Vězení, které se více podobá nejhorší noční můře než čemukoliv jinému, se jmenuje Quezon City a nachází se v Manile, hlavním městě Filipín. Původně bylo postaveno pro 800 vězňů, každodenním peklem si jich zde ovšem prochází kolem 3800, z čehož ani zdaleka ne všichni jsou odsouzení.
Nechvalně proslulá věznice byla postavena před šedesáti lety a od té doby neprošla jedinou rekonstrukcí. Mnohem děsivější je její nepřetržité přeplnění. V celách, jež byly původně plánovány pro dvacet mužů, přežívá mezi 160 až 200 vězni.
Postele, pravidelná strava, lékařská péče, nic takového zde neexistuje. Vězni spí na betonové podlaze, většina z nich také venku na dvorku, který je zaplněn do posledního místečka, a to vše bez ohledu na počasí. O jednu toaletu se dělí až 130 lidí, hygiena je naprosto žalostná a všudypřítomný pach je pro člověka zvenku jen těžko snesitelný. Bují zde nemoci a šíří se infekce, smrt je běžnou, každodenní realitou. Velké množství vězňů trpí psychickými problémy. Sebepoškozují se, útočí jeden na druhého, nebo naopak jen sedí v rohu a mlčí. Týdny, měsíce, dokud nevyhladovějí a nezemřou. „Hodně lidí se tu zbláznilo, už nedokážou normálně myslet,“ uvádí Daily Mail výpověď vězně Maria Dimaculangana.
Šílené podmínky popisuje ve své knize Freedom and Death Inside the Jail doktor Raymund Narag. Do vězení se dostal ve dvaceti letech, když byl obviněn z trestného činu, který nespáchal. Údajně měl zabít mladého muže. Ve vězení byl sedm let. Po propuštění vystudoval kriminalistiku na Southern Illinois University ve Spojených státech. V knize popisující jeho pobyt v Quezon City například uvádí, že potravinové příděly jsou naprosto minimální, a pokud se chtějí bachaři zrovna pobavit, mohou být v jídle například červi nebo hřebíky. Nemocní nejsou odděleni od zdravých, proto se jakákoliv infekce po věznici rychle šíří. Ve vězení také není naprosto nic, co by se dalo dělat. Jsou to roky nudy, jež ubíhají den za dnem. Toto nicnedělání tragicky zhoršuje duševní zdraví vězňů. Většina z nich trpí těžkými depresemi. Ve své knize se také doktor Narang zmiňuje o vězni jménem Francis. Ten byl obviněn z toho, že obtěžoval nějakou dívku, ačkoliv oficiálně nebyl udělán o tom, kdo to nahlásil, nikdy žádný záznam. Francis stále tvrdil, že je nevinný. Přesto byl poslán do této zahnilé kobky do doby, než započne soudní proces. A to může v Manile trvat opravdu dlouho.
Případů, kdy lidé vlastně ani nevědí, z jakého důvodu jsou v Quezon City, je údajně až tisíc.
