Padouch, nebo hrdina? | Reflex.cz
nahoru

Padouch, nebo hrdina?

TOMÁŠ VLACH22. ledna 2015 • 00:15
Padouch, nebo hrdina?
foto: Profimedia.cz

V mládí mu přezdívali Malý nebo Šedý. Nízký vzrůst a asketická tvář vůbec nepřipomínaly člověka, který by dokázal strhnout masy. Přesto to byl právě Stepan Bandera, kdo vybičoval ukrajinské sebevědomí a tvrdě šel za ideou vlastního státu. Všemi prostředky a bez ohledu na oběti. Jeho ideu oživil před rokem Majdan a dnes kritici Ukrajiny stavějí faktické rovnítko mezi Banderu, kyjevský režim a nacisty.

Pomníky Stepana Bandery najdete na západní Ukrajině všude. Pro místní je hrdinou a nic na tom nezměnilo ani 45 let sovětské propagandistické masáže. Jsou ovšem místa, kde mu memoriály nestaví. Patří k nim Kupičov, malá vesnice nedaleko polské hranice, kde dřív žili hlavně volyňští Češi.

Z tísnivé atmosféry jako by tady něco zůstalo. Obec je jako vylidněná, po návsi občas projede koňský povoz. Před obchodem popíjí shluk chlapů láhvové pivo. Zdejší nejstarší pamětnice, devadesátiletá Marie Novotná, má z banderů, jak je nazývá, strach dodnes: „Voni se ještě někde skrývají v lese. Hrozný lidi. Nedívali se, jestli je to dítě, nebo starej člověk, stříleli do všech,“ vzpomíná na doby druhé světové války. Místní Češi si tehdy koupili od Němců pušky a na každé straně vesnice postavili provizorní bunkry.

Banderovci zaútočili na Vánoce 1943, speciálně si k akcím vybírali katolické svátky. Pálili stromky, ubíjeli lidi přímo u štědrovečerní večeře: „Přivezli traktor, postavili ho na pole a stříleli přímo do oken. Kostel plný lidí, všichni hned utíkali domů. Nakonec je odsud vyhnali polští partyzáni. Kdyby ti nepřišli, asi by nás všechny pobili,“ vzpomíná paní Marie. V Kupičově se volyňští Češi spojili s polskou Zemskou armádou. Na Poláky totiž mířily banderovské pogromy především, násilné akce je měly donutit k odchodu z ukrajinského území. Poláci zase podnikali odvetné údery na Ukrajince. Masakrům padlo za oběť přes 100 000 lidí.

„Dnes se o tom nesmí mluvit,“ ošívají se další pamětníci, sestry Anna a Františka Hoffmanovy z Lucku. Mezi volyňskými Čechy bylo obětí „jen“ asi 300, díky tomu, že se většinou snažili zachovávat neutralitu. Banderovce přesvědčovali, že rozhodně nebudou překážet a po válce odejdou do původní vlasti. Německá správa proti excesům prakticky nezasahovala a ani příchod Rudé armády nic nezměnil. Komendatury byly jen ve větších městech, všude jinde vládli banderovci, sovětské jednotky proti nim začaly zasahovat až po válce.

Trest smrti

Mychaljo Zelenčuk se k Banderově povstalecké armádě dal v roce 1944. Na žádné trestné výpravy proti civilistům si nepamatuje, v karpatských lesích bojoval se Sověty. „Stálo proti nám silné vojsko s dělostřelectvem a tanky. My jsme měli jen kulomet. Po celou dobu jsme doufali, že bude třetí světová válka, přiletí Spojenci a my budeme v Karpatech vítat jejich parašutisty.“

V beznadějné partyzánské válce vydrželi skoro až do konce. Podnikali přepady vojenských kolon, policejních stanic, likvidovali stranické funkcionáře. V lesích strávil Mychaljo Zelenčuk jedenáct let, a když ho chytili, byl už rok 1955. Dostal trest smrti, později změněný na doživotí, odseděl šestnáct let v lágrech. To vše ve jménu samostatné Ukrajiny.

Jeho vzor a někdejší velitel Stepan Bandera přichází na svět 1. ledna 1909 ve vesnici Staryj Uhryniv. Tehdy ležela na území Polska, dnes patří k Ivanofrankivské oblasti Ukrajiny. Je druhým ze šesti dětí v rodině řeckokatolického kněze.

Otec Andrij Bandera vystudoval teologii, ve venkovském domě měl velkou knihovnu a střídali se u něj vážení hosté z řad místní honorace. V chaosu po první světové válce, po vyhlášení samostatné Ukrajiny ho zvolili poslancem. Své děti vychovával v patriotickém duchu. Nedůvěřoval však místnímu vzdělávacímu systému a rodině dával základy vzdělání sám. Mladý Stepan Bandera trpí navíc revmatismem a do základní školy vůbec nechodí. Na podzim 1919 začíná studovat na ukrajinském gymnáziu ve Stryji. „Malý, vyhublý, velmi špatně oblečený,“ vzpomínal na něj jeho spolužák Jaroslav Rak. Ve třinácti letech se stává členem ukrajinského skautského oddílu Plast, organizace později zakázané polskými úřady.

Po maturitě se Bandera pokouší přesídlit ke studiím na Ukrajinskou hospodářskou akademii do Poděbrad, ale polské úřady mu odmítají vydat pas. Spolky z Ukrajiny měly v předválečném Československu silné zázemí. Někdejší důstojníci Sičových střelců (dobrovolnické jednotky, které spolu s rakousko-uherskou armádou bojovaly proti Rusku) tu založili Ukrajinskou vojenskou organizaci (UVO). Ta se stala jakýmsi předchůdcem povstalecké armády a do ní také po studiích vstoupil mladý Stepan Bandera. Dostal funkci rozvědčíka a později propagandisty. Ve třicátých letech se hnutí sjednotilo do Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) pod vedením Jevhena Konovalce.

V OUN Stepan Bandera rychle postupuje. Stává se krajským náčelníkem a komandantem vojenského oddílu. To v době, kdy mezi Ukrajinci a Poláky roste napětí. Je pětkrát zatčen (mimo jiné za pokus o ilegální přechod československé hranice), nikdy ale ve vězení nestráví víc než několik dní. Projde mu i naplánování útoku na sovětského konzula ve Lvově, jenž má být odplatou za hladomor, který Stalin na sovětské Ukrajině vyprovokoval.

Bandera prosazuje další militarizaci nacionalistické organizace a stále víc násilných akcí. Atentát na polského ministra vnitra Bronisława Pierackého byl ale příliš velkým soustem a varšavský soud ho posílá v roce 1936 na šibenici. Varšava se však bojí nepokojů a nemá dost odvahy rozsudek vykonat. Nachází se klička v podobě amnestie a změny trestu na doživotí. Z brestské pevnosti se dostává 13. září 1939 díky německému útoku.

Námluvy s Němci

Stepan Bandera přijíždí do Lvova, který ale už zabrali na základě paktu Molotov–Ribbentrop Sověti, a tak se opatrně přesunuje do Němci obsazeného Krakova, pro něj bezpečnějšího. Nacionalisté předpovídají, že válka mezi SSSR a Německem bude nevyhnutelná. Andrij Melnyk, jenž převzal vedení po smrti Konovalce (zavraždil ho v Rotterdamu sovětský agent), razí cestu smířlivé spolupráce s nacisty. Bandera je v podstatě pro totéž. S tím rozdílem, že chce vyhlásit samostatnou Ukrajinu a postavit Německo před hotový fakt, ať se s tím smíří, nebo ne.

Berlín se na lidi kolem Bandery a Melnyka díval dvojí optikou. Vedení NSDAP včetně Hitlera je považovalo za nevyzpytatelné a rasově méněcenné živly. Velitel vojenské zpravodajské služby (Abwehru) admirál Canaris v nich naopak viděl slibný potenciál a potají nechal vytvořit dvě jednotky, Rolland a Nachtigall, maskované jako „pracovní divize“. Nařídil jim dokonce vydat uniformy ze zásob rozpuštěné československé armády, jež připomínaly stejnokroje z revolučních dob kolem roku 1918.

Dvaadvacátého června vtrhli Němci do Sovětského svazu. A o půl páté ráno 30. června 1941 vpochodoval prapor Nachtigall do Lvova. Nastalo vraždění. „Ukrajinské milice začaly procházet židovské domy a odváděly muže a někdy taky ženy,“ vzpomíná Philip Friedman, který přežil pogrom prvních dnů okupace. A také Christopher Halle v knize Hitlerovi zahraniční katani dokládá, jak ukrajinští fanatici z OUN spolu s jednotkami SS masakrovali židovské obyvatelstvo.

Jiní historici se pokoušejí tyto skutečnosti omlouvat tvrzením, že šlo o živelnou odplatu, vyprovokovanou řáděním sovětské tajné policie (NKVD). Německá propaganda totiž s oblibou prezentovala sovětské represe jako „židobolševické řádění“ a stávalo se, že lidé po útěku Rudé armády brali domnělou spravedlnost sami do svých rukou. I přes antisemitskou rétoriku („Němci do Berlína, Poláci za San a Židé na šibenici“) není ovšem podíl ukrajinských nacionalistů na vyvražďování Židů ve srovnání s německými zvěrstvy vysoký. Sama OUN pak po válce často zdůrazňovala, že její kongres v Krakově ještě před útokem na SSSR varoval před účastí v protižidovských pogromech.

V koncentráku

Spolu s prvními oddíly přijíždí do Lvova taky Banderův spolupracovník Jaroslav Stecko a večer, za svitu svíček a pochodní, realizuje ideu svého lídra – vyhlašuje „suverénní a sjednocený ukrajinský stát“. I když se tak děje za přítomnosti důstojníků Abwehru a jeden z nich dokonce přednesl zdravici, německé vedení je v šoku. Banderu si zve na kobereček a dává mu jasně najevo, že třetí říše přišla Ukrajinu dobýt, nikoli osvobodit. Bandera putuje do koncentračního tábora Sachsenhausen spolu se Steckem i svým rivalem Melnykem. Je ovšem třeba říct, že jeho věznitelé ho drží v poměrně dobrých podmínkách a povolené má dokonce návštěvy manželky. Propuštěn je až na podzim 1944, kdy už Německo o Ukrajinu přišlo.

S uvězněním Bandery Němci také rozpustili obě jednotky – Nachtigall a Rolland. Jejich příslušníci přešli částečně do nechvalně známých jednotek Polizei. Od roku 1941 se s pomocí Banderových spolupracovníků obnovuje podzemní hnutí, v říjnu 1942 vzniká Ukrajinská povstalecká armáda (UPA). Ta si jako hlavní cíl vytyčila boj proti sovětským partyzánům a vysídlení polského obyvatelstva z Ukrajiny, a to všemi dostupnými prostředky. I pro německou správu byl ovšem element UPA krajně nepohodlným, guvernér východní Haliče Otto von Wachter preferoval spolupráci s melnykovci. Banderovci tak vlastně bojovali proti všem. Napadali německé kolony, bili se s partyzány i Melnykovými lidmi a útočili na polské vesnice.

Banderovci se snažili využít všeobecného chaosu a „vyčistit“ území, jež považovali za svá. Ani polští partyzáni nebyli nijak vstřícní a důsledně odmítali pokusy o dohodu. Pro ukrajinské civilisty pak byli banderovci jednoznačnými hrdiny, chránili přece „své“ vesnice proti ostatním bandám, ale i trestným výpravám nacistů. Málo se mluví o tom, že ve vypáleném Českém Malíně je malá mohylka banderovcům. Podle některých místních lidí se prý oddíl UPA snažil nacistickému komandu v jeho vraždění zabránit, ale neměl dost sil a musel se stáhnout.

Proti komunismu

Od chvíle, kdy se ocitl v koncentráku, se Bandera stává spíš symbolickou figurou. Na řízení své organizace ztrácí vliv. Faktickým vůdcem UPA se stává Roman Šuchevyč, alias Taras Čuprynka. Banderu pak jeho lidé úplně ignorují a na sjezdu ho nejmenují ani čestným předsedou frakce OUN-B. Odůvodňují to obavami, aby nebyl ohrožen jeho život v německém vězení. Když pak v září 1944 vyšel z brány koncentráku, Šuchevyč se vzdává funkce šéfa nacionalistů a sjezd volí znovu Banderu. Vedení organizace na dálku z Berlína je však už velmi problematické.

Na podzim 1944 kontroluje UPA území velké jako dvojnásobek Česka, na kterém žije 10 miliónů lidí. Má svoji stínovou vládu i tajnou službu. Využívá velitelskou strukturu v čele se Šuchevyčem, má uniformy i hodnosti. Odhady počtů jejích příslušníků se pohybují od 20 000 do 200 000. V té době je jednoznačně největší guerillovou skupinou v sovětském týlu a toho chtějí využít Němci. Jenže Bandera jejich nabídku odmítá, nacisté nenaléhají a Bandera bez problémů zůstává na svobodě do konce války (spekuluje se, že se stal agentem Abwehru pod přezdívkou Šedý).

Po porážce Německa Bandera včas utíká do části Německa kontrolované západními Spojenci. Začíná chápat, že sám komunismus neporazí, a zakládá koordinační centrum pro emigraci ze zemí sovětského bloku. To se však nesetkává s velkým zájmem ostatních národů. Sympatie nevyvolávají ani akce banderovců v Polsku, ani jejich snaha probít se přes Československo na západ. O tom, jak vše probíhalo, opět vykládají historické prameny různě. Podle některých jim lidé při přechodu Slovenska pomáhali, jiné pak mluví o loupení a násilí. Pro armádu a policii byli v každém případě zkušení guerilloví bojovníci těžkým oříškem a 49 příslušníků československých bezpečnostních složek v bojích s nimi zahynulo. Zřejmě odtud pak pochází negativní vnímání banderovců, jež si coby oblíbené téma vybrala i komunistická propaganda.

V srpnu 1948 chce Bandera přesídlit na území Ukrajiny, to ale vede jen k dalšímu rozkolu uvnitř OUN-B. Tehdy Bandera opouští vedení organizace a definitivně ztrácí vliv na aktivity povstalců. Stává se bojovníkem proti komunismu bez vlastní armády.

Povstalci na západní Ukrajině čelí v té době usilovnému tlaku. Sympatie obyvatelstva k povstalcům řeší NKVD obvyklou metodou: nepohodlné vesnice musí pryč. Přelom nastává kolem roku 1948, kdy sovětská strana nasazuje malé skupiny převlečené za banderovce, jež terorizují místní obyvatelstvo. Přichází také amnestie a faktický stop znamená pro UPA smrt velitele Šuchevyče 5. března 1950 v přestřelce u Lvova. Definitivní konec hlásí sovětská policie o šest let později: „likvidace ozbrojených jednotek a podzemních struktur byla ukončena začátkem roku 1956,“ napsalo její velení. Výsledek: 156 000 mrtvých civilistů a povstalců, 134 000 zatčených, 200 000 deportovaných, desetitisíce obětí pak byly z armády, vnitra a dalších ozbrojených složek režimu.

Studená válka začíná a západní tajné služby jsou ochotné spolupracovat s každým, kdo má na druhé straně existující strukturu. Bandera pomáhá cvičit špióny Britům, zato ne právě dobré vztahy má s Američany, musí se schovávat před jejich rozvědkou. Jeho život se stabilizuje až v padesátých letech, kdy už naplno legalizuje svůj pobyt v Mnichově.

V SSSR je však vysoko na seznamu emigrantů určených k likvidaci. Podle tajné služby OUN vyslali Sověti hned několik lidí, kteří měli Banderu zlikvidovat. Povedlo se to až někdejšímu členu UPA Bohdanu Stašynskému, 15. října si na něj počkal před jeho domem a do obličeje mu vstříkl kyanid, takže lékaři zpočátku jako příčinu smrti označili infarkt. Agent zakrátko později přeběhl na Západ a vše kolem akce prozradil. U soudu dostal pouhých osm let s tím, že skutečným viníkem je sovětský režim.

Oblibu Stepana Bandery ve východní Haliči – hlavně v okolí Lvova, Ivano-Frakivska a Ternopilu – pak nezlomilo ani 45 let sovětského režimu. Už na sklonku existence SSSR, 14. října 1990, se v Banderově rodišti Starém Uhrynivě objevuje první památník. O rok později po Banderovi pojmenovali ve Lvově a v Ivano-Frankivsku ulice. V lednu 2010 mu prezident Viktor Juščenko uděluje nejvyšší státní vyznamenání – hrdina Ukrajiny. Protestuje Rusko („naši dědové a otcové by se museli obracet v hrobě“), Polsko („tento krok jde proti politickému dialogu a smíření“), poslanci Evropského parlamentu i Centrum Simona Wiesenthala. Doněcký soud pak na popud administrativy dalšího prezidenta, Janukovyče, rozhodnutí ruší, formální důvod nachází v tom, že Bandera prý nebyl občanem Ukrajiny, a nemá tak na titul nárok.

V prosinci 2013 se portréty Bandery objevují na kyjevském Majdanu. K odkazu Stepana Bandery se otevřeně hlásí dvě strany – Svoboda i Pravý sektor. Tento fakt s vděčností přijímá Rusko, má rázem argument, na nějž slyší i jinde ve světě. Není problém udělat z ukrajinských demonstrantů fašisty a toto označení přiřadit každému, kdo aktivně usiluje o nezávislou Ukrajinu. Ať už jde o politiky, novináře, nebo vojáky dobrovolnických praporů...

A sami obyvatelé Ukrajiny? 

V průzkumu z loňského dubna 31 procent respondentů označilo Stepana Banderu za pozitivní postavu, 48 procent za negativní.

MIloš zeman si dopisuje s historiky

Vážení ukrajinisté,

dovolte mi proto, abych Vám položil dvě otázky.

Za prvé, znáte Banderův výrok: „Zabij každého Poláka mezi šestnácti a šedesáti lety?“

Pro Vaši informaci bych chtěl uvést, že Stepan Bandera hodlal na Ukrajině vytvořit vazalský německý stát. Měl v tom podporu Alfreda Rosenberga, ale protože Hitler se rozhodl, že Ukrajina bude výlučně po vítězné válce osídlena německými sedláky, tento projekt byl zrušen a Bandera poslán do koncentračního tábora. Něco podobného se ostatně stalo i na našem území v případě Jana Ryse Rozsévače, zakladatele Vlajky.

Dále bych Vás chtěl upozornit, že již prezident Juščenko vyhlásil Banderu za národního hrdinu a že nyní se připravuje obdobné vyhlášení v případě pana Šuchevyče, který proslul tím, že v roce 1941 nechal ve Lvově postřílet tisíce Židů.

Nemohu bohužel blahopřát Ukrajině k takovým národním hrdinům.

S pozdravem Miloš Zeman

Vážený pane prezidente,

ano, výrok „Zabij každého Poláka mezi šestnácti a šedesáti lety“ známe. S politováním Vám však musíme sdělit, že tento výrok Stepan Bandera nikdy nepronesl. Historici jej obvykle připisují Dmytru Kljačkivskému, veliteli ukrajinského nacionalistického odboje na Volyni, jenž je považován za iniciátora protipolské etnické čistky. Ten se řídil myšlenkou, kterou sdílíte i Vy, že „každý má žít ve své původní zemi“. Nejen v případě Ukrajiny se ve 20. století ukázalo, jaké mohou být následky takových úvah.

Vzhledem k tomu, že Ukrajinská povstalecká armáda, jež mimochodem vznikla proti vůli Stepana Bandery, nebyla žádným ideologickým monolitem, byl tento zločin přijímán i v řadách ukrajinského podzemí velmi nejednoznačně. Nehodláme tím relativizovat vinu části Organizace ukrajinských nacionalistů na tomto zločinu a nechceme spekulovat, jak by se vůči němu vymezil toho času vězněný Bandera. Musíme jen poznamenat, že v prosinci 2014 požádal prezident Ukrajiny Petro Porošenko před oběma komorami polského parlamentu i prezidentem Polska polský národ o odpuštění. Bohužel však musíme konstatovat, že v době, kdy se ukrajinský a polský národ snaží překlenout historické křivdy, Vy káráte Ukrajince za hříchy minulosti, přičemž sám relativizujete zabíjení a vyhánění na základě kolektivní viny, jaké se po válce odehrály v Československu...

K otázce Vámi popsaného Banderova záměru zřídit na Ukrajině vazalský německý stát bychom rádi dodali, že ukrajinští nacionalisté toužili po státě ukrajinském. Ten neměl být vazalský (slovenský a chorvatský status jim nebyl dost dobrý), ale měl mít vůči Říši rovnocenné postavení. Stepan Bandera byl zatčen a později umístěn do koncentračního tábora právě kvůli své neústupnosti. Srovnání s Janem Rysem Rozsévačem proto poněkud kulhá. Ten nebyl zakladatelem Vlajky a český stát proti Hitlerově vůli nevyhlásil.

K poslednímu Vašemu bodu dodáváme, že Roman Šuchevyč jako zástupce velitele praporu Nachtigall v roce 1941 žádný rozkaz ke střílení Židů ve Lvově nevydal. V té době byl plně zaměstnán snahou položit základy budoucí ukrajinské armády, ale především neměl k takovému rozkazu ani pravomoci, ani motivaci. S tím koresponduje nakonec i svědectví o jeho odmítavém stanovisku k pogromům, jichž se zúčastnila místní populace, milice nacionalistických aktivistů i jedinci zběhlí od prosovětských milic.

David Svoboda, Lenka Víchová, Bohdan Zilynskyj, Michael Romancov, Karel Svoboda, Mychajlo Samus, Yana Leontiyeva, Bohdan Kopčák, Tomáš Řepa

TOMÁŠ VLACH

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější