Přesně před dvaceti lety – 4. července 1996 – jmenoval tehdejší prezident Václav Havel druhou koaliční vládu Václava Klause. Tato vláda však neměla většinu v Poslanecké sněmovně a mohla být ustavena jen díky dohodě s opoziční ČSSD. Tento mocenský obchod – který je možné označit jako opoziční smlouvu nanečisto – si nechala ČSSD řádně zaplatit. Například i tím, že její předseda Miloš Zeman obsadil funkci předsedy Poslanecké sněmovny.
Když se na přelomu května a června 1996 konaly volby do Poslanecké sněmovny, všeobecně se očekávalo vítězství ODS a pokračování pravostředé koalice s KDU-ČSL a ODA. Otázkou jen bylo, o jakou většinu se tato vláda bude moci opřít. Po sečtení všech hlasů však přišel šok, vládní trojblok totiž v Poslanecké sněmovně získal dohromady jen 99 křesel a ztratil tak většinu.
Poslanecká převaha rázem padla na území opozice. Problémem však bylo, že oněch 101 hlasů získaly strany nesourodé – ČSSD, KSČM a Sdružení pro republiku – Republikánská strana Československa. Jediné, na čem se shodovaly, byla kritika vlády a jejích kroků. Nic víc. Společná vláda těchto stran by nebyla možná a postrádala by jakoukoliv logiku či programový průnik.
Vyjednávání o vládě provázely různé zákulisní hry. Například předseda ČSSD Miloš Zeman chtěl, aby vládu místo Klause vedl šéf KDU-ČSL Josef Lux. S tím však ODS ani Václav Klaus nesouhlasili. Přesto si malé koaliční strany vyjednaly paritu a získaly dohromady tak stejný počet ministerských křesel jako měla ODS, čímž se jí výrazně zmenšil mocenský prostor ve vládě. Do hry se vložil i prezident Václav Havel, pod jehož patronátem uzavřel Václav Klaus a Miloš Zeman dohodu. Poslanci ČSSD opustí při hlasování o důvěře vládě sál a menšinový kabinet Václava Klause získá důvěru. Za „odměnu“ ČSSD získala křeslo šéfa sněmovny pro Miloše Zemana, ale i další významné předsednické posty výborů v Poslanecké sněmovně. A tak se i stalo. O tři týdny později – 25. července 1996 – nový kabinet získal důvěru.
O dva roky později po předčasných volbách bylo toto mocenské uskupení oprášeno a zopakováno, tentokráte ale v jiném gardu. Klausova ODS umožnila vítězné ČSSD sestavit jednobarevný menšinový kabinet, za tuto podporu si také nechala zaplatit mnoha funkcemi. Tato spolupráce byla stvrzena takzvanou opoziční smlouvou, která byla o necelé dva roky později prohloubena tzv. Tolerantním patentem. Tato mocenská konstrukce byla podrobována tvrdé kritice menších stran i prezidenta Václava Havla. Ten sice prostřednictvím Ústavního soudu řadu kroků z dílny ODS-ČSSD zmařil, přesto na těsnější vládně-opoziční spolupráci mezi oběma největšími stranami má i on svůj podíl.
