Je hezká, vysoká, štíhlá. Typ z renesančního obrazu. Až na to, že Petra není zasazena v rámu, ale leží na posteli v psychiatrické léčebně. Bolest jí přes den bere chuť žít a v noci znemožňuje spánek, vyhlídky na budoucnost požírá deprese. Raději nevzpomíná na život, o nějž přišla. Je jí dvaatřicet a začíná znovu.
„Ležím v nemocnici, mé tělo se rozkládá. Sežrala mě anorexie. Nepozorovaně.“ Petra tráví poslední týdny v psychiatrické léčebně, kam přišla dobrovolně kvůli naprostému fyzickému i duševnímu vyčerpání, neboť žádné oddělení, kde by se mentální anorexie komplexně, tedy i s následky, léčila, není.
Petra se téměř nemůže hýbat, každý pohyb znamená nesnesitelnou bolest. Nedokáže ani delší dobu sedět, její hlava je příliš těžká pro krk. Když už sedí, aby mohla s návštěvou mluvit, sahá si nepřetržitě mimoděk rukou na krční obratle. Cítí prý, jak o sebe dřou. Svaly, jež drží naše těla pohromadě, se Petře proměnily na želé, vyhladověla je.
Petra trpí anorexií už léta. Střídavě vítězí i prohrává. Bojuje sama se sebou. Dívám se na ni, jak se její statečná část snaží držet dál od těla tu, jež chce mít už jen od všeho pokoj, nic necítit, netrápit se, nepředstavovat si budoucnost se všemi následky, které anorexie zanechává.
Rozhodla se svůj příběh zveřejnit a varovat tak ostatní dívky a ženy. Není to vyprávění bez váhání a bez obav. Naopak. Protože Petra je i nyní uprostřed boje o svou vlastní záchranu.
„Co když to nedokážu? Co když umřu? Bude to k něčemu?“ ptá se mě při prvním setkání.
Zákeřná nenápadnost
Někdy, když marně čeká na spánek a s ním na únik od bolesti a deprese, Petra píše: „Posledních 16 měsíců. Dokončeny MBA s vyznamenáním.
Vysněná práce, kterou jsem milovala. Makala jsem, co to šlo. Jen jsem měla pět let strašně rychlý metabolismus a sportovala jsem jako vrcholový atlet. Zátěžové testy ukázaly dvakrát lepší fyzičku, než je normál. K snídani káva, malý oběd a večer miska vařeného hrášku nestačily. Během tří měsíců jsem spadla na 57 kilo. Zavřelo se mi trávení. Občas mi brněl obličej. Byla jsem u doktorů, prý nervy. Blbost, hlásila se krční páteř, jen to nikomu nedošlo stejně jako to, že mají před sebou anorektičku.“
Aby se Petra zklidnila ve svém rychlém životním tempu, o němž si dlouho myslela, že jí vyhovuje, přestala pít kávu a začala cvičit jógu. Nenapadlo ji, že si tím ještě víc ublíží. Namísto protahování si totiž svaly, jež byly už měsíce podvyživené, natahovala a ony povolovaly. „Pak jsem se jednou při józe postavila na hlavu. A bylo vymalováno. Bůh mi srazil vaz.“ Při těch slovech si Petra mimoděk chytne oběma rukama krk, jako by jí jinak měla hlava upadnout, skutálet se na erární nemocniční deku. „Krk se mi rozjel,“ řekne věcně.
„Začala jsem najednou žrát. Dala jsem si třeba s kolegy v práci oběd a cestou do kanceláře jsem si ještě koupila čtyři velké koláče a bez problémů je hned snědla.“ Ale i když se pro změnu jídlem doslova cpala, zůstávala zhruba deset kilo pod potřebnou váhou.
Petra se stala svým vlastním katem. Jako mnoho dalších mladých dívek toužících se vyrovnat modelkám či hvězdám šoubyznysu. Jako zástupy dospělých žen, jež si po porodu připadají nemožně tlusté nebo které vyděsí menopauza a ony se ji rozhodnou vyhladovět. Začíná to nenápadně – drobnou a na první pohled často i zdravou změnou životního stylu.
Žen s mentální anorexií přibývá. A málokdy se o nich někdo dozví. Anorexie je v podstatě kontrola emocí skrze jídlo – nepřijímání potravy, ale úplně jasno v ní zatím nemají ani odborníci.
„Chci už konečně říct nahlas, že anorexie je nemoc. Smrtelná nemoc. A že může potkat úplně každého,“ říká Petra.
S klepáním vchází sestřička. Na stolek vedle vázy s už téměř zvadlými tulipány pokládá balíček se speciální výživou. Svačina pro Petru. Aby ani na chvíli nepřestávala jíst a sílit. Petra se na balíček jen z dálky postele mrkne, poděkuje za něj a dál uždibuje z čajové sušenky, kterou jí už dobře půl hodiny.
Normální holka
Petra byla vždycky takzvaně normální. Nikdy neměla vzor v modelkách, nechtěla být jednou z nich. Vyrůstala se dvěma bratry v rodině, kde bylo samozřejmostí, že děti pořádně jedly a celé dny běhaly venku, lezly po stromech, honily se. I Petra byla taková. První problém začal s nástupem na střední školu. K novému prostředí se přidaly právě probuzené hormony.
Do té doby štíhlá, veselá, vysoká a pohledná holka se začala poměřovat se spolužačkami. A nechtěla být jednou z prvních, která má boky a prsa.
„Začalo mě najednou trápit, proč jsou ostatní hubenější než já. Viděla jsem se jako tlustá a velká. Přitom jsem byla normální. Ale to nevidíš. V tu danou chvíli, když onemocníš anorexií, se vidíš pokřiveně. Změní se tvoje vnímání sebe samé,“ říká Petra.
Tehdy poprvé začala experimentovat s jídlem a sportováním. Takže hladověla a cvičila jako šílená. „Jestli jsem měla hlad? No jasně. Strašný! Ale má vůle byla silnější. To mají anorektičky společné, extrémně silnou vůli. Tou silou vůle se klidně zabijí.“
Petra skončila se 48 kilogramy hospitalizovaná v nemocnici. Na revers odešla, když byla z nejhoršího venku. Prý si tehdy uvědomila, jakou udělala pitomost. Spontánně se vrátila do běžného života. Bez pomoci lékařů nebo psychologů. Podařilo se jí tehdy přibrat na dvaasedmdesát kilo, což byla váha naprosto přiměřená její výšce.
„Ale nevyvinuly se mi správně sekundární pohlavní znaky,“ skloní Petra mírně hlavu a podívá se na svou hruď. „Rozhodila jsem si chemickou rovnováhu v těle. Což mi tenkrát nikdo neřekl. Myslela jsem, že jsem uzdravená, a tedy zdravá jako předtím,“ Petra napůl vsedě, podepřená polštáři ze všech stran a s hlavou neustále přidržovanou rukama, vzpomíná, jak se s radostí do života vrhla zpět do školy, odmaturovala s vyznamenáním, budoucnost měla před sebou.
Usměje se smutně skrz okno k jasné obloze jednoho z prvních skutečně jarních dnů, jenž pulsuje sluncem tam venku, kam ona momentálně nepatří. A ptá se nahlas: „Proč to tenkrát nemohl být happy end? Proč se to muselo opakovat?“
Dokonalý život
Poté, co se dostala z prvního kolapsu anorexie, se zdálo všechno v pořádku. Nějaké zdravotní problémy zůstaly, ale kdo je zcela bez potíží? Petra odešla za studiem i prací do Prahy. Vystudovala vysokou školu, pracovala mimo jiné jako asistentka režie pro Českou televizi, kde dělala třeba dokumenty, pořady o umění. Byla u natáčení Havlova Odcházení. Získala vysněnou, i když časově náročnou práci, v níž se věnovala umění. Vdala se.
„Měla jsem všechno. Mohla jsem jíst v těch nejluxusnějších restauracích, a já zatím dobrovolně téměř umírala hlady. Tomu říkám paradox. Žila jsem si na vysoké noze, ale o všechno jsem přišla. Anorexie změní psychiku člověka. I já se změnila a neviděla jsem to. Odešla jsem z manželství, o to víc jsem začala hubnout.“
Petra spadla do recidivy anorexie v roce 2008. V té době úspěšná, krásná, s atletickou postavou. Šestašedesát kilogramů a metr osmdesát. Jenže Petra se neviděla tak, jak ji vidím já na fotkách z té doby, jako ji vnímali všichni kolem.
Jak mi Petra píše e-mailem večer, když chodby oddělení psychiatrie ztichnou: „Viděla jsem se jako slon. Takže znovu: sport, saláty, kafe. Dvaašedesát kilo – hurá. Pak zase začnu jíst a jsem zpět na 65. První zácpy, tělo ukládá všechno. Kila jdou nahoru, mám víc energie, tedy se stávám závislou na pohybu. Permanentní váhový úbytek. Pak zase přiberu, to znamená zácpy. A znovu sport, víc. Pořád. Jedla jsem, ale s tímhle metabolismem ne dost. Výpadky menstruace. Cítila jsem se smutná. Začaly potíže s tělesným ochlupením, suché vlasy a nehty. Je mi to divné, ale… Miluju se hubená! Nakupuju ve velkém hadry a nosím se jak slepá slepice. Manžel je hrdý, že má vedle sebe kočku, za kterou se chlapi ohlížejí. Pak se objeví vrásky. Potím se ve fitku, jím steaky k snídani, hraju golf, jezdím na kole, lozím po horách, v běhu utáhnu chlapy jako na tkaničce. Pořád dost energie – to už ale byly stresové hormony. Minimálně pět let jsem žila v pásmu hluboké podváhy. Žádný tělesný tuk.“
Petřino tělo mlelo z posledního, ona to však necítila. Ještě víc zrychlila, nová práce ji pohltila. Pak loni v květnu na výletě v Paříži zkolabovala. Nepamatuje si, co se stalo. Ani jak dlouho ležela téměř mrtvá v hotelové posteli. Byla z toho vyděšená, nevěděla, co dělat. Tak pro jistotu nedělala nic. Jako by se nic nestalo.
Dívejte se pozorně
Petřino okolí si všímalo pozvolných změn v jejím chování, v tom, že zapomíná, je roztržitá, roztěkaná, pomalu.
„Jak odhalit anorektičku? Dívejte se pozorně. Jestli opravdu jí. Nevěřte, když řekne, že už jedla. Musíte to vidět. A dávejte si pozor na narážky o váze.
Někdy stačí jen kritický pohled,“ Petra rozhodně varuje všechny, kteří mají ve svém okolí anorektičku, aby se ji nesnažili přimět k léčení na základě konstatování, že už je moc hubená nebo vychrtlá. Protože přesně to chce každá anorektička slyšet. To je její cíl. Být co nejhubenější. Na kost.
„A co bych tedy měla udělat? Jak pomoct anorektičce, jež o pomoc nestojí?“ chci slyšet.
Petra se zamyslí: „To je hrozně těžký. Asi vyvinout nezbytně nutné násilí a přivést ji i přes její odpor k psychiatrovi. Sama anorektička se léčit nepůjde. Ona o své nemoci neví. Popírá ji.“
Podle Petry je taky důležité, aby si lidé uvědomili, že anorexie nepostihuje jen mladé dívky. Je to nemoc a jako taková napadá všechny věkové kategorie. Že má pravdu, jsem si ověřila vzápětí: když jsem se ve svém okolí zmínila, o čem píšu, téměř každý druhý reagoval ztišením hlasu a odhalením, že taky nějakou ženu trpící anorexií zná. O anorexii se totiž nemluví. Lidé se za ni stydí. Mnozí ji ani nepovažují za nemoc a myslí si, že když anorektička opět začne přibírat, je vše zpět v normálu. Což není pravda. Váha je jen indikátor možného vyléčení.
„Nejde jen o to, že zhubnete na hranici smrti podvýživou. I když se vyléčíte psychicky, fyzické následky jsou strašné a limitují vás nadosmrti. Hodně anorektiček už třeba nemůže mít děti. A je toho mnohem víc,“ Petra ukazuje na sebe.
Pokouší se přiblížit svůj současný stav, sepisuje to základní: „Září: fascikulace skalpu, pocit uskřípnutí v krční páteři, bolesti, pracovní neschopnost, nespavost, peklo, neurologie shora dolů, nulový nález. Postupné zhoršování stavu. Přitom pořád žeru, tělo a pomalý metabolismus si říkají o tělesný tuk. Začínají se mi zadírat a rozvolňovat obratle v krční páteři – svalový korzet neplní svou funkci. Šílené bolesti, omezená chůze, prášky na spaní, na bolest, brnění končetin, vrzání všech kloubů. Spondylochirurgie. Rehabilitace: stav se zhoršil. Šílené utrpení, bolest, nemožnost postarat se o sebe. Tělo je po pěti letech bez tělesného tuku a roku a půl bez hormonů vyschlé na troud. Vlasy jak chemlon. Je ze mě ležák. Spánková deprivace. Nikdo si neví rady.“
Petra na vlastní kůži zažívá, jaké to je, mít nemoc, na kterou systém lékařské péče není ještě nastaven. Petra se už několikrát setkala i u lékařů místo s pomocí jen s odsudkem. Prý je to její blbost, udělala si to přece sama, že nejedla, tak co.
Pomoc
„Dolezu z postele na záchod, ale nejsem schopná se o sebe starat.
Rehabilitace to dodělaly. Ortopédové už nevědí, posílají mě k neurochirurgům. Držím se opravdu už jen silou vůle. Asi to chce otevřít, sešroubovat a pak dlouho a složitě rehabilitovat. Zkusí to někdo? Se vší pokorou a důvěrou: mohlo by tohle některého z lékařů zajímat? Podaří se mi třeba sejít s profesorem Kolářem? Ten by mi snad dokázal pomoct.“
Petra nefňuká, nelituje se.
Když s ní mluvím, nedá se téměř poznat, že má bolesti. Jen chvílemi lze z matných očí utíkajících kamsi mimo náš společně trávený čas přečíst, že bojuje. A říká, že je vděčná své rodině a přátelům za pomoc a podporu. A také lékařům, kteří její nemoc berou vážně.
Když odjíždím, nechávám ležet na posteli sice zesláblou a vysílenou, ale chytrou, sebeironickou a příjemnou mladou ženu, jež vehementně tvrdí, že už zase normálně jí. Ale neví, co s ní bude. Jaká bude. Zda bude ještě někdy chodit do práce. Jestli zažije den bez bolesti. Jestli ji někdo bude brát vážně, i když je „jen“ anorektička, a pomůže jí.
Než stihnu přijet na další návštěvu, pokusí se Petra skončit se životem. Dohnala ji deprese, spánková deprivace a nepřestávající bolest. Pocit naprosté bezmoci a vidina zbytku života stráveného jako nepoužitelný ležák zkroucený bolestí. Beznaděj ji přiměla podříznout si žíly. Nedokázala to však dotáhnout do konce, jak přiznává: „Nemám na to.“
Teď sedí zpátky na posteli ve svém pokoji v léčebně s obvazy na zašitých ranách. „Já vážně nevím, co mám dělat. Co se mnou bude. Nejvíc ze všeho si přeju, abych se zase mohla jednou doopravdy vyspat. A aby se našel doktor, který dá mé tělo do pořádku. Aspoň trochu.“ Petra říká, že vzhledem k tomu všemu ale prošla jakousi vnitřní katarzí a přehodnotila svůj život. „To, že je pro mě problémem i základní denní hygiena, mě naučilo pokoře.“
Díky focení se nám podaří dostat Petru na chvíli ven z oddělení, na palouček mezi nemocničními pavilóny. Když se pomalu obléká, třesou se jí vysílením ruce i nohy. „Vy jste pro mě jako z jiného světa. Moc si přeju, abych do něj zase patřila,“ říká mně a fotografovi.
Text byl publikován v Reflexu č. 13/2015.
