Je to největší úkol | Reflex.cz
nahoru

Je to největší úkol

Milan Tesař8. září 2011 • 00:15
Je to největší úkol
Jiří Bárta
• foto: 
Isifa / LN / Viktor Chlad

Koncert h moll pro violoncello a orchestr trvá 38 až 45 minut. Podle toho, jak se zahraje rychle. Tolik trvá fotbalový poločas, za tu dobu vám v papiňáku změkne kuře, napíšete delší anonymní dopis. Antonín Dvořák do tohoto prostoru stihl uložit dokonalý, třívětý organismus, který se po právu stal jeho vůbec nejznámějším a nejhranějším koncertem, a sami cellisté se k němu celou svou kariéru blíží pomalu a po špičkách: koncert h moll je jejich biblí, již dokáží správně „přečíst“ jenom ti nejlepší. Určitě k nim patří i nejznámější český cellista JIŘÍ BÁRTA (47).

 

Je zvláštní, že Dvořák do poslední chvíle nevěděl, kterému nástroji svěří sólový part. O cellu trochu pohrdlivě tvrdil, že skřípe a „dole bručí a nahoře mečí“. Ano, že jím nedokáže vyjádřit, co potřebuje. Nebyl sám, v 19. století se skladatelé cellu jako sólovému nástroji vyhýbali. Brahms mu taky nevěřil. Až když slyšel koncert Dvořákův, řekl, že kdyby věděl, že to může tak nádherně znít, sebral by i on odvahu.

 

Čím je ta skladba jedinečná?

Já mám k Dvořákovi jinak střízlivý odstup, byl jsem zamilovaný do Janáčka, i Smetana mi přišel zajímavější. Dvořák se mi zdá někdy až příliš vyrovnaný, chybí mi u něj trocha dekadence. Musel to být čistý, jednoduchý a přímý člověk, takhle to prostě měl. Ale ten cellový koncert se vymyká. Je to jeho pozdní dílo, sešel se v něm průsečík americké „emigrace“, stesku po dětech, které zůstaly v Čechách, úmrtí jeho celoživotní platonické lásky Josefíny. A v romantiku Dvořákovi náhle slyšíte předzvěst dvacátého století.

 

Kdy jste ho slyšel poprvé?

Když mi bylo devět let. Dostal jsem k vánocům elpíčko s nahrávkou Josefa Chuchra. Tehdy jsem začínal hrát a tu desku jsem úplně zničil. Fascinoval mě ten nástup v první větě, když se ztiší orchestr a cello zaburácí v rozloženém akordu. Chuchro to hrál skvěle, nevěděl jsem, že u něj jednou budu studovat.

 

Je to těžký koncert?

Je strašně těžký, je to největší úkol, jelikož Dvořák se nechal unášet hudbou a na hráče moc ohled nebral. On byl violista. Jako teenagerovi mi to nedocházelo, a to jsem s ním v osmnácti vyhrál svou první soutěž a absolvoval v Rudolfi nu. A nepřišel mi tak těžký jako dneska.

 

Jak to?

Mám větší životní zkušenost a ten koncert mě dokáže emotivně natolik pohltit, že hrozí, že nad sebou ztratím kontrolu a udělám technickou chybu. Přitom tuhle skladbu nelze hrát z listu, musíte hrát srdcem. Jenom krásně ošetřit takovouhle jednu frázi (Bárta jí zpívá – pozn. aut.) je práce na celý život. Kromě toho je to velice dlouhá skladba, má dvojnásobnou délku běžného koncertu. A je fyzicky náročná, protože má mohutnou orchestraci a mám co dělat, abych byl slyšet.

 

Kdybyste Dvořáka potkal, chtěl byste se ho na něco zeptat?

Zajímalo by mě, jak se tvářil, když mu Hanuš Vihan, jenž měl koncert premiérovat, řekl, že chce přestřihnout tu nádhernou závěrečnou kódu (finále koncertu, pozn. red.), kterou tam Dvořák přidal pod dojmem smrti Josefíny, a vložit do ní vlastnoručně napsanou virtuózní kadenci, aby se ukázal. Uvádí se to jako jeden z důvodů jejich rozkolu, takže Vihan skladbu nakonec v premiéře v roce 1896 v Londýně nehrál.

 

Je pravda, že h moll koncert zasáhl fatálně do vašeho života?

Ano, hrál jsem jej v turecké Smyrně s místním orchestrem a mezi posluchači byla dívka, které jsem si okamžitě všiml. Už proto, jak byla vysoká, Turci jsou obyčejně malého vzrůstu. Pár dívek si přišlo pro autogram, ona stála opodál a čekala na své kamarádky. Za rok jsem hrál ve Smyrně znovu, opět jsem ji zahlédl a řekl jednomu z místních hráčů, ať jí řekne, ať jde s námi. Vyděsil se: proboha, to je seriózní dívka, dcera mého největšího kamaráda. Tím můj zájem pochopitelně vzrostl. Nakonec jsme se setkali. Jsme spolu už třináct let a máme dvě děti.

 

Jak by řekl Dvořák: Bohu díky.


reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější