Andy Warhol | Reflex.cz
reklama
nahoru

Andy Warhol

PETR VOLF23. února 2012 • 00:15
Andy Warhol
Warhol
• foto: 
Andy Warhol foundation for visual arts inc., New York

„Kéž bych dokázal vymyslet něco takového, jako jsou džíny. Něco, díky čemu by se na mě vzpomínalo. Něco masového … Až zemřu, chci mít na sobě džíny.“ Když Andy Warhol přesně před čtvrt stoletím – 22. února 1987 – zemřel, džíny na sobě neměl.

reklama

 

 

ANI JE NEMOHL MÍT. Smrt jej nezastihla doma ani na večírku, došla si pro něj do Newyorské nemocnice (New York Hospital) a černé levisky 501, bez nichž ho nikdo nikdy neviděl, byly nejspíš uložené ve skříňce, kam pacienti odkládají svoje oblečení. A vedle nich byla složená bělostná košile. Ze světa odešel na následky nepovedené operace žlučníku, ráno o půl sedmé, ve spánku. To, co mělo být rutinní záležitostí, skončilo pro osmapadesátiletého muže nečekaně tragicky. Přesně podle hesla, že pokud se něco může pokazit, tak se pokazí. Warhol to určitě ještě neměl v plánu: kdyby si lékaři vedli lépe (zemřel na srdeční selhání), tak tady mohl být ještě dnes a 6. srpna by mu bylo čtyřiaosmdesát, což v současnosti není „žádný“ věk. Zvláště když už jednou přežil svou smrt: vražedný útok šílené feministky Victorie Solanasové z června osmašedesátého roku, která si na Warhola počíhala v jeho Factory, legendárním ateliéru se stěnami potaženými třpytícími se hliníkovými fóliemi, a zasáhla jej do hrudníku střelou z revolveru. Z těžkého zranění se zotavil.

 

RUSÍNSKÁ KREV

Tím, že se oblékal pořád stejně, lidem připadal, že se nemění. Jeho „vizuální soudržnost“ poté, co mu záhy vypadaly vlasy, podpořila záliba ve stříbrných parukách, kterých nashromáždil několik desítek, k tomu nosil brýle se světlými obroučkami. Byla to chytrá finta, velmi koncepční přístup. Možná jen nechtěl ztrácet čas výběrem oblečení, stejně jako se nezabýval pestrostí stravy – nejvíc si pochutnal na rajčatové polévce z plechovky od firmy Campbell, což není příliš velká chuťová hitparáda. Byl skromný a svoje zvyky nemínil měnit. Cokoliv mohl opakovat, to rád opakovaně prováděl, dokud ho nenapadlo, že by mohl zkusit opakovat něco nového. Na opakování je koneckonců založena minimalistická hudba, jež si může vystačit s pouhopouhým jediným tónem, někdy náhodným zvukem. V životě je ale sklon ke stereotypu přece jen pochopitelnější, a pokud se s ním dobře zachází, dá se z toho ještě vytřískat určitý styl.

 

Dokud žila, byla Warholovým nejbližším spojencem jeho maminka Júlia, která se nikdy nenaučila pořádně anglicky. Nosila šátek, jak je to zvykem u nás v Evropě. Do Ameriky odešla z vesnice Miková na východním Slovensku v roce 1921, její manžel Andrej tam už předtím zajišťoval pozice: letos je tomu rovných sto let, co prošel povinnou prohlídkou všech imigrantů do Nového světa na Ellisově ostrově. V New Yorku nezůstal, pokračoval na sever do Pittsburghu, kde mohl pracovat na stavbách, spoustu pracovních míst nabízely tamní doly a železárny. Pittsburgh byl zaslíbeným městem pro přistěhovalce z východní Evropy, kde žili často způsobem jako v daleké domovině, uzavřeni v kulisách, jež jim měly připomínat svět, který opustili: nádherně o tom vypráví film Lovec jelenů od režiséra Michaela Cimina z roku 1978.

 

Warholovi (původně Varcholovi) se od svých souputníků nelišili. Andy byl nejmladší ze tří dětí (měl ještě starší bratry: Johna a Paula) a ještě jako šestiletý neuměl anglicky, protože doma se hovořilo výhradně rusínsky. Angličtinu si osvojil ve chvíli, kdy začal chodit do základní školy, což pro něj musela být tvrdá lekce. Křehký kluk s průsvitnou kůží, jemnými vlasy, skoro albín, který každé slovo vyslovuje s podivným přízvukem. Jeho rusínská identita, prodchnutá náboženským cítěním rodičů, musela být tvrdě konfrontována s touhou po prožití opravdového amerického snu, jehož základem jsou peníze a úspěch.

 

SVĚDECTVÍ IVANY TRUMPOVÉ A SPOL.

Vyšla o něm sice spousta knížek, ale jednu z nejlepších vydalo teprve na konci loňského roku nakladatelství Arbor Vitae. Jmenuje se Andy Warhol a Československo a zabývá se právě Warholovými kořeny a vztahy se zemí, z níž sice přišli jeho rodiče (když emigroval otec, byl ještě občanem rakousko- uherské monarchie), ale kterou nikdy nenavštívil. Pravděpodobně v tom měl zmatek. Díky grafikovi Michalu Cihlářovi a fotografu Rudovi Prekopovi vznikla monumentální mozaika, kterou autoři skládali více než dvacet let a jejíž jednou podstatnou částí bylo vybudování Muzea rodiny Warholových v Medzilaborcích v roce 1991. V knize hovoří jak John a Paul Warholovi, tak Andyho synovec James a další příbuzní z Ameriky i Slovenska. Je to svého druhu biografie, ale také etnografie a částečně snad i dějiny umění. Defilé desítek lidí! Vedle rodinných příslušníků se Cihlář s Prekopem dostali i k Warholovým spolupracovníkům z éry Factory, jakým byl kupříkladu Billy Name, který pro něj fotografoval a pracoval v laboratoři (vyvrací pověst, že by si AW příliš potrpěl na alkohol, podle něj bral amfetamin). Jeho „svědectví“ patří k zásadním. „Nepřesnosti, odchylky a chyby byly součásti Andyho stylu,“ vysvětluje v reakci na otázku, jestli ničil nepovedená díla. „Obrazy nešlo zkazit. Když někde neseděly barvy, tak to naopak vypadalo krásně, jako abstraktní obraz nebo něco od Matisse. To bylo jedno z kouzel, jehož byl Andy za pomoci sítotisku schopen. Rauschenberg používal sítotisk také, ale až poté, co ho viděl u Warhola. To, že Andy objevil krásu chyb soutisku, bylo jedním z jeho velkých uměleckých přínosů.“ Podstatnou část knihy tvoří kapitola Čechoslováci, jež sestává ze vzpomínek čtyřiceti lidí českého nebo slovenského původu, kteří se někdy s Warholem setkali: Jiří Mucha, Miloš Forman, Miroslav Ondříček, Anna Fárová nebo Meda Mládková. Ta vypráví velmi zajímavou historku: „Myslím, že měl velmi velké srdce. Například Filko, ten náš báječný slovenský umělec. Někde se k němu přiblížil na party a řekl, že je taky Slovák a že by potřeboval pomoc. Warhol vzal deset tisíc dolarů a dal mu je, víte. Čili – to je určitá velkorysost …“ Na jiném místě však Stano Filko popírá, že by mu Andy nějaké peníze kdy dal. Ivana Trumpová zase přiznává, že si její někdejší manžel Donald objednal u Warhola obraz svého mrakodrapu Trump Tower, ale nikdy ho od něj nekoupil. „Jestli to nekoupil, bylo to pro něj příliš drahý,“ vysvětluje ve svém příspěvku Ivana. Skvělé příběhy!

 

Nemá smysl připomínat, že se Andy Warhol stal zosobněním pop-artu, vlivného uměleckého hnutí, které se dodnes v různých podobách prosazuje. To už je obehraná písnička, zakousnutá jehla na starém gramofonu. Krátce pro ty, co chyběli ve škole: na svých obrazech přinášel obyčejné věci: plechovky od polévky, láhve od limonády, krabice od kukuřičných lupínků, kečupu nebo také elektrické křeslo, zbraně, dolarové bankovky, nejhledanější zločince, letecké katastrofy, bouračky aut (v roce 2007 byl obraz Green Car Crash prodán za 72 miliónů dolarů), srp a kladivo stejně jako Marilyn Monroe, Mao Ce-tunga, Lenina či Micka Jaggera, Debie Harryovou a Elvise. Vše, co měl rád a co ho obklopovalo nebo přitahovalo. Obyčejný sítotisk povýšil na stejnou úroveň jako malbu, s níž začínal, a jeho série jsou ceněny jako jednotlivé originály, protože každý kus dokázal lehce odlišit.

 

SAMETOVÉ PODZEMÍ NEW YORKU

Svůj vliv ale rozšiřoval tím, že se přirozeně – aniž si to vytkl jako program – zajímal o jiné obory a žánry. Souběžně s tvorbou obrazů se věnoval filmu, jenž mu coby médium pracující věrně s realitou vyhovoval. Jeho několikahodinové opusy, jako Empire, kde se nic nedělo a kamera jen staticky pod dobu čtyř set osmdesáti pěti minut snímala mrakodrap Empire State Building, Warhola začlenily mezi filmařskou avantgardu, jíž sice bylo těžké porozumět, ale svou arogancí vůči příběhu byla hodně podmanivá. A stejně tak uplatňoval, aniž jakkoliv „tlačil na pilu“, svou pověst inspirativní osobnosti v hudebním průmyslu, kde spolupracoval se skupinou Velvet Underground, napojenou na jeho Factory.

 

Andy byl pár let jejím manažerem a navrhl obal jejího alba ze sedmašedesátého, na němž s Velvety zpívá Nico a každý ho pozná podle uzrálého banánu položeného na úhlopříčku. Už v roce 1971 složil David Bowie o Warholovi píseň (vyšla na albu Hunky Dory) a sám Bowie, jenž se rád převlékal, si pak Andyho Warhola mistrovsky zahrál ve filmu Juliana Schnabela Basquiat – bylo to až mysteriózní, když k oné reinkarnaci v roce 1996 došlo. V roce 1990 natočili Lou Reed a John Cale, hlavní aktéři někdejší Velvet Underground, desku Songs for Drella, v níž se v patnácti písních obracejí ke svému zesnulému idolu. Prostě: Warhol nebyl jen výtvarník, malíř či grafi k, ale působil na celou populární kulturu a show-business.

 

KOUKÁM, TEDY JSEM

Ve své knize Od A k B a zase zpět (filozofie Andyho Warhola), již vydal jako sedmačtyřicetiletý, tvrdí, že když si na konci padesátých let pořídil první televizor, přestal mít zájem o úzký vztah k druhým lidem. Postupně dospěl k takovému intenzívnímu vztahu k televizi, že je měl v ložnici hned čtyři. V této souvislosti by bylo určitě zajímavé zjistit, jak by na Warhola zapůsobila nová média, jak by jeho tvorbu, ale především prožívání života ovlivnil internet, virtuální realita, počítačové hry, digitální technologie, všechny ty podivné věci od firmy Apple začínající na „i“, nejrůznější sociální sítě, kdy člověk nemusí vytáhnout paty z bytu, a přesto prožívá iluzi, že je obklopen spoustou blízkých lidí. Vzhledem k tomu, jakou radost mu udělala filmová kamera nebo fotoaparát, se dá předpokládat, že by v něm propuklo nelíčené nadšení.

 

Vždyť pouhou koupi kazetového magnetofonu, k níž došlo v roce 1964, přirovnával ke vstupu do manželského svazku. „Získáním kazetového magnetofonu jsem skoncoval s jakoukoliv možností citového života, ale nechal jsem ho plavat s radostí. Už nic nebylo problémem, protože problém představovala jen dobrá kazeta, a když se problém přemění na dobrou kazetu, přestane být problémem.“ Jindy to zlehčuje, říká, že magnetofon používal hlavně kvůli své mizerné paměti, protože hned všechno zapomínal, ale hlavním důvodem, proč do toho „svazku“ vstoupil, byla touha po komunikaci: jakmile na někoho namířil mikrofon, mohl se ptát a mohla se rozběhnout konverzace, k níž by jinak nenašel odvahu. Jeho touha po otázkách byla obrovská, vedla k založení časopisu Interview Magazine, v němž slavní vedli rozhovory s jinými slavnými. Další z Andyho „vynálezů“. Stejně jako jeho rčení o tom, že si každý „zaslouží svých patnáct minut slávy“.

 

Ačkoliv měl kolem sebe od počátku šedesátých let až do úplného konce spoustu lidí, kteří jej obdivovali a byli by schopni udělat cokoliv, o co by je požádal, Warhol trpěl zvláštním, velmi intenzívním, až kafkovským osamocením. Jako by mu stále cosi podstatného chybělo. To něco mělo zřejmě příčinu v nevyjasněné identitě. Kamarádi mu přezdívali Drella, což je složenina odvozená ze slov Dracula a Cinderella, tedy Dracula a Popelka, česky by to znělo asi jako Drápelka. Nikdy se sice k homosexualitě otevřeně nepřihlásil, ale jeho tvorba se touto problematikou často a otevřeně (fi lm Blowjob) zabývala. Homosexuálové jej přitahovali, sám přiznává, že byl fascinován spisovatelem Trumanem Capotem, jehož pronásledoval, dokud mu to „nezatrhla“ Capoteho matka. Obdivoval se malířům Robertu Rauschenbergovi a Jasperu Johnsovi, kteří náleželi k prominentním gayům umělecké komunity. V sexuálním smyslu to s ním ale bylo nejasné; přiznával, že nesnáší lidské dotyky, a proto se náruživě oddával voyeurismu, kdy sledoval, co se kolem „děje“ – v 60. a 70. letech, kdy v jeho ateliérech večírky přecházely v práci a naopak, k tomu měl dostatek příležitosti. Možná jen dodržoval celibát.

 

Rozhodně platí, že byl vynikajícím pozorovatelem, schopným zajímavých postřehů. To, co se zdá jako banalita, se po chvíli začne jevit jako hluboká pravda. Možná jde však jen o efekt „mělké hlubiny“, tedy dobře znějící blbosti, protože to není snadné rozlišit. Třeba: „To nejkrásnější na Americe je, že založila tradici, podle níž nejbohatší spotřebitelé kupují v podstatě tytéž věci jako chudí. Člověk sedí u televize, popíjí coca-colu a ví, že prezident pije colu, Liz Taylorová pije colu a ty můžeš pít také colu.“ No není to až orwellovsky průzračná charakteristika Spojených států amerických? „Jsem neobyčejně pasívní,“ zhodnotil jednou sám sebe. „Beru věci tak, jak jsou. Pouze se dívám, pozoruji svět.“ Na kluka z Pittsburghu dost dobrá strategie!



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama