jasné počasí pro letectvo a nebyly nízké mlhy, které brání mířené palbě dělostřelectva. Chystáme se k útoku, ale počasí nyní naší ofenzívě nepřeje. Vzhledem k situaci našich spojenců na západní frontě se však hlavní stan vrchního velitelství rozhodl urychleně dokončit přípravu a bez ohledu na počasí zahájit rozsáhlé ofenzívní akce proti Němcům na celé střední frontě nejpozději ve druhé polovině ledna. Nepochybujte, že učiním vše, co jen je možné, abychom poskytli pomoc našim slavným spojeneckým vojskům.“

Churchill okamžitě reagoval: Osobní a přísně tajná zpráva maršálu Stalinovi je datována 8. ledna 1945.

„Jsem Vám nesmírně vděčen za Vaši vzrušující zprávu. Zaslal jsem ji generálu Eisenhowerovi jen pro jeho osobní informaci. Nechť je Váš ušlechtilý podnik doprovázen zdarem.“

Stalin splnil slovo: bez ohledu na zimní počasí, které ani zdaleka nevytvářelo příznivé podmínky pro ofenzívní akce, vydal rozkaz k zahájení viselsko-oderské operace. Mohutné armády několika frontů se 12. ledna 1945 daly do pohybu.

 

POMSTA ZASTAVILA POSTUP

Němci nebyli schopni zabránit hlubokému průlomu, tím spíše, že plánovali vlastní ofenzívu proti Rudé armádě v Uherské nížině v okolí Budapešti. Do tohoto prostoru také přesouvali čerstvé posily. A najednou stáli před skutečností, že se do Německa nezadržitelně valí tankové kolony a statisíce mužů. Stačilo čtrnáct dnů a vznikla zcela nová situace, s níž nepočítali. Rusové byli v Německu a Berlín, srdce obávané a nenáviděné říše, ležel v jejich dosahu. I pro ně to byl ostatně překvapivý moment, který je přinutil k zastavení dalšího postupu.

Vojska si potřebovala aspoň trochu vydechnout. Nehledě k tomu, že bylo zapotřebí doplnit zásoby pohonných hmot, střeliva, potravin. Ale kromě toho sovětští velitelé s mrazivým úžasem zjistili, že armáda přestala být bojeschopná. Nastaly totiž dny pomsty, na niž mnozí sovětští vojáci nedočkavě čekali. Žádný zločin, jehož se dopustili Němci v Rusku, nebyl zapomenut: brutální zacházení s válečnými zajatci, likvidace „židobolševických podlidí“ v masovém měřítku, systematické ničení ruských měst a dopravních spojů při německém ústupu – to všechno hladové sovětské vojáky zpité vítězstvím vedlo k příšerným pomstám. Kdekoliv se v oné době v Německu objevila Rudá armáda, zanechávala za sebou širokou stopu válečných zločinů: hromady mrtvých znásilněných žen, bestiálně povražděné děti, postřílené válečné zajatce.

Velitel 2. běloruského frontu maršál Rokossovskij v rozkazu ze dne 22. ledna požadoval „tyto pro Rudou armádu ostudné jevy vypálit rozžhaveným železem“ a jeho kolega Koněv z 1. ukrajinského frontu žádal okamžité „opatření proti žhářství a nesmyslnému ničení nepřítelem zanechaného majetku“. Na pomoc přišla také Stalinova výzva, která byla znovu a znovu čtena u jednotek: „Na obsazeném nepřátelském území se nesmí vykonávat žádný intimní styk se ženami. Za zneužití a znásilnění budou viníci zastřeleni.“

Když tyto rozkazy a apely nic nezměnily, přešli armádní velitelé k činům. Nespolehliví velitelé a politruci byli odstraněni, konaly se vojenské soudy za zpřísněných podmínek, avšak ani to nepomohlo. A tak přišla ke slovu zabijácká komanda Smerš. Několik dnů jejich teroru stačilo k tomu, aby byl v Rudé armádě opět nastolen pořádek. Nedisciplinovanost zmizela takřka přes noc a z vraždící a drancující soldatesky se opět stala bojeschopná armáda.

 

STALIN ZNOVU ZASAHUJE

Koncem ledna měli Sověti do Berlína nějakých 70 kilometrů. Výsledky pozemního i leteckého průzkumu nasvědčovaly, že Hitler nevěří v možnost dalšího sovětského postupu a své síly rozmisťuje jinými směry. Toho samozřejmě bylo zapotřebí využít. Proto se sovětské velení sešlo 4. února 1945 k vypracování plánu okamžitého přímého útoku na Berlín. Sovětský maršál V. I. Čujkov nám o tom zachoval toto svědectví: „Usedli jsme ke stolu, rozložili mapy a přikročili k prodiskutování útoku na Berlín. Když byla diskuse v plném proudu, ozval se telefonní zvonek; Stalin volal Žukova. Stal jsem se bezděčným svědkem tohoto rozhovoru. Popisuji ho tak, jak mi utkvěl v paměti.

Stalin: ,Kde jste a co děláte?‘

Žukov: ,Jsem v Kolpakčiho štábu, sešli se tu všichni velitelé armád mého frontu. Plánujeme operaci na Berlín.‘

Stalin: ,Tím se zabýváte zbytečně. Je nutno opevnit se na Odře, obrátit co nejvíce sil do Pomořan a spolu s Rokossovským tam rozdrtit nepřátelskou skupinu Visla.‘ (...)

Georgij Konstantinovič Žukov položil sluchátko, vstal od stolu, rozloučil se s námi a odjel ke svému štábu. Pochopili jsme, že útok na Berlín se odkládá na neurčito.“

Čujkov vyslovuje nejen překvapení nad Stalinovým rozhodnutím, ale podivuje se také tomu, že mu Žukov neodporoval a nepřesvědčil ho o nutnosti útoku na Berlín, tím spíš, že ve svých názorech nebyl osamocen. Proč jen tak pokorně se Stalinem souhlasil? klade otázku. Kdyby sovětská vojska zaútočila v únoru, kdy Němci prakticky neměli čím Berlín hájit, válka mohla skončit o několik týdnů dřív ...

 

KDO MĚL PRAVDU?

Když psal své paměti a vracel se do minulosti (mimochodem dobře deset let po Stalinově smrti), Čujkov přehlédl několik „maličkostí“. Především nevzal v úvahu, že Stalinovi se neodporovalo. Josif Vissarionovič bedlivě dbal, aby jeho slovo platilo jako železný zákon. Kdo si troufl uplatnit nějakou námitku, učinil tak zpravidla jen jednou. Když se například usmál maršál Rokossovskij, bylo to, jako když slunko zasvitne: většinu zubů měl ze zlata. Což zdaleka nebyl projev švihácké marnivosti, nýbrž důsledek faktu, že nějakou dobu strávil v ťurmě. Žukov to přirozeně věděl; přesto patřil k lidem, kteří mohli občas Stalinovi něco namítnout. Ovšem nikoli ve věci tak zásadní, jako bylo dobytí Berlína.

Za druhé, povšimněme si data, kdy se konala porada v Kolpakčiho štábu: 4. února 1945. Onoho dne začala v Jaltě konference Velké trojky. Představme si, že by Stalin sdělil hlavám spojeneckých velmocí, že jeho vojska právě zahájila útok na Berlín. Dost by je tím postrašil. Už takhle pociťovali sovětský vstup hluboko do Evropy značně úkorně. (Především Churchill, Roosevelt byl už velmi těžce nemocen, zemřel dva měsíce po konferenci.) Nacističtí pohlaváři zimničně doufali, že Západ se sovětského postupu zalekne a postaví se nakonec do jednoho šiku proti nim. O čemž byl Stalin nepochybně informován, uvědomoval si tuto možnost a zcela logicky nechtěl takový zvrat unáhleným postupem provokovat. Nemohl prostě vyhrát válku sám – bez Spojenců.

Kromě toho potřeboval silný a hrdinský závěr. Kdyby Berlín padl pod náporem jeho vojsk řekněme už během února, když anglo-americká vojska teprve vstupovala do Německa, přivodilo by to německou kapitulaci? I to byla otázka, kterou si Stalin musel položit.

Samozřejmě věděl o spiknutí německých generálů, ale nejen generálů: v Německu v hluboké ilegalitě existovala opozice, jež si uvědomovala, že Hitler vede zemi do šílené katastrofy, a snažila se ji odvrátit. Tyto aktivity vyvrcholily nezdařeným atentátem na Hitlera 20. července 1944 a při vysoké efektivitě sovětské rozvědky věděl Stalin patrně i o plánu, který měl být po Hitlerově odstranění realizován. Němečtí generálové žádali obsazení Berlína třemi spojeneckými výsadkovými divizemi, vylodění invazních jednotek, pro něž by otevřeli přístavy v Brémách a Hamburku, ukončení zničujících náletů na Německo, uzavření příměří na západě (tj. s Anglo-Američany) a vytvoření zkrácené fronty na Východě proti Sovětům, jež by jim zabránila v dalším postupu do Evropy. Jinými slovy, opozice se snažila německou prohranou válku přeměnit na válku za záchranu Evropy před bolševickou zkázou. A tato válka, jak opozičníci doufali, by se dala když ne vyhrát, tedy alespoň dotlačit k nějakému konci, který by pro Německo nebyl zdaleka tak fatální jako ten, jenž mu hrozil bez tohoto záchranného činu …

Stalin v oné době nemusel znát všechny tyto detaily, nicméně jeho známá nedůvěřivost mu diktovala maximální opatrnost. Věděl, ba více, byl si jist, že nesmí učinit žádný ukvapený krok. A předčasné dobytí Berlína by jím mohlo být.

 

EXISTOVAL JEŠTĚ JINÝ DŮVOD?

Buď jak buď, 4. února stál před problémem, který Čujkovovi zřejmě zcela unikal: co má přednost? Jalta, nebo Berlín? Jalta znamenala dohodu o dalším průběhu války, kdy bude nesporně vítězná role Sovětského svazu západními spojenci uznána a akceptována. Rozhodne o poválečném uspořádání Evropy, v níž Sovětský svaz podrží ta území, jež dobyl. I Jalta byla bitvou, ovšemže diplomatickou, a Stalin zřetelně cítil, že právě ona má prioritu. Pokud jde o Berlín, padne dříve či později, může tedy počkat ...

Kromě všech těchto zřetelů existuje ještě jedna okolnost, nad níž nelze mávnout rukou. Stalin měl možná pro své rozhodnutí obrátit směr dalšího postupu do Pomořan ještě nějaký jiný, velice závažný důvod. Jaký?

Je známo, že sovětská rozvědka za války pracovala velmi efektivně a poskytovala Stalinovi informace skutečně jedinečné. Sověti samozřejmě věděli, že v Pomořanech, v Peenemünde, pracuje německé raketové středisko. A že je německý raketový výzkum eminentně zajímal, je nasnadě.

K tomu přidejme následující zjištění: Anglo- -Američané středisko několikrát důkladně bombardovali, naposledy v roce 1944. Němci však ještě před sovětským záborem všechny objekty demolovali trhavinou.

Otázka: Proč považovali za nutné ničit trosky? A hlavně a především – proč byla v Peenemünde po válce naměřena zvýšená radioaktivita?

Co se vlastně připravovalo v tomto odlehlém koutu říše? Měla se zde zrodit – v hodině dvanácté – jakási zázračná zbraň odplaty, která by přivodila zvrat, v nějž nacisté nepřestávali doufat? Dostal o tom Stalin nějakou informaci?

Stalin na rozdíl od Čujkova žádné memoáry nezanechal. Takže nevíme. Válka možná skutečně mohla skončit dřív ... ale neskončila.

VÁCLAV TIKOVSKÝ


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama